26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Radost, nebo nutné zlo?

20. 7. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/30 Ďábel v pohádkách, 20.7.2011, Autor: Aleš Opatrný

Příloha: Perspektivy

V běžných hovorech návštěvníků kostela se mnohdy vyskytují stesky nad kvalitou promluv, které v kostele slyší. Na druhé straně jsou ovšem i kazatelé vyhledávaní. Pokud jde o kněze a jáhny, kteří promluvy pronášejí, je známo, že pro některé není kázání problémem, pro jiné je to velká námaha až trýzeň a někdo je ochoten mluvit kdykoliv, kdekoliv, a tím také cokoliv…

Abychom však nezůstali jen na úrovni „líbí – nelíbí“, pokusme se nejprve uvážit, v čem a jak se změnila situace, v níž se kázání pronáší, a jak se změnilo vlastní liturgické chápání církve v této věci. Proslulý Ottův slovník naučný charakterizoval na přelomu devatenáctého a dvacátého století kazatele takto: „Kazatel jest učitel církevní, mající k veřejnému hlásání slova božího příslušné poslání. V církvi katolické jest to biskup, kněz a diakon.“ Zajímavá jsou slova o tom, kdy a kde se kázání koná: „Při kázání mezi mší svatou, jež se koná před Credo nebo po posledním evangeliu, stojí kněz u oltáře, zůstávaje v rouchu mešním. Má-li od oltáře na kazatelnu vystoupiti, odloží dříve ornát a manipul. Liturgickým rouchem kazatelovým mimo mši jest superpelice, štola a biret.“

Kázání – organická součást mše

Citovaný úryvek ilustruje skutečnost, že nikoliv od počátků církve, ale jistě v několika posledních stoletích až do poloviny století dvacátého bylo kázání v podstatě chápáno jako samostatný rétorický a poučující útvar, který přísluší biskupovi, knězi či jáhnovi, ale který nemusí mít a mnohdy nemá své pevné místo v mešní liturgii. Pamětníci si ostatně i dnes ještě vybaví vzpomínky na kázání nejen „mezi mší“ (po přečtení perikop v lidovém jazyku, které následovalo po latinsky potichu čteném evangeliu) nebo po mši, ale i na samostatné kázání na pouti, před křížovou cestou apod. Byla to kázání, která zpravidla souvisela s liturgickou dobou, ale nemusela vůbec souviset se slavenou liturgií, tím spíš, když byla vlastně „vně“ mešní liturgie. Druhý vatikánský koncil v konstituci O posvátné liturgii žádá navrácení kázání do liturgického dění: „Kázání ať je součástí liturgického dění, proto je mají rubriky zařadit na nejpříhodnější místo, pokud to ten který obřad připouští.“ Pokoncilní generální směrnice k Římskému misálu potom mluví o homilii přímo jako o součásti mše: „Homilie je součástí liturgie a velmi se doporučuje. Je totiž nutná k posile křesťanského života.“ To znamená zřetelný posun: při mešní liturgii už není kázání samostatným útvarem, který může být také „vložen“ do mše, ale je to homilie – organická součást liturgie. Což je chápání, které nacházíme u starých církevních otců a které ani dnes – tolik let po koncilu – neproniklo do vědomí řady kazatelů. Pokud jde o obsah mešní homilie, je zde řečeno: „Má být výkladem zaměřeným na něco z přečtených úryvků Písma svatého anebo výkladem některého mešního textu, s přihlédnutím k právě slavenému tajemství anebo ke zvláštním potřebám posluchačů.“ Nikoliv tedy řeč o čemkoliv, co by zajímalo kazatele či mohlo zajímat posluchače. Změna v liturgickém chápání homilie ovšem není změnou jedinou. Během dvacátého století se změnila sociální, vzdělanostní i kulturní charakteristika společnosti, a tedy i farnosti. Rozvojem a rozšířením rozhlasu a televize se stalo, že kázání přestalo být pro většinu posluchačů jediným mluveným projevem, který během týdne vyslechli. K tomu se u nás po roce 1989 rozšířily vydavatelské možnosti i možnosti vzdělávání v náboženské oblasti, takže kázání přestalo být takřka jedinou vzdělávací institucí pro návštěvníky kostela, kterými jaksi z nouze bylo v dobách totality. Další změna spočívá v tom, že kazatel přestal být už dávno jednou z mála vzdělaných osob, a to i na venkově, a dnes nemusí být ani jediným, kdo je vzdělán v teologii. Další změnou je určitý posun od „úředního“ k „osobnímu“ v oblasti víry. Pro řadu lidí není prvořadé, zda kazatel přesně opakuje správné učení, ale zda je pro ně osobním svědkem toho, v co věří. Osobní přístup, osobní svědectví, osobitost projevu – to jsou všechno věci v dnešní společnosti převážně ceněné. Slušná rétorická úroveň je pochopitelně mnohými také požadována jako samozřejmá. Kazatel se tedy objektivně ocitá v silném konkurenčním prostředí v mnoha ohledech náročném, ale subjektivně si toho nemusí být vědom. Jeho výlučná role v liturgii, které předsedá, v něm může vyvolávat nepatřičné pocity suverenity, s níž ke kazatelskému úkolu přistupuje.

Cení se osobní přesvědčivost

Je jisté, že každý vysvěcený služebník nemůže být svatým Janem Zlatoústým a že kazatelská zdatnost není to jediné, co se od něj očekává. Avšak důležitější než rétorická zdatnost je zásadní postoj, kterým kazatel svůj úkol chápe. Kazatel totiž může sebe sama chápat jako služebníka nebo jako suverénního učitele či mravokárce, a co je nejhorší – může si kázáním posloužit k naplnění vlastních potřeb a cílů. Kromě toho je zřejmé, že kazatel svým kázáním odkrývá – ať chce, či nechce – své nitro, jeho bohatství, či chudobu, a vnímavému posluchači řekne o sobě samém více, než by si mnohdy pomyslel, i když o sobě samém výslovně nemluví. Z úkolu služebného kněžství, které přísluší každému svěcenému služebníkovi, je možné odvodit, že kazatelství je třeba chápat jako výrazně služebný úkol. Kazatel by totiž měl v podstatě stát v trojí službě: ve službě Božímu slovu, které vykládá, k čemuž ho církev zmocnila a vyslala, ve službě Kristu, jehož svědkem má být, a ve službě liturgickému shromáždění, kterému má sloužit k podpoře víry. Proto potřebuje rozumět Písmu, svému poslání a v neposlední řadě těm, k nimž mluví. Že je to náročný úkol, není třeba zvlášť zdůrazňovat. Spíš je dobré pochopit a uznat, že by bylo sice ideální, kdyby byl tento úkol ve všech svých částech naplňován, a to každým kazatelem, ale současně že je to nereálné očekávat. K službě Božímu slovu patří, že kazatel vynaloží určitou námahu k tomu, aby Božímu slovu, které liturgie přináší, skutečně porozuměl. To souvisí s jeho vzděláním i s jeho bezprostřední přípravou. Pokud se hned ptá: „co mám říkat“, a ne: „jak rozumět tomu, co v Písmu čtu“, zkrátil si cestu zcela nepřípustně. Druhou věcí je osobní svědectví. I když si kazatel může posloužit myšlenkami, které napsali jiní, stále záleží na tom, zda za tím, co káže, stojí, a to nejen v jakémsi rétorickém přesvědčení či zápalu, ale i ve svém životě. Není jistě osobou, která by ve svém životě dokonale ztělesňovala vše, co víra obsahuje a požaduje. Ale velmi záleží na tom, jestli to, co vnímá a tlumočí v kázání jako Boží výzvu, sám pro sebe také za výzvu považuje. Úkolem kazatele je samozřejmě posloužit posluchačům k podpoře jejich víry. Zde se opět „tříbí duchové“, a to ne tak v úkolu samotném, jako spíš v názoru, jakou cestou toho dosahovat. Pokud ve svém sebepochopení stojí kazatel „nad lidem“, bude mu patrně suverénně udělovat pokyny a moudra. Může být také přesvědčen, že je jeho svatou povinností činit tak autoritativně. Napomíná, suverénně poučuje… Jenže každý, kdo se zabývá analýzou současné kultury života, ví, že autoritativně podané pokyny přijímají lidé jen zřídka a za dost specifických okolností. Že osoba autoritativně jednající musí být spíš posluchačem rozpoznanou a vyvolenou autoritou, aby byla respektována, než jen autoritou „úředně ustanovenou“.

Kázání má svá rizika

Kazatel při běžné farní mši stojí před dalším nesnadným úkolem. Jak má vědět, ke komu všemu mluví? Jak má znát otázky a potřeby posluchačů v oblasti víry a v oblasti jejich života? A jsou-li v kostele lidé nejrůznějšího věku, vzdělání a stupně víry, pro koho má vlastně mluvit? Kteří z účastníků bohoslužby budou skutečnými adresáty jeho promluvy? Představa, že všichni, je prakticky fikce – všichni nemají ani stejné zájmy, ani stejné potřeby, ani stejné motivace k vnímání kázání. Nakonec musíme říci, že kazatelství je činnost velmi nebezpečná. Ne snad v tom smyslu, že by posluchači kazatele inzultovali za špatné kázání – tak vážně asi situaci neberou. Je nebezpečná v tom, že samotné kázání je projev realizovaný bez možnosti okamžité zpětné vazby (a zpětná vazba dodatečná může být i zavádějící). Případné nekvalitně provedené kázání je v podstatě beztrestné. A role kazatele může být výzvou k pouhé sebeprezentaci, exhibici nebo – s omluvou užijme hovorový výraz – k vykecávání se. Kázání je činnost, která vyžaduje nejen dobrou přípravu, ale také značnou míru sebekontroly a upřímné poctivosti. Kázáním si totiž může kazatel chtít posloužit především sám sobě. Má možnost říci veřejně, co si o tom či onom myslí, a nikdo ho v tu chvíli neopraví. Má možnost zavděčit se těm z publika, na jejichž úsudku mu velmi záleží. Může se vžít do role udatného kritika nešvarů, zejména když jejich původci nejsou přítomni. Může se veřejně pochlubit svými znalostmi, svou intelektuální úrovní nebo být naopak úspěšným bavičem publika. Může si udělat z kázání jakousi „hovornu“, v níž hovoří sám, ale k publiku. A to všechno je vlastně zneužití liturgie i kázání k vlastním cílům.

Kazatele formuje i prostředí

Těchto několik pohledů do problematiky kázání a kazatelů nemá být ani omluvným listem pro špatné kazatele, ani podnětem k ještě přísnějšímu posuzování všech, které je nám dáno při liturgii poslouchat. Stojí jistě za to přemýšlet o kázání ve větší šíři, než je jen konstatování, zda se nám právě přednesené kázání líbilo, nebo ne. A v neposlední řadě je dobré (ač třeba nepříjemné) uznat, že úroveň kazatelů a kázání souvisí s úrovní, na jaké v této zemi své křesťanství žijeme. Uznat také, že kazatel není „vychováván“ jen duchovní a intelektuální formací v době své přípravy, ale že je vychováván a formován také prostředím, kde působí, tedy zpravidla farností, v níž je ustanoven.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou