Radostná zvěst beze slov

Vydání: 2004/19 Mariánská zbožnost, 28.10.2004, Autor: Aleš Palán

Příloha: Doma

Smrt je pro každého z nás velkou neznámou. I když si o ní přečteme desítky knížek, mluvíme o konci života s lékaři, psychology nebo kněžími - přesto zůstávají poslední dny člověka na zemi zahaleny oparem tajemství. Jaké to doopravdy je, poznáme až na vlastní kůži. Pokud se o některých životních zkušenostech říká, že jsou nepřenosné, v tomto případě to platí tím spíš. Rodina K. na příbuzenské vztahy vždycky náramně dbala: na oslavu dědečkových sedmdesátin se sjelo skoro čtyřicet příbuzných z celé republiky. Vyvrcholením oslav nebylo sfoukávání svíček na dortu, ale společný snímek. Všechny náramně potěšilo, když se fotograf přiznal, že tolik lidí najednou před objektivem ještě neměl.

Jak šel čas, děti a vnuci se za prací (či za láskami) stěhovali do nejrůznějších koutů republiky. Velká rodina K. tak má své členy na Moravě i v Čechách, někteří bydlí ve městech, jiní na vesnicích, přesto ale pořád cítí - a ctí - že k sobě patří. „Máme obsazeny všechny diecéze,“ směje se často dědeček (vlastně už pradědeček). Ne všichni z velké rodiny K. věří; nikdy to ale nebyl žádný problém. Nevěřící respektují „kostelní úchylku“ svých věřících příbuzných a ti si je zase dobírají okřídlenou větou, že „i ateista je ve skutečnosti věřící, jen o tom ještě neví“.

Na dvou místech republiky nyní k branám smrti směřují dva ze „strýců“ rodiny K. Nejsou to „praví“ strýčkové - příbuzenské vztahy jsou v rodině skutečně hodně propletené - ale vždycky se jim tak říkalo. Oba vědí, že jsou nevyléčitelně nemocni. Zatímco Josef vstupuje do království Božího, František vchází ve svém chápání světa do věčné temnoty - je nevěřící. „Jak se k nim v tomto okamžiku chovat? Máme ke každému z nich přistupovat diametrálně odlišně, nebo jednat stejně, i když oni stejní nejsou?“ ptají se ostatní členové rodiny.

Říkáte, že smrt je pro každého velkou neznámou. Souhlasím s vámi, a dokonce si myslím, že pokud jde o vědomosti o smrti, a hlavně o tom, co nás po smrti čeká, neví toho věřící Josef o mnoho víc než nevěřící František. Má víru, to je dobře, ale i když si život v nebeském království vymaluje sebekrásnějšími barvami, pořád se to skutečnosti ani nepřiblíží. Proč si to myslím?

Poněvadž "ani oko nevidělo ani ucho neslyšelo ani člověka nenapadlo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují". Že si to nikdo z nás představit nedokáže, to je jediné, co o tom vlastně víme. I když je tedy všechno naše fantazírování o životě po životě zcela marné, přesto vím ze zkušenosti, že vážně nemocným a umírajícím i tohle marné snažení hodně pomáhá. Asi to není biblicky úplně správné, ale přiznám se, že si s nimi na tohle téma moc ráda povídám. Záměrně je provokuji, aby se odvážili popustit uzdu své fantazii a prostě se těšili a radovali, a prožívali tak naplno svou víru a naději. Ať si klidně představují, jak se setkají se svými rodiči, prarodiči, sourozenci a někteří i se svými dětmi nebo vnoučaty. Nakonec to stejně většinou uzavřeme konstatováním, že ve skutečnosti to bude ještě mnohem úžasnější, než jsme dokázali vymyslet - a to už biblicky v pořádku je. Až příště navštívíte svého příbuzného Josefa, určitě si takový rozhovor s ním dopřejte. Obohatí nejen jeho, ale i vás. A je velmi pravděpodobné, že od něho budete odjíždět jako "nadopovaný" a plný síly a energie, která není z tohoto světa.

Možná by nebylo od věci jet od Josefa co nejkratší cestou za nevěřícím Františkem. Není vyloučeno, že ani nebudete muset moc mluvit a on z vaší tváře vyčte nebo vytuší aspoň něco z toho, co jste si právě odnesl ze setkání s Josefem. Hlásat radostnou zvěst slovy je možné jen tehdy, když o to posluchač stojí, případně klade otázky. Ale hlásat radostnou zvěst je možné i beze slov. Skutky lásky, osobním svědectvím a pravou křesťanskou radostností. Ta ale na nás musí být vidět. Nesmí být předstíraná, musí být pravdivá. Jen tak oslovuje. Kdo ví, proč se František pokládá za nevěřícího, a kdo ví, jestli jím ve skutečnosti vůbec je. A když ano, nevíme, kdo je tím vinen. Co když ho o víru připravil nějaký farizej tím, že šel od svatého přijímání s utrápeným obličejem?

Přístup k Josefovi a Františkovi se lišit bude, ale ne diametrálně. K oběma je třeba přistupovat s láskou. Návštěvy u Josefa budou snazší a příjemnější, ale František je potřebnější. Taky bych poprosila Josefa, aby něco ze svého utrpení nabídl Bohu jako smírnou oběť za Františka. Pomohl by tím jemu i sobě.

Marie Svatošová, lékařka, iniciátorka hospicového hnutí Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay