Původ Romů a jejich příchod do Evropy

Vydání: 2008/47 Co víme o Romech?, 18.11.2008

Romové jsou nedílnou součástí evropských dějin a kultury již nejméně sedm století. Přesto jsou pro Evropany velmi často stále něčím neznámým a podivným. Pojďme se spolu podívat do jejich minulosti, abychom tak snáze mohli pochopit jejich současnost.

Dnes je již nesporně prokázán indický původ Romů, i když ne vždy tomu tak bylo. Pro určení Indie coby jejich skutečné pravlasti posloužilo až v 19. a 20. století srovnání romštiny s indickými jazyky – podobnost je velmi patrná a jistě ne náhodná. I pojem Rom, který užívají samotní příslušníci této menšiny, pochází z indického slova „dom“ a dodnes označuje příslušníky množiny kast s podobným sociálním statutem. Indičtí domové jsou označováni za nejbližší příbuzné Romů. (Existují však hypotézy, že Romové byli v Indii součástí různých kast a formování samostatné etnicity probíhalo až po jejich odchodu z Indie).
Vzhledem k chybějícím historickým pramenům se zřejmě nepodaří přesněji datovat odchod Romů z Indie, ani místo a důvody jejich migrace. Vědci se domnívají, že z Indie Romové odcházeli směrem na západ někdy mezi 5. – 10. stoletím. Na Balkáně, v tehdejší Byzantské říši, se objevují asi v 11. století. Zde také získali pojmenování „Cikáni“, kterým jsou nazýváni později v Evropě, a to dodnes. Od počátku mělo pojmenování hanlivý charakter.

Romové ve středověké Evropě
Od první čtvrtiny 15. století se Romové začali objevovat ve střední a západní Evropě. Přicházeli pod vedením jednotlivých vůdců (byli titulováni jako hrabata nebo vojvodové), ve skupinách čítajících od několika desítek mužů, žen a dětí až po skupiny stočlenné. V dobových záznamech jsou Romové v některých případech označováni jako Saracéni, Tataři nebo pohané. Pro svůj vzhled, odlišný jazyk a kulturu byli považováni za cizí, exotický prvek. Jako důvod svého putování Romové často uváděli pronásledování pro křesťanskou víru, což bylo vyjádřeno i v četných legendách.
V českých zemích je první nesporná zmínka o Romech z roku 1417, kdy se v zápise zařazeném do Starých letopisů českých uvádí, že „také toho léta vláčili se cikáni po zemi české a lidi mámili“. Od dvacátých let 15. století se v regionu střední a západní Evropy pohybovaly skupiny Romů, které na základě ochranných glejtů a na základě tvrzení, že byli ze své země vyhnáni Turky, dostávaly v jednotlivých městech almužnu. Jiné zdroje obživy na našem území v tomto období nejsou přesně známé. Šlo zřejmě o provozování tradičních řemesel (kovářství a další zpracování železa, různá hudební a artistická vystoupení spolu s „čarováním“, tj. hádáním z ruky nebo léčením lidí i zvířat). O poměrně dobrém prvotním přijetí Romů v Evropě svědčí mj. i fakt, že císař Zikmund Lucemburský vydal pro skupinu Romů dva ochranné glejty (1417, 1423).

Novověké pronásledování Romů
Zatímco v 15. století byli Romové přijati vcelku vstřícně, postupně se vztah Evropanů k nim začíná měnit k horšímu. Změna nepřišla náhle, byla delší čas připravována souběžným působením více negativních okolností. Romové přišli na evropský kontinent z Orientu – vzdálené i kulturně výrazně odlišné oblasti. Na první pohled budil nedůvěru jejich exotický vzhled, odlišný životní styl a „nesrozumitelný“ jazyk. Navíc začínají být čím dál více spojováni s tureckou expanzí do Evropy a jsou obviňováni ze špionáže ve prospěch Osmanské říše. Církev se zase s nelibostí dívala na předpovídání budoucnosti a hádání z ruky, které bylo prostředkem k obživě pro romské ženy. Negativně vnímáno bylo také přiživování se na majoritní společnosti (almužny, žebrání, drobné krádeže).
Pronásledování Romů probíhalo od 16. století po celé Evropě a české země nebyly výjimkou. První kroky k jejich vyhnání byly učiněny na Moravě – v r. 1538 se moravské stavy usnesly do dvou týdnů vypovědět Romy ze všech moravských panství a již je tam nevpustit.
V r. 1545 vydal císař Ferdinand I. první protiromský dekret pro celé České království. Přes existenci těchto zákazů a krutých trestů se však Romové do země nadále vraceli. V r. 1697 byli prohlášeni za psance, které mohl každý beztrestně zabít. Pronásledování v Čechách a na Moravě vyvrcholilo v první polovině 18. století. (Mezi typické tresty pro muže patřila smrt oběšením, ženám byl vypalován na tělo cejch, byly vymrskány kolem pranýře a deportovány ze země. Těm, které byly opětovně dopadeny, byly uřezány uši, roztrhány nozdry aj.)

Usazování Romů
Kromě pronásledovaných Romů se v první polovině 18. století objevili na Moravě tzv. tolerovaní Romové. Šlo především o kovářské rodiny, které se s povolením vrchnosti usazovaly na jednotlivých panstvích.
Pronásledování a drastické tresty se ve výsledku ukázaly jako kontraproduktivní, protože Romy kriminalizovaly bez jakékoliv alternativy. Proto se pokusili osvícenští panovníci Marie Terezie a Josef II. k přehodnocení dosavadního přístupu. Jako první představitelé státu se odvážili problém Romů neodsouvat jejich vyhnáním do ciziny, ale skutečně řešit. V posledním dvacetiletí 18. století tak došlo k pokusu o nařízené trvalé usazení Romů s cílem asimilovat je a přeměnit na rolníky. Tento pokus o sedenterizaci Romů probíhal především v tehdejších Uhrách (v českých zemích pouze na Moravě, a to až za Josefa II.) a přinesl jen omezené výsledky.
Důležitějším než tato násilná opatření se staly spontánní a dobrovolné pokusy jednotlivých romských rodin o usazení se v jednotlivých obcích. Usazovací proces, který dal vzniknout velkým tzv. cikánským táborům na jihovýchodní Moravě, byl ovšem regionálně omezen. V Čechách k tomuto procesu nedocházelo.

Romové v první Československé republice
Období první republiky s sebou přineslo zásadní řešení tzv. cikánské otázky přijetím zákona o potulných cikánech roku 1927. Ten nařizoval vydávání zvláštních tzv. cikánských legitimací, jejichž držitelé měli omezenou svobodu pohybu (zákaz vstupu na určitá místa) a platila pro ně další omezení. Na druhou stranu v této době první Romové studují na středních a vysokých školách a dochází k pozvolné a přirozené integraci Romů do majoritní společnosti, především na jižní a jihovýchodní Moravě. Postupně se některým Romům také dařilo pronikat z „cikánských osad“ do obcí. Usedlí Romové se mnohem rychleji začleňovali do majority než jejich druhové z izolovaných osad. Navenek se snaha o integraci projevila např. přijetím místního lidového kroje. V tehdejším Československu žilo před rokem 1938 asi 70–100 tisíc Romů. Nejpočetnější skupinu tvořili usazení slovenští Romové, dále to byli usazení moravští a kočující čeští Romové. Jednotlivé skupiny Romů byly doplněny maďarskými Romy žijícími na jihu Slovenska a Sinty (němečtí Romové), kteří žili v německy mluvícím prostředí. Mezi předválečné způsoby obživy patřila stále tradiční řemesla (především kovářství nebo provozování hudby), která byla ovšem postupně nahrazována námezdní prací v průmyslu a v zemědělství, popř. různými druhy podomního obchodu a překupnictví.
Nacistická genocida
Se vznikem Protektorátu Čechy a Morava r. 1939 dochází k zostření protiromských opatření. Do počátku r. 1942 vycházela z prvorepublikové praxe, od léta tohoto roku 1942 byla nacisty uskutečňována otevřeně rasová politika. Romové se museli usadit a byli pod stálým policejním dohledem. Také vešel v platnost zákon o preventivním potírání zločinnosti, následoval soupis „Cikánů a cikánských míšenců“ (celkem 6 500 osob) a výnos o potírání tzv. cikánského zlořádu, na základě něhož byla asi třetina Romů uvězněna v nově vytvořených tzv. cikánských táborech. Táborem v Letech u Písku prošlo za dobu jeho existence celkem asi 1 300 osob, táborem v Hodoníně u Kunštátu asi 1 400 osob. Jednalo se o celé romské rodiny a tábor, jehož kapacita byla plánovaná maximálně pro 300 mužů, byl několikanásobně přeplněn. Katastrofální stravovací, ubytovací a hygienické podmínky spolu s nemocemi měly za následek smrt asi jedné čtvrtiny vězňů. V obou táborech vykonávali dozorčí službu čeští četníci.
Závěrečnou fází pak byl pro Romy výnos vůdce SS Heinricha Himmlera z prosince 1942. Ten stanovil pro všechny „Cikány a cikánské míšence“ z říše a jí podřízených území internaci ve vyhlazovacím koncentračním táboře Osvětim-Březinka na území dnešního Polska. A tak i z českých zemí bylo od března 1943 do ledna 1944 v hromadných transportech deportováno do Osvětimi téměř 5000 Romů. Na svobodě zůstalo asi jen 200–300 českých a moravských Romů, u kterých se do budoucna zřejmě uvažovalo o nucené sterilizaci.
V osvětimském tzv. cikánském rodinném táboře bylo za katastrofálních životních podmínek koncentrováno více než 22 tisíc Romů z celé Evropy. Do dubna 1944 odtud nacisté přesunuli většinu práceschopných vězňů do koncentračních táborů v Německu. V noci z 2. na 3. srpna 1944 byli zbývající romští vězňové v počtu asi 3000 osob nahnáni do plynových komor, kde zahynuli. Celkový počet romských obětí z celé Evropy se odhaduje na 300–500 tisíc, přičemž došlo k vyvraždění téměř 90 % předválečných českých a moravských Romů.

Českoslovenští Romové za komunismu
Po r. 1945 do Čech a na Moravu začali (i pod vlivem agitace náborářů) přicházet za prací Romové především z romských osad agrárního východu Slovenska. Směřovali hlavně do pohraničí a do průmyslových oblastí na severu, odkud bylo předtím vyhnáno německé obyvatelstvo. Po r. 1948 došlo ve vztahu k Romům nejprve k jejich formálnímu zrovnoprávnění, ovšem společensky zůstali stále na okraji. Od druhé poloviny 50. let však přistoupil režim – v souladu se stalinskou politickou koncepcí – k otevřené politice asimilace Romů, jejímž cílem bylo odstranění „sociální zaostalosti cikánů“, jejich převýchova a následné splynutí s většinovou populací. Velkým zásahem byl také zákon o zákazu kočování z roku 1958. V polovině 60. let se snažil stát řešit tzv. romskou otázku organizovaným přesunem z romských osad na Slovensku do českých a moravských krajů; tento projekt však skončil neúspěchem. Pražské jaro a demokratizace poměrů přineslo r. 1969 založení první romské organizace u nás – Svazu Cikánů-Romů. Poprvé v historii tak měli Romové možnost vyjádřit se k politice státu vůči nim. O čtyři roky později ale byla tato organizace kvůli nátlaku státních orgánů zrušena a až do r. 1989 pokračovala politika asimilace Romů, i když mírnějšími formami, než tomu bylo dříve.
Státní politika od poloviny 70. let se orientovala na sociální práci bez přihlédnutí k národnostním aspektům, tato situace přetrvala až do poloviny 80. let. Byly pořádány kurzy tzv. vzdělanostního minima pro dospělé, pro ženy kurzy vaření, šití a zdravotnické osvěty. Státními orgány byla také sledována docházka romských dětí do škol a začalo se diskutovat o problémech uplatnění romských dětí, které byly stále více zařazovány do zvláštních škol. Přes oficiálně vyhlašovanou snahu státních orgánů zůstalo mnoho romských osad bez základního sociálního vybavení, a tedy bez možnosti důstojného bydlení, z některých novostaveb se záhy stala „romská ghetta“ (např. Chánov v Mostu, Luník IX v Bratislavě). Od 70. let 20. století a zejména v druhé polovině let osmdesátých stát využíval lékařskou metodu sterilizace žen k zastavení demografického růstu romské populace. U Romů se tak dělo především na Slovensku.
Politika státních orgánů v letech 1945–1989 přinesla na jedné straně formální zrovnoprávnění Romů a zlepšení jejich materiální situace, na straně druhé došlo vlivem dlouhodobého potlačování etnicity ke zničení tradičních vazeb a kulturních norem.

Po roce 1989
Po roce 1989 došlo k znovuobnovení romských aktivit, vzniklo množství romských sdružení. Negativní stránkou ve vývoji se však stal problém nezaměstnanosti a nárůst otevřeného rasismu. Počet Romů žijících v České republice je odhadován na 250–300 tisíc. Největší počet pochází ze Slovenska, dále zde žijí tzv. olašští Romové a zbytky českých a moravských Romů a Sintů. Ze segregace Romů v uzavřených čtvrtích měst jakožto dědictví minulého režimu se do dnešní doby vyvinula nechvalně proslulá „romská ghetta“ – sociálně vyloučené romské lokality – jejichž likvidace a integrace jejich obyvatel do společnosti se jeví jako hluboký problém. Vyřešit stávající situaci bude možné jen dlouhodobějším koordinovaným a koncepčním úsilím všech vládních resortů, ale také celé společnosti.
Michal Schuster, historik, archivář Muzea romské kultury


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay