Pyrrhovo vítězství liberální levice

Vydání: 2006/13 Moderní křížové cesty, 6.6.2006, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Jen nepatrná většina parlamentářů zákonu o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví po léta bránila, nyní ho stejně nepatrná většina schválila. Věděli příznivci zákona, co vlastně schvalují? Věděli to všichni stejně? Stejnou otázku bychom si spravedlivě měli položit i o jeho odpůrcích. A rozuměli jedni druhým? Skutečná rozprava mezi nimi byla trvale „zablokována“. Výmluvný příklad toho, že dialog – ač vyzdvihován všemi jako vymoženost demokracie – je někdy (často?) prakticky nemožný.

***

Stoupenci zákona argumentovali ideou lidských práv. Nikdo nemá být pro odlišnost jazyka, barvy pleti, kulturního svérázu, vyznání, sexuální orientace apod. diskriminován (ve smyslu znevýhodnění). Homosexuálové jsou vnímáni jako taková znevýhodněná menšina. Ba co víc, jako menšina marginalizovaná, opovrhovaná, pronásledovaná. Ano, bylo tomu tak (děsivě to vyhřezlo v nacismu). Stoupenci zákona podezírají jeho odpůrce, že se nevymanili z moci předsudků temné minulosti, a kladou je na roveň rasistů, příznivců tradičního patriarchalismu a autoritativních režimů nebo aspoň neosvícených kantorů, kteří ještě před půlstoletím nutili děti-leváky psát pravou rukou. Takto smýšlí i část veřejnosti, utvrdilo ji v tom proslulé vystoupení Pavla Tollnera (KDU-ČSL) ve Sněmovně, který tehdy veřejně zdiskreditoval všechny odpůrce zákona bez rozdílu. Proto nazval David Rath prezidenta republiky tmářem, proto ta překvapivě nenávistná filipika Jan Jařaba proti odpůrcům zákona (Listy 1/2006).

Spor o zákon se tedy zdál být součástí boje světla proti temnotám, svobody proti útlaku. Toto schéma nám vštípilo osvícenství, ale potvrdilo je i nejedno emancipační úsilí v procesu modernizace. – Takový boj má svůj étos. Se zastánci temna a útlaku se proto debaty nevedou. A obhájce světla a svobody nelze přesvědčit, že ve hře jsou ještě jiné významy; dokonce především ony.

***

Odpůrcům zákona je přisuzována skrývaná pohnutka: homofobie, varianta xenofobie. Je to spontánní citový odpor vůči projevům homosexuality (viz Tollnerův výrok), který může někdy nabýt i znepokojivě agresivní podoby. Jeho výskyt v naší populaci není výjimečný. Psychologicky však lze homofobii rozumět. Pohlavní zrání je zranitelný psychický proces. Zejména u mužů bývá sebejistá heterosexuální identita křehkým výtvorem. Představa homosexuálního svedení je pak úzkostným traumatem. Homofobie tedy není jen předsudkem, ale hlubinně podmíněnou obranou.

Homosexuálové ji chtějí odstranit. Jak? Zřejmě zásadní sociokulturní změnou včetně změny podmínek psychosexuálního zrání. Tomu se značná část společnosti dosud brání. Sama podstata homosexuality se přitom ocitla stranou pozornosti díky klimatu, ovládanému dnes liberálním pojetím člověka (odlišujme je od liberalismu politického a ekonomického). Tento radikální liberalismus těží z noetické skepse a morálního relativismu, které ovládly moderní filozofii. Relativizuje rozdíly (nejen rozdíly pohlavní orientace), redukuje pojetí normy na normu statistickou, zpochybnil pojem přirozenosti a biologické účelnosti – a případné námitky pranýřuje jako diskriminační. Tak se podařilo vytěsnit z diskuse otázku, zda je homosexualita variantou normy (jako např. barva pleti, leváctví aj.), anebo abnormitou. Je-li normou stav, který je optimem pro zachování života jedince i druhu, sotva lze za ni pokládat homosexualitu, která závažně indisponuje – nikoli k početí, to je biologicky možné, ale k převzetí rodičovské role.

***

Snaha obejít otázku normality je závažnou slabinou (a mementem) v argumentaci radikálních liberálů i představitelů homosexuální lobby (ti jsou na nich politicky závislí). Posledně jmenovaným lze rozumět: úděl homosexuála (mám na mysli trvalou dispozici) je trpký, heterosexuál se do něj většinou nedokáže vcítit. Nejde jen o odlišnost smyslné pohlavní touhy a jejího ukojení, ale i o jiné prožívání erotické vztahovosti. Zpravidla je nedobrovolná jinakost v tak závažné věci zdrojem trvalého konfliktu buď se sebou samým, anebo s většinovým prostředím. Touha zbavit se tohoto břemene je pochopitelná. Jak tuto touhu uskutečnit? Popřením závažnosti rozdílu.

Odtud pramení snaha vytvořit klima, v němž by na odlišnosti sexuální orientace nezáleželo, a obdařit ty, kdo onu odlišnost zdůrazňují, patologickou charakteristikou – již zmíněnou homofobií. V tomto bodě se homosexuální emancipační snaha spojuje s obdobnou snahou radikálních liberálů, neboť i oni se snaží rušit vžité vazby (tabu), v daném případě ty, které byly cílem tzv. sexuální revoluce (ale nejen je). Rušení vžitých tabu mají „v programu“ (deník MF Dnes svého času propagoval dekriminalizaci incestu). Jedněm i druhým (připočtěme i radikální feministky) jde o „dekonstrukci“ fungování společnosti.

Odpůrci bijí na poplach: prosazované změny podkopávají instituci rodiny! Liberálové (a spol.) kontrují: rodina už v krizi je a její rozvrat si působí sami heterosexuálové, proto ji gayové a lesby neohrožují! To je sice pravda, nasnadě je ale jiná obava: změny právního řádu prosazované emancipujícími se homosexuály znamenají „zlhostejnění“ práva vůči rodině a dodatečné stvrzení její krize, což ji bude dále prohlubovat. Ta mrazivě bezstarostná námitka, že „tradiční“ rodina stejně už v krizi je, je dalším slabým místem (a mementem) v argumentaci liberálů.

***

Liberálové pokládají křesťanství za odbyté a v polemice o registrovaném partnerství se snaží znevážit jeho odpůrce poukazem na křesťanské motivy jejich stanoviska. Křesťané však v této věci nejsou jednotní. Ano, katolíci, kteří vystupují veřejně, se hlásí ke katechismu. Ale u těch mladších se lze setkat s nejistotou. Ještě větší rozpory panují mezi protestanty. Někteří podepisovali petice proti zákonu. Naproti tomu dokument Českobratrské církve evangelické Problematika homosexuálních vztahů (Protestant 2/2006) zkoumá biblické prameny a zjišťuje, že Hospodin si oškliví mužskou homosexualitu jen jako součást pohanských rituálů - u sodomských mužů se mu neprotiví homosexualita, ale násilnictví. A Pavel? Ten vidí v propadnutí tehdejších mužů a žen „znectívajícím vášním“ již samu Boží odplatu za jejich nepravosti. O původu homosexuality toho věděl mnohem méně než my. Písmo se prý tedy k tématu registrovaného partnerství, jak mu dnes rozumíme, vůbec nevyjadřuje. Zda a jak může být nám, dnešním lidem, vodítkem v této věci, zůstává nejasné.

Rozumnou úvahu i rozpravu o homosexualitě a jejím významu pro společnost však lze vést i bez odkazů na Bibli. Heterosexualita je pro valnou část živočišstva (včetně obratlovců, tedy i člověka) zřízením nezbytným, kdežto homosexuální chování (jakkoli se vyskytuje i na subhumánní úrovni) je jaksi „mimo plán“. Toto poznání lze zamlžit tím, že normu pojímáme jen statisticky a odmítneme pojem přirozenosti i „plánu“ (viz reakce na tzv. intelligent design).

***

Média návrh zákona masivně podpořila. Až na výjimky vydávají homosexualitu za variantní orientaci a přijetí zákona za osvícený akt. Má-li zákon usnadnit život homosexuálním párům, není divu, že ho hluboce sekularizovaná společnost přijala. To však není konečný krok. Dalším bude prosazení práva homosexuálních párů na adopci dítěte. Jejich mluvčí se tím netají a v řadě zemí tomu tak je. Prý je lépe, aby dítě vyrůstalo v péči takového páru, než aby strádalo v „děcáku“. To není korektní srovnání a o takovou alternativu ani nepůjde. Zájem o děti z „děcáků“ má mnoho bezdětných manželů a nelze ho uspokojit, protože se týká pouze některých dětí, o ty druhé zájem není. Výhledově lze počítat spíše s tím, že jedna z žen v lesbickém páru si dítě „pořídí“ a druhá se bude dožadovat rodičovských práv. Jiná věc je, když se rozpadne dětné manželství a rodič, který řádně pečuje o děti, se přihlásí k dosud latentní homosexuální orientaci. Ponechat děti v jeho péči bývá nejméně zraňujícím řešením.

Liberální tisk občas tvrdí, že je dokázáno, že dítě vyrůstající v homosexuálním prostředí není ohroženo. Není to pravda. Existují případové studie jednotlivých osudů, jejichž závěry si odporují, některé jsou varovné, ale metodicky korektní dlouhodobý srovnávací výzkum proveden nebyl. Odkázat dítě od narození na homosexuální prostředí je experiment s neznámými následky, na jaký nikdo nemá právo.

***

Dnešní společnost pokládá víru v Boha i morální závaznost za ryze soukromou záležitost a vzývá takovou svobodu, která je svévolí, již lze regulovat pouze zákonem. Je nerozumné vytýkat homosexuálům jejich orientaci, a nejsou-li katolíky, je realistické respektovat i jejich vůli k párovému soužití. Učinit z něho právní institut je sice usnadněním styku homosexuálních párů s úřady, ale také krokem v rámci trendu, který vnímáme jako spění nikoli od temnot ke světlu, ale opačným směrem.

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay