Radostná zvěst je napsána na kříži

Vydání: 2015/14 Církev přivítá nové bratry a sestry, 31.3.2015, Autor: Aleš Palán

Příloha: Velikonoční příloha

Trapistický mnich a současný farář v Dobříši P. Karel Satoria oslovuje věřící svým netuctovým uvažováním o modlitbě a dalších duchovních tématech. I na Velikonoce se v našem rozhovoru dívá pro mnohé z nás nově – a možná o to hlouběji.
 
Vladimír Komárek: První zastavení
 
Jak přemýšlíte o velikonočních tématech? Čím vás oslovují zejména?
 
Pro mě jsou Velikonoce koncentrátem Ježíšova učení: myšlení Boží je na míle vzdáleno lidskému uvažování. Možná jsem tomuto učení přece jenom trochu podlehl, a proto vnímám jako velikonoční radost i Velký pátek. Je to už hodně let, co jsem jako mladý kaplan v Letovicích měl na starosti farnost na Rozhraní a v ní kostel Povýšení svatého Kříže. Vidím to dnes jako osobní prorocké znamení, že se mi Kříž stane celoživotním velkým tématem, přímo jakousi šifrou Boží Lásky ke mně. Později, už jako faráře, mě na Velký pátek přišel navštívit nějaký Němec, evangelík. Byl mírně pod parou a velmi srdečně a radostně mi přál krásné Velikonoce. Byl jsem trochu pohoršený a dal možná i trochu najevo, že právě na Velký pátek, kdy chceme být s Ježíšem v jeho velké a hrozivé hodině onoho spiknutí zla, on bujaře slaví. Byli jsme zachráněni, spaseni, opakoval. Já ale byl ochoten otevřít se radosti až po Vzkříšení. Nyní, po spoustě let a desítkách oslav Velikonoc, stále více rozumím jeho velkopáteční radosti. Klíčem k jejímu pochopení je totiž kříž.
 
Už to není ono spiknutí zla?
 
Je, stále ano, ale nejen. Vzkříšení čím dál víc považuji za potvrzení nečekané a skandální pravdy kříže. Stará smlouva nám dává číst: Proklet, kdo visí na dřevě, neboli: ocitneš-li se na kříži, je to znamení, že se tě Bůh zřekl. Prázdný hrob, vzkříšení je Božím vstupem, který nelze číst jinak než jako konečné a definitivní: kdo vidí Ježíše, vidí Otce. Na kříži se zjevuje Bůh, zjevila se tu Láska. Prázdný hrob nás ubezpečuje, že se to ani na chvíli Bohu nevymklo z rukou, že se na kříži naplnil jeho záměr a Ježíš zjevil, „jak Bůh miluje svět“.
 
Ve velikonočních dnech se všemožné temnoty sešly v Jeruzalémě a opanovaly takřka vše, táhly za jeden provaz. Ježíšovi blízcí i vzdálení, přátelé i nepřátelé, takřka všichni jimi byli zahaleni. Zapomněli, co viděli – a především co on říkal. Viděli, jak se nechal přemoci zlem – a Bůh to dopustil. Nejen že ten, o kterém věřili, že je Boží Syn, byl pověšen na kříž – jaká potupa, ale poslední slovo mělo ještě kopí, které mu probodlo srdce. Čekali, že Bůh přece jen zasáhne, že se něco stane. A nestalo se vůbec nic… A závěr? Někteří církevní otcové spatřili právě v tomto tragickém finále, v Ježíšově probodnutém srdci, zrod cír-
kve, novou epochu, nový režim milosti.
 
Co to znamená?
 
Režim společného života Boha a člověka. Je charakteristický slovem zdarma. Takto si rozdělíme role: ty, dítě, budeš chtít, a já, otec, ti to dám. Právě v tom je podstata milosti. Nic si nechtěj zasloužit, jen řekni, a dostaneš. Jen si uvědom, koho žádáš, a tvá přání ať tomu odpovídají. Ať nejsou malá…
 
To mi dá pochopit kříž. Aby mi Bůh dal sebe, nejen že nečeká moji zásluhu, ale překážkou není ani mé odmítavé zlo. Zde vidím, nad čím zůstává rozum stát: jak se „tam, kde se rozmnožil hřích, v míře daleko větší rozmnožila milost“. Na kříži je to vyhnáno do extrému. Díky němu vím, co je láska, která vydrží všechno a nepřestává, ale roste, a to i tváří v tvář děsivému odmítnutí, které se ji pokouší zabít. Člověk by ještě jakžtakž chápal, že díky obrovské velkorysosti nejsou potrestáni viníci, ale aby se to stalo onou „šťastnou vinou“? Bůh onu hrůzu, kterou člověk dopustil, proměnil v ještě větší obdarování. Opravdu, jako apoštol Pavel už nechci skoro o ničem jiném uvažovat než o Ježíši, svém ukřižovaném Bohu.
 
Proč?
 
Protože právě kříž a Ježíš visící na něm mi dává šanci poznat Boží lásku – takovou, jaká je ve své nepředstavitelnosti. Dřív jsem si myslel, že k pohledu na kříž patří především soucit a prožívání Ježíšova utrpení, a snažil jsem se to v sobě dohledat.
 
To je pochopitelné: Kristus přece byl člověk.
 
Ano, a jako člověk prožíval nepředstavitelnou hrůzu bolesti, samoty a opuštěnosti… Když se dnes dívám na kříž, neignoruju tohle vše, ale nemohu se ubránit hlubokému pocitu radosti, že se to vše stalo. Vím, že to může znít troufale, ale jsem přesvědčen, že se tím strefuji do Božího záměru. Že je to tajemná a nesmírná radost, radost odjinud, která má z kříže na člověka padnout. A jsem přesvědčen, že právě takto to Bůh chce – že netouží, abychom se dojímali, nýbrž abychom se nechali přesvědčit o tom, jak jsme milováni. Na Slovácku, kde jsem několik let působil, mají takové úsloví: „Co nevyhladíš, to nevyvadíš.“ V překladu do obecné češtiny to znamená: „Co neuděláš po dobrém, nepůjde ani po zlém.“ Té větě rozumím jako vyloženě evangelijní, právě taková je božská pedagogika. Bůh mě chce přesvědčit právě tím neustálým hlazením, investicí lásky a nešetří s ní. Nechce mě dojmout ani zlomit či vydírat svým utrpením. On respektuje své stvoření a ví, že mne stvořil z lásky a pro lásku a nic jiného mnou nepohne.
 
Obraz kříže ale může ono hlazení dost úspěšně zatmívat. Když vidím kříž, spatřuji jako první právě utrpení.
 
Určitě ano, ale nezastavujme se u toho, pokračujme dál. Utrpení není hlavním tématem kříže.
 
Co tedy?
 
Hlavním tématem kříže je totální vydání se, Boží služebnost neboli nekonečná Boží láska. Hledíme na toho, kterého jsme my lidé zabili a odmítli. A tento pohled, když se budeme opravdu dobře dívat, se nám stane způsobem, jenž nám umožní pochopit lásku. Neustále se mi vrací téma návratu ztraceného syna. Tváří tvář otci mohl syn vidět své selhání, ostudu, kterou udělal, ale jeho otec tohle nechtěl, ani slovem nepřipomenul, co syn způsobil. Otec chtěl jediné, aby syn pocítil jeho láskyplné obětí. Právě tak to chce kříž: abych nepřehlédl, že člověk, za kterým Bůh přichází a který svého Boha křižuje, tedy člověk odmítající, není hlavním tématem. Kříž mi sděluje, jak obrovskou mám v Božích očích cenu. V tohle mám uvěřit! Základní božský pedagogický mechanismus chce v člověku probudit touhu být tím, kým být může, ujmout se dědictví, vyrůst v krásu, jež je mu vlastní. Jako svůj obraz mne zamýšlí.
 
Mám velmi rád překlad Bible od André Chouraquiho, významného znalce Písma, který text nejen překládal, ale rozhodl se vrátit Písmo ze západního exilu k jeho původním kořenům. Biblický text v podstatě rekonstruoval a navrátil k jeho původní síle. Tzv. Chouraquiho Bibli si dnes můžeme ve francouzštině či angličtině přečíst s velkým užitkem. Už v prvních kapitolách se Boží tvoření líčí jako něco, co Boha opravdu něco stojí. Tady není zachycen Bůh ve svém majestátu, který řekne, ať se něco stane, a stane se tak. Chouraquiho Bůh je spíš řemeslník, který z nicoty tvoří svět, odvádí velmi namáhavou práci a křičí nadšením nad každým dnem. A dny směřují ke dni šestému. Vše připravuje na vstup člověka.
 
A sedmý den?
 
Naše „ochočené“ překlady řeknou: „…a sedmý den Bůh odpočinul po své práci.“ Chouraqui ale Boha nechává „padnout únavou“! To je veliký rozdíl. A já právě toto cítím jako hlavní sdělení: člověče, abys byl, Boha něco stojí. A že to není žádná romantizující stylizace, dokazuje právě kříž. Aby byl člověk zachráněn pro Boží velikost, Bůh se zcela vydává, už jen nepadá únavou, ale je přibit na kříž. Tuhle zprávu čtu z kříže. Velikonoce jsou radostnou zvěstí o tom, kým jsem. Rád čtu texty o vzkříšení, ale pořád mě vracejí k myšlence, že vzkříšení je především potvrzením toho, v co lidé už vlastně ani nevěřili: že kříž je Boží moudrost ve službě člověku. Bůh opravdu myslí jinak a člověk mu to někdy vyčítá.
 
I Ježíšovi toho mnoho vyčítali.
 
Říkali mu: Nechoď do Jeruzaléma, chtějí tě tam zabít. A on šel. Nechal se posadit na osla a mnozí si mysleli, že se přece jen dočkají triumfu. Jeruzalém byl plný Židů, stačilo udělat několik znamení, nasytit zástup, a už by ho provolali králem. Měli s tím zkušenost. A zase bylo všechno jinak… Osobně věřím, že Petrovo zapření nevycházelo jen ze strachu – on byl lidsky zklamaný, cítil se podvedený tím, kvůli němuž vše opustil. Sice udělal znamení, ale to udělali egyptští čarodějové také. V linii zaváhání a pochyb vidím stát i Jana Křtitele: Skutečně jsi to ty, ten s těmi prostitutkami, celníky a pohany? U Petra pak slyším jeho pláč ze zoufalství.
 
Vsadil všechno na jednu kartu a najednou to vypadalo, že prohrál.
 
Ano, všechno jsme opustili, protože jsme mu uvěřili… Petr si neuvědomoval, že Ježíš přináší nové vidění a slyšení. Že pevnou součástí jeho učení je: myšlení Boží je jiné, nastává nová epocha a já vás do ní uvádím – a to jinak, než si představujete. Tato linie Boží moudrosti, která je hloupostí v lidském myšlení, trvá do samého konce, do vzkříšení. Proč Bůh otec nevzkřísil svého syna za pět minut, za hodinu?
 
A veřejně.
 
Ano, přede všemi a rovnou na kříži. Pak by nikdo neříkal, že je to podvod. A ti vojáci, kteří měli hlídat hrob s mrtvolou – jak ostražití byli při hlídání mrtvého? Stále to samé: vše připravuje člověka na nový čas, kdy si všechnu svou moudrost o životě může strčit za klobouk. Bůh nám řekl: vlastním uvažováním, člověče, nic nepochopíš. K čemu tě Kristus zve, ti nikdy nebude vycházet v kalkulu tohoto světa správně. Jeho životní instrukce ti nikdy nebude „účetně“ sedět – někdy se z toho třeba zaraduješ, ale často tě bude pohoršovat, že od tebe Bůh nechce nic víc, než aby ses opravdu nechal obdarovat. A kde jinde lépe pochopit, že všechno je jinak, než na kříži? Pro mě je radostná zvěst napsaná právě na něm. Tam si ji čtu, odtud pramení má radost.
 
Lidi kolem Ježíše to ve chvíli jeho ukřižování asi nemohli takhle vidět.
 
Dar Ducha jistě sehrává klíčovou roli… Já dnes vnímám Velikonoce jako svátek povýšení kříže. Vidím v tom i cestu ke svobodě. Jestliže se člověk naučí číst smysl života z kříže, je už vysvobozen. Vysvobozen z otroctví výkonu a zásluh. Takhle si nás Bůh vede: dívej se na kříž, a pochopíš život.
 
Možná potřebujeme pár životních proher, abychom to mohli chápat.
 
Možná ano, ale já sám jsem šťastný člověk, nevím, co přijde dál, ale zatím jsem nebyl nijak zásadně zkoušen, jsem obsluhován na stříbrné míse. Pochopení kříže člověk nemusí jít naproti vlastním utrpením ani postojem či poznáním, stačí ochota nechat se Bohem obsloužit.
 
Otevřít se jeho radosti.
 
Přijmout pravdu kříže, že všechno je zadarmo – právě tudy vede cesta k pochopení všeho. Musíme se vzdát jakéhokoli pokusu něco si zasloužit. Konáme-li dobro, pak ne proto, abychom si cokoli vysloužili. Osobně to dělám, neboť mám jakousi radostnou chuť alespoň někdy napodobit toho, který je mi vším. Do svých skutků ale nevkládám ani nejmenší naději, že bych skrze ně měl cosi získat. Právě o tom mluví kříž: můžeš udělat tu největší hrůzu proti mně, ale když budeš ochoten chápat, najdeš mě vždy milujícího.
 
Dalo by se říct, že pro vás je v křížové cestě ukřižování tím konečným zastavením.
 
Znáte Gibsonovo Umučení Krista? Je to dobrý film, ale nejde o zfilmované evangelium, jeho základem je spíš vidění Kateřiny Emmerichové. Právě při sledování tohoto snímku mě napadla zmíněná slova o spiknutí zla. Na plátně je dobře vidět, jak si všechno myslitelné zlo dalo v posledních chvílích života Ježíše Krista dostaveníčko, sešlo se tam – a stejně vůbec nic nezmohlo. Nemělo poslední slovo. My rádi dodáme: A stejně byl Ježíš vzkříšen. Když to takto vyslovíme, trochu tu sílu oslabíme. Měli bychom spíš dodat: A stejně všechno zlo na Boží lásce vůbec nic nezměnilo! Tohle já potřebuju stále slyšet, protože umím být i zlý.
 
Nemůžeme si tedy nic vysloužit.
 
Můžeme se, jak jsem řekl, trochu stylizovat do pozice malého děcka, které je schopno dělat spoustu radosti svým rodičům, a přitom si nic z lásky rodičů nezasluhuje. Neztraťme se z tohoto myšlení, bez něho bychom byli ctitelé jiného božstva.
 
Nebojme se vlastních nedotažeností, omylů a marných pokusů, nepřeceňujme své zásluhy. V nich to není. Vše je mi dáno od Otce. A když někdy budeme mít strach ze své ubohosti, podívejme se na kříž. Co horšího se mohlo stát než odmítnutí a prokletí Boží lásky? A stejně se na ní nic nezměnilo. Tohle vědomí nám stačí. To je ona spásná Víra.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Speciály, Přílohy



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay