Putování v sobě skrývá obrovský poklad...

Vydání: 2017/26-27 Vydat se k prameni: na Velehrad, 27.6.2017, Autor: Jiří Prinz

Příloha: Léto s KT

Zeptali jsme se několika zkušených poutníků, jaká cesta byla pro ně ta nejkrásnější.


Pouť představuje pro řadu věřících ten nejlepší způsob, jak prožít dovolenou. Snímek Vojtěch Pospíšil / Člověk a víra

Nezapomenutelné Santiago

Moje nejkrásnější pouť byla ta první, totiž z Prahy do Santiaga de Compostela. A nejkrásnější byla právě proto, že byla první.
Na výlety jsem sice chodil od útlého dětství, v dospělosti jsem se pokoušel i o dálkové pochody, ale pořád to nebyla pouť. Přelomem v mém cestování se stal rok 1989. Už jsme nežili v zemi obehnané ostnatým drátem; mohli jsme, kam jsme chtěli. V roce 1990 jsem se dozvěděl, že svatojakubská poutní cesta do Santiaga de Compostela je ve Francii a ve Španělsku vyznačená v terénu a pro poutníky jsou tam laciné noclehárny. To bylo něco pro mne! Byla tu trasa, kterou bylo možno projít pěšky a relativně lacino. O středověké pouti do Santiaga jsem věděl, že to byla pouť pokání a naděje na nový začátek. Teď se mohla stát navíc symbolem „návratu Čechů do Evropy“.
Jsem lékař, pracoval jsem však ještě v ústředí evangelické církve a měl několik dalších funkcí. Nemohl jsem se tedy uvolnit na několik měsíců, abych došel v jednom záběru z Prahy až do Santiaga. Z myšlenky svatojakubské pouti se tak stal šestiletý projekt, každou etapu jsem začínal tam, kde jsem loni skončil. Některé etapy jsem prošel se synem, jiné s manželkou, jednu sám. Projít tak dlouhou cestu na etapy má své výhody. Kratší etapy člověk lépe prožije, více si z nich pamatuje, doma potom studuje, aby pochopil souvislosti toho, co viděl a prožil, a pak se může dlouho těšit a připravovat zase na další etapu.
Dlouhodobá pouť nás změnila. Pouť je mnohorozměrná, má řadu významů. Jeden mladý poutník to vyjádřil tak, že pouť je „mix mezi sportem a náboženstvím“. Tělesný výkon je nezanedbatelný, při pouti se člověk mnohdy dostane až na dno svých sil a lépe tak pozná sám sebe, možnosti svého těla i své vůle, která ho nutí pokračovat, i když se tělu zdá, že už vůbec nemůže.
V Santiagu je podle legend pohřben apoštol Jakub, jeden ze čtyř Ježíšových nejbližších učedníků. Pouť se konala a koná k jeho hrobu. Pro mne však ostatky světce nebyly tím nejpodstatnějším. Podstatná byla cesta sama, kterou po staletí procházely tisíce poutníků. Ta cesta je promodlená zástupy křesťanů. Jít po ní znamená zapojit se do proudu evropských dějin, evropské křesťanské kultury, stát se její uvědomělou součástí. Jít svatojakubskou cestou, procházet různými zeměmi, slyšet různé jazyky místních lidí i spolupoutníků znamená také stát se uvědomělým Evropanem, který ví, že Česko není nějaký izolovaný ostrůvek, ale patří do této mnohobarevné západní Evropy.
Po návratu jsem o pouti často vyprávěl v různých společenstvích. „Co jsi ty, evangelík, dělal na katolické pouti?“ byla častá otázka. Musel jsem vysvětlovat, že pouť do Santiaga není jen katolická, že se tam putovalo dávno před rozdělením církve, že je to pouť předků dnešních katolíků i dnešních evangelíků, že je to pouť vpravdě ekumenická. Že spojuje nejen evropské národy, ale i křesťany různých odstínů mezi sebou. Bohu díky!

Zdeněk Susa, lékař, evangelický kazatel


Šumavské putování

Před dvanácti lety jsem s naší sestrou Markétou zatoužila jít na pěší pouť – hodně nás to táhlo do Santiaga de Compostela. Když jsme však reálně zvážily své časové možnosti a tělesné schopnosti, shodly jsme se na tom, že nejsme schopné jít denně 30 km v horku španělského slunce, a tak jsme hledaly jiné možnosti. Chtěly jsme se přidat ke skupině našich sester, které každoročně chodívaly pěší pouť do Kostelního Vydří. Bylo jich ale už hodně, a tak nám řekly, ať si založíme svoji skupinu. Tím začaly naše pěší poutě.
Se sestrou Markétou jsme pojaly myšlenku chodit po pohraničních oblastech naší republiky s cílem promodlit je – modlit se za uzdravení ran a bolestí z minulosti. A k modlitbě také přidat oběti, které jsou s námahou pěšího putování a někdy s nepřízní počasí spojené.
Naše první pouť vedla do Římova. Byly jsme tehdy tři. Nyní nás chodí pravidelně šest a střídáme se v přípravě. Znamená to vybrat cíl (nějaké poutní místo v pohraničí), naplánovat trasu, zajistit noclehy po cestě, zjistit zajímavosti nebo něco z historie místa, zajistit – je-li to možné – mše svaté. K hlavnímu úmyslu našich poutí přidáváme také své vlastní, úmysly naší kongregace či úmysly, které nám svěřují jiní lidé.
Za sebe mohu říci, že je to pro mě nejlepší způsob, jak prožít dovolenou – celý den v přírodě, společná modlitba a milé společenství sester. Při putování si čistím hlavu, rovnám si myšlenky, přemýšlím nad mnohými věcmi. V modlitbě hledám u Pána odpověď na své otázky, nesu prosby a potřeby také svých drahých a blízkých. Společně se sestrami poznáváme nové kraje a na své pouti prožíváme různá setkání, protože není úplně obvyklé potkat tolik řeholnic v hábitu s batohy na zádech. I večer, když přijdeme do místa zajištěného noclehu, kde jsme nahlášeny civilním jménem, zakoušíme různorodé reakce, kdy na nás často zírají jako na zjevení. Ale když zapředeme hovor, první šok a rozpaky se většinou rozplynou. Jen výjimečně jsme se setkaly s nějakou negativní reakcí. Většinou to je spíše překvapení, údiv, a pak pozitivní reakce.
Při našem putování se snažíme zcela spoléhat na Boží vedení a režii a být otevřené pro to, čím nás chce Bůh obdarovat – a téměř vždy jsme překvapené, že naše očekávání nejen splní, ale vždy předčí. Jednou za námi jeden pán, u něhož jsme přespaly, vyrazil autem, protože mu jeho kamarád řekl, že potkal „jeptišky s batohy na zádech“ a on z toho poznal, že jsme vyšly špatným směrem. Vyhledal nás a odvezl ke správné značce. Jindy nám zase zastavil jeden mladík, který měl poněkud divoké vzezření, a nabídl nám, že nás sveze. Jelikož bylo velké vedro a nám zbývaly čtyři kilometry po rozpálené silnici do vesnice, kde jsme měly spát, a už jsme byly velmi unavené, rády jsme přijaly jeho pomoc a vnímaly jsme, že nám ho poslal Bůh.
Vedeme si poutní deník, kde zapisujeme průběh poutí i konkrétní zajímavé zážitky. Před dvěma lety jsme zažily šok. Putovali jsme do Třeboně přes Českou Kanadu a v lese nás legitimovali příslušníci policie, kterým nějaký občan nahlásil, že potkal šest uprchlíků. Jelikož to měli nahlášené, museli to vyšetřit a podat písemnou zprávu. Bylo to v době, kdy v naší zemi panovala tak trochu panika a strach z uprchlíků. Sami policajti se usmívali, když nás po hodině hledání v lese našli, ale přesto nás půl hodiny vyslýchali. Nejprve jsme se tomu zasmály, s příslušníky policie jsme si udělaly i společnou fotku, ale pak nám to přišlo spíše smutné, že v naší zemi někdo nepozná řádovou sestru.
Nedá se říct, která pouť byla nejkrásnější. Každá je nádherná, protože Bůh je s námi a připraví nám mnohá překvapení, která bychom si nikdy nedokázaly samy vymyslet. Rády bychom chodily na pěší poutě až do svého stáří, ale záleží na tom, jak bude Pán dávat sílu a zdraví.

S. M. Clemens Vránová SCB, boromejka


Za patronkou Slovenska

V letech 2009 až 2013 jsem působil jako kaplan, později farář ve čtyřech farnostech v diecézi Limburg (Německo). Velmi jsem toužil vydat se na pouť do Compostely. V myšlenkách jsem si byl vědom toho, že jako kněz čtyř farností určitě nemůžu odejít na celý měsíc z farnosti. Jednou jsem si řekl, že to zkusím, a napsal jsem žádost personálnímu šéfovi o udělení mimořádného volna za účelem poutě. Velmi mě potěšilo, že mi bylo vyhověno. Můj sen se začínal stávat skutečností.
Samotná pouť pro mě byla ohromnou zkušeností. Když jsem se pak v roce 2013 vrátil na Slovensko, rozhodl jsem se, že v následujícím roce, který byl zasvěcený patronce Slovenska – Panně Marii Sedmibolestné – vyrazím na poutní místo do Šaštína. Z farnosti, v níž působím, je to autem 413 km. Z nějakého důvodu jsem zvolil opačný směr putování. Vlakem a autobusem jsem se dostal do Šaštína a putoval jsem směrem domů. Řekl jsem si, že bych si mohl vyhledávat noclehy vždycky na nějaké faře. Už první večer byl pro mě velkým překvapením. Jak jsem později pochopil, když jsem se neohlásil dopředu a rovnou zazvonil na faře, dostalo se mi reakce, s níž jsem nepočítal: kněz mě nepřijal. Pochopil jsem, že je dobré faráři, k jehož faře bych putoval, zavolat alespoň den dopředu: všude mě už potom přijali. Udělal jsem pak s kněžími velmi pěknou zkušenost. Když jsem se jednoho ptal, co jsem mu za nocleh dlužen, řekl jen: „Zase někdy přijď.“
Co se na poutích líbí mně osobně? V prvé řadě je to jednoduchost. Máte s sebou jen nejnutnější věci, tedy jen tolik, kolik unesete na zádech. Je to perfektní zkušenost, jak málo člověku stačí k životu. Další zkušeností je, že si najdete čas na to podstatné. Najdete si čas pro sebe, pro Boha, pro bližního. Nikam nespěcháte a velmi vám přitom pomáhá pomalé tempo chůze. Další zkušeností je prožitek konkrétního okamžiku. Modlitba je modlitbou, setkání s člověkem je opravdu setkáním. Neděláte více věcí najednou, protože máte na všechno čas.
Putování v sobě skrývá obrovský poklad. Po první velké pouti do Santiaga jsem velmi změnil pohled na život. Nepotřeboval jsem moudré knihy, vše jsem postupně nacházel na cestách, po nichž jsem putoval. Samotné putování je darem. Můžete si dělat plány, co vše chcete projít, za kolik dní, a můžete si vše naplánovat do posledních detailů. I zde platí: Člověk míní, Pánbůh mění. Když se vám pouť podaří ujít až do konce, je to dar od našeho Boha. A čím dále putujete, tím je vám Bůh bližší.

P. Martin Novotný, kněz z Košic


Poutníkem ve Svaté zemi

Já osobně nikam moc neputuji, ale jako pouť spíše chápu svůj život. Sním ovšem o tom jít jako František Lízna na pouť dlouhou stovky kilometrů, třeba do Říma nebo Santiaga de Compostela, ale nemám čas. A tak alespoň v létě chodíme s jedním spolubratrem na pár dní na vandr jen se spacákem a karimatkou. Chodíme Božím Chrámem přírody, nazdařbůh, kam dojdeme, tam si lehneme, a ráno jdeme dál.
Jistě, lidé putují na posvátná místa, na kterých jakoby se koncentrovala síla všech zde přinesených modliteb a lidských osudů, a je to tak asi správně. Je to ale jen svátkem mezi všedními dny, potvrzujícím něco mnohem důležitějšího, že totiž cílem je samotná cesta.
Starý zákon chápe život jako putování s Hospodinem, Ježíš se přímo Cestou nazve. Je tím řečeno, že křesťanství je životem v Ježíšově životním stylu, a snad proto se v prvních dobách nenazývalo „křesťanstvím“, nýbrž „cestou“, he hodos, vlastně „tou (jedinou) cestou“.
Jako poutník – tedy spíše jako duchovní průvodce skupin při jejím projíždění autobusem –, jsem byl ve Svaté zemi asi třikrát. Co mi to dalo? Jistě mnoho, ale zejména mě to utvrdilo v tom, že rozlišovat v životě „duchovní“ a „neduchovní“ je stejně tak absurdní, jako to chtít rozlišovat v Ježíšovi.
Samozřejmě že všechny tři cesty byly moc krásné, ale mým nejkrásnějším zážitkem asi bylo to, když mne při čekání na poutníky v jednom eukalyptovém háji v Galileji, jako úplně cizího náhodně se objevivšího a pozdravivšího bílého člověka, opili čtyři snědí židovští či arabští kluci whiskou. Jen mne zkrátka chtěli pohostit. U nás by se lidi na snědšího člověka asi dívali trochu jinak, natož aby mu ze svého nalili dvě obrovské skleničky. Co je pak tedy to duchovno? Jak říká papež František, Slovo se stalo tělem, ne myšlenkou.

P. Ladislav Heryán, salesiánský kněz

(pri)
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články



Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay