Původ Romů a jejich příchod do Evropy

Vydání: 2008/47 Co víme o Romech?, 18.11.2008

Romové jsou nedílnou součástí evropských dějin a kultury již nejméně sedm století. Přesto jsou pro Evropany velmi často stále něčím neznámým a podivným. Pojďme se spolu podívat do jejich minulosti, abychom tak snáze mohli pochopit jejich současnost.

Dnes je již nesporně prokázán indický původ Romů, i když ne vždy tomu tak bylo. Pro určení Indie coby jejich skutečné pravlasti posloužilo až v 19. a 20. století srovnání romštiny s indickými jazyky – podobnost je velmi patrná a jistě ne náhodná. I pojem Rom, který užívají samotní příslušníci této menšiny, pochází z indického slova „dom“ a dodnes označuje příslušníky množiny kast s podobným sociálním statutem. Indičtí domové jsou označováni za nejbližší příbuzné Romů. (Existují však hypotézy, že Romové byli v Indii součástí různých kast a formování samostatné etnicity probíhalo až po jejich odchodu z Indie).
Vzhledem k chybějícím historickým pramenům se zřejmě nepodaří přesněji datovat odchod Romů z Indie, ani místo a důvody jejich migrace. Vědci se domnívají, že z Indie Romové odcházeli směrem na západ někdy mezi 5. – 10. stoletím. Na Balkáně, v tehdejší Byzantské říši, se objevují asi v 11. století. Zde také získali pojmenování „Cikáni“, kterým jsou nazýváni později v Evropě, a to dodnes. Od počátku mělo pojmenování hanlivý charakter.

Romové ve středověké Evropě
Od první čtvrtiny 15. století se Romové začali objevovat ve střední a západní Evropě. Přicházeli pod vedením jednotlivých vůdců (byli titulováni jako hrabata nebo vojvodové), ve skupinách čítajících od několika desítek mužů, žen a dětí až po skupiny stočlenné. V dobových záznamech jsou Romové v některých případech označováni jako Saracéni, Tataři nebo pohané. Pro svůj vzhled, odlišný jazyk a kulturu byli považováni za cizí, exotický prvek. Jako důvod svého putování Romové často uváděli pronásledování pro křesťanskou víru, což bylo vyjádřeno i v četných legendách.
V českých zemích je první nesporná zmínka o Romech z roku 1417, kdy se v zápise zařazeném do Starých letopisů českých uvádí, že „také toho léta vláčili se cikáni po zemi české a lidi mámili“. Od dvacátých let 15. století se v regionu střední a západní Evropy pohybovaly skupiny Romů, které na základě ochranných glejtů a na základě tvrzení, že byli ze své země vyhnáni Turky, dostávaly v jednotlivých městech almužnu. Jiné zdroje obživy na našem území v tomto období nejsou přesně známé. Šlo zřejmě o provozování tradičních řemesel (kovářství a další zpracování železa, různá hudební a artistická vystoupení spolu s „čarováním“, tj. hádáním z ruky nebo léčením lidí i zvířat). O poměrně dobrém prvotním přijetí Romů v Evropě svědčí mj. i fakt, že císař Zikmund Lucemburský vydal pro skupinu Romů dva ochranné glejty (1417, 1423).

Novověké pronásledování Romů
Zatímco v 15. století byli Romové přijati vcelku vstřícně, postupně se vztah Evropanů k nim začíná měnit k horšímu. Změna nepřišla náhle, byla delší čas připravována souběžným působením více negativních okolností. Romové přišli na evropský kontinent z Orientu – vzdálené i kulturně výrazně odlišné oblasti. Na první pohled budil nedůvěru jejich exotický vzhled, odlišný životní styl a „nesrozumitelný“ jazyk. Navíc začínají být čím dál více spojováni s tureckou expanzí do Evropy a jsou obviňováni ze špionáže ve prospěch Osmanské říše. Církev se zase s nelibostí dívala na předpovídání budoucnosti a hádání z ruky, které bylo prostředkem k obživě pro romské ženy. Negativně vnímáno bylo také přiživování se na majoritní společnosti (almužny, žebrání, drobné krádeže).
Pronásledování Romů probíhalo od 16. století po celé Evropě a české země nebyly výjimkou. První kroky k jejich vyhnání byly učiněny na Moravě – v r. 1538 se moravské stavy usnesly do dvou týdnů vypovědět Romy ze všech moravských panství a již je tam nevpustit.
V r. 1545 vydal císař Ferdinand I. první protiromský dekret pro celé České království. Přes existenci těchto zákazů a krutých trestů se však Romové do země nadále vraceli. V r. 1697 byli prohlášeni za psance, které mohl každý beztrestně zabít. Pronásledování v Čechách a na Moravě vyvrcholilo v první polovině 18. století. (Mezi typické tresty pro muže patřila smrt oběšením, ženám byl vypalován na tělo cejch, byly vymrskány kolem pranýře a deportovány ze země. Těm, které byly opětovně dopadeny, byly uřezány uši, roztrhány nozdry aj.)

Usazování Romů
Kromě pronásledovaných Romů se v první polovině 18. století objevili na Moravě tzv. tolerovaní Romové. Šlo především o kovářské rodiny, které se s povolením vrchnosti usazovaly na jednotlivých panstvích.
Pronásledování a drastické tresty se ve výsledku ukázaly jako kontraproduktivní, protože Romy kriminalizovaly bez jakékoliv alternativy. Proto se pokusili osvícenští panovníci Marie Terezie a Josef II. k přehodnocení dosavadního přístupu. Jako první představitelé státu se odvážili problém Romů neodsouvat jejich vyhnáním do ciziny, ale skutečně řešit. V posledním dvacetiletí 18. století tak došlo k pokusu o nařízené trvalé usazení Romů s cílem asimilovat je a přeměnit na rolníky. Tento pokus o sedenterizaci Romů probíhal především v tehdejších Uhrách (v českých zemích pouze na Moravě, a to až za Josefa II.) a přinesl jen omezené výsledky.
Důležitějším než tato násilná opatření se staly spontánní a dobrovolné pokusy jednotlivých romských rodin o usazení se v jednotlivých obcích. Usazovací proces, který dal vzniknout velkým tzv. cikánským táborům na jihovýchodní Moravě, byl ovšem regionálně omezen. V Čechách k tomuto procesu nedocházelo.

Romové v první Československé republice
Období první republiky s sebou přineslo zásadní řešení tzv. cikánské otázky přijetím zákona o potulných cikánech roku 1927. Ten nařizoval vydávání zvláštních tzv. cikánských legitimací, jejichž držitelé měli omezenou svobodu pohybu (zákaz vstupu na určitá místa) a platila pro ně další omezení. Na druhou stranu v této době první Romové studují na středních a vysokých školách a dochází k pozvolné a přirozené integraci Romů do majoritní společnosti, především na jižní a jihovýchodní Moravě. Postupně se některým Romům také dařilo pronikat z „cikánských osad“ do obcí. Usedlí Romové se mnohem rychleji začleňovali do majority než jejich druhové z izolovaných osad. Navenek se snaha o integraci projevila např. přijetím místního lidového kroje. V tehdejším Československu žilo před rokem 1938 asi 70–100 tisíc Romů. Nejpočetnější skupinu tvořili usazení slovenští Romové, dále to byli usazení moravští a kočující čeští Romové. Jednotlivé skupiny Romů byly doplněny maďarskými Romy žijícími na jihu Slovenska a Sinty (němečtí Romové), kteří žili v německy mluvícím prostředí. Mezi předválečné způsoby obživy patřila stále tradiční řemesla (především kovářství nebo provozování hudby), která byla ovšem postupně nahrazována námezdní prací v průmyslu a v zemědělství, popř. různými druhy podomního obchodu a překupnictví.
Nacistická genocida
Se vznikem Protektorátu Čechy a Morava r. 1939 dochází k zostření protiromských opatření. Do počátku r. 1942 vycházela z prvorepublikové praxe, od léta tohoto roku 1942 byla nacisty uskutečňována otevřeně rasová politika. Romové se museli usadit a byli pod stálým policejním dohledem. Také vešel v platnost zákon o preventivním potírání zločinnosti, následoval soupis „Cikánů a cikánských míšenců“ (celkem 6 500 osob) a výnos o potírání tzv. cikánského zlořádu, na základě něhož byla asi třetina Romů uvězněna v nově vytvořených tzv. cikánských táborech. Táborem v Letech u Písku prošlo za dobu jeho existence celkem asi 1 300 osob, táborem v Hodoníně u Kunštátu asi 1 400 osob. Jednalo se o celé romské rodiny a tábor, jehož kapacita byla plánovaná maximálně pro 300 mužů, byl několikanásobně přeplněn. Katastrofální stravovací, ubytovací a hygienické podmínky spolu s nemocemi měly za následek smrt asi jedné čtvrtiny vězňů. V obou táborech vykonávali dozorčí službu čeští četníci.
Závěrečnou fází pak byl pro Romy výnos vůdce SS Heinricha Himmlera z prosince 1942. Ten stanovil pro všechny „Cikány a cikánské míšence“ z říše a jí podřízených území internaci ve vyhlazovacím koncentračním táboře Osvětim-Březinka na území dnešního Polska. A tak i z českých zemí bylo od března 1943 do ledna 1944 v hromadných transportech deportováno do Osvětimi téměř 5000 Romů. Na svobodě zůstalo asi jen 200–300 českých a moravských Romů, u kterých se do budoucna zřejmě uvažovalo o nucené sterilizaci.
V osvětimském tzv. cikánském rodinném táboře bylo za katastrofálních životních podmínek koncentrováno více než 22 tisíc Romů z celé Evropy. Do dubna 1944 odtud nacisté přesunuli většinu práceschopných vězňů do koncentračních táborů v Německu. V noci z 2. na 3. srpna 1944 byli zbývající romští vězňové v počtu asi 3000 osob nahnáni do plynových komor, kde zahynuli. Celkový počet romských obětí z celé Evropy se odhaduje na 300–500 tisíc, přičemž došlo k vyvraždění téměř 90 % předválečných českých a moravských Romů.

Českoslovenští Romové za komunismu
Po r. 1945 do Čech a na Moravu začali (i pod vlivem agitace náborářů) přicházet za prací Romové především z romských osad agrárního východu Slovenska. Směřovali hlavně do pohraničí a do průmyslových oblastí na severu, odkud bylo předtím vyhnáno německé obyvatelstvo. Po r. 1948 došlo ve vztahu k Romům nejprve k jejich formálnímu zrovnoprávnění, ovšem společensky zůstali stále na okraji. Od druhé poloviny 50. let však přistoupil režim – v souladu se stalinskou politickou koncepcí – k otevřené politice asimilace Romů, jejímž cílem bylo odstranění „sociální zaostalosti cikánů“, jejich převýchova a následné splynutí s většinovou populací. Velkým zásahem byl také zákon o zákazu kočování z roku 1958. V polovině 60. let se snažil stát řešit tzv. romskou otázku organizovaným přesunem z romských osad na Slovensku do českých a moravských krajů; tento projekt však skončil neúspěchem. Pražské jaro a demokratizace poměrů přineslo r. 1969 založení první romské organizace u nás – Svazu Cikánů-Romů. Poprvé v historii tak měli Romové možnost vyjádřit se k politice státu vůči nim. O čtyři roky později ale byla tato organizace kvůli nátlaku státních orgánů zrušena a až do r. 1989 pokračovala politika asimilace Romů, i když mírnějšími formami, než tomu bylo dříve.
Státní politika od poloviny 70. let se orientovala na sociální práci bez přihlédnutí k národnostním aspektům, tato situace přetrvala až do poloviny 80. let. Byly pořádány kurzy tzv. vzdělanostního minima pro dospělé, pro ženy kurzy vaření, šití a zdravotnické osvěty. Státními orgány byla také sledována docházka romských dětí do škol a začalo se diskutovat o problémech uplatnění romských dětí, které byly stále více zařazovány do zvláštních škol. Přes oficiálně vyhlašovanou snahu státních orgánů zůstalo mnoho romských osad bez základního sociálního vybavení, a tedy bez možnosti důstojného bydlení, z některých novostaveb se záhy stala „romská ghetta“ (např. Chánov v Mostu, Luník IX v Bratislavě). Od 70. let 20. století a zejména v druhé polovině let osmdesátých stát využíval lékařskou metodu sterilizace žen k zastavení demografického růstu romské populace. U Romů se tak dělo především na Slovensku.
Politika státních orgánů v letech 1945–1989 přinesla na jedné straně formální zrovnoprávnění Romů a zlepšení jejich materiální situace, na straně druhé došlo vlivem dlouhodobého potlačování etnicity ke zničení tradičních vazeb a kulturních norem.

Po roce 1989
Po roce 1989 došlo k znovuobnovení romských aktivit, vzniklo množství romských sdružení. Negativní stránkou ve vývoji se však stal problém nezaměstnanosti a nárůst otevřeného rasismu. Počet Romů žijících v České republice je odhadován na 250–300 tisíc. Největší počet pochází ze Slovenska, dále zde žijí tzv. olašští Romové a zbytky českých a moravských Romů a Sintů. Ze segregace Romů v uzavřených čtvrtích měst jakožto dědictví minulého režimu se do dnešní doby vyvinula nechvalně proslulá „romská ghetta“ – sociálně vyloučené romské lokality – jejichž likvidace a integrace jejich obyvatel do společnosti se jeví jako hluboký problém. Vyřešit stávající situaci bude možné jen dlouhodobějším koordinovaným a koncepčním úsilím všech vládních resortů, ale také celé společnosti.
Michal Schuster, historik, archivář Muzea romské kultury


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 24 12. – 18. června 2018

Poutní den na Svaté Hoře

Hlavní pouť České církevní provincie se o víkendu uskutečnila na Svaté Hoře u Příbrami. Uctít milostnou sošku Panny Marie Svatohorské přijely stovky poutníků.

celý článek


Velké plány ve Slavkovicích

Po celý uplynulý víkend se ve Slavkovicích konal Národní kongres o Božím milosrdenství. Spojil tři výročí: 10 let od posvěcení poutního kostela, 80 let od smrti sv.…

celý článek


Mistr paradoxu na seznamu svatých?

Už za několik týdnů může být zahájena římská fáze beatifikační kauzy Gilberta Keithe Chestertona – anglického novináře, spisovatele a radostného obhájce katolické víry.

celý článek


Možná prvně sami něco naleznou

Skauti, vodáci, centra mládeže a salesiáni… Už za pár týdnů je čeká čas letních táborů. Někteří rodičové ještě teď pátrají v nabídce na poslední chvíli.…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay