Život v moci Ježíšova křtu

Vydání: 2016/2 My tři králové jdeme k vám, 5.1.2016, Autor: Jaroslav Brož

Každý prorok je na jedné straně stvořen okolnostmi, do kterých je poslán a v nichž působí, protože jinak by byl nesrozumitelný. Na druhé straně z běžného horizontu většinové společnosti vyčnívá, protože jinak by nebyl prorokem. Vyčnívá ne jako rebel, který musí být za každou cenu proti něčemu nebo proti všemu. Upoutává pozornost proto, že je znamením budoucí novosti, k níž zve. V podstatě je nositelem naděje tam, kde už mnoho naděje nezbylo. 

Janův trvalý přínos

Takovým prorokem byl Jan Křtitel. Ježíš ho poctí atributem „největší z těch, kdo se narodili ze ženy“. Zdá se, že jeho význam chápali nejen jeho židovští současníci, kteří opouštěli své jistoty a vycházeli za ním do pouštního údolí Jordánu, aby si ho poslechli. Podle svědectví evangelií mezi nimi nechyběli ani obyvatelé Jeruzaléma, jimž by v blízkosti chrámu a tehdejších akademických elit neměl chybět kompletní náboženský, intelektuální a kulturní servis. A přesto tuší, že jim něco chybí, a nechají se oslovovat odchovancem pouště a stylem jeho života, jímž se hlásil k odkazu legendárního Eliáše.

Janův trvalý přínos pochopili všichni autoři kanonických evangelií a před nimi už apoštol Petr (Sk 10,37) a Pavel (Sk 13,24–25). Jan Křtitel má v raném křesťanském hlásání trvalé místo nejen z historických důvodů. V kaž-
dé době volá o Kristu: „Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já“ (Jan 1,15). O křesťanské duchovní cestě lze tedy bez váhání prohlásit, že je výrazně ovlivněna spiritualitou Jana Křtitele. Do jeho školy potřebuje nejprve vstoupit každý, kdo se má setkat s Kristem.

To vše je třeba mít na mysli, když epifanickým tajemstvím Kristova křtu uzavíráme vánoční období a vstupujeme do liturgického mezi-
dobí. A nemusí v tom být snad ani projev strnulého konzervatismu, zdůrazníme-li, že před liturgickou reformou povánoční neděle a týdny nesly označení „po Zjevení Páně“. Mnohá společenství v ekumeně si tuto tradici podržela. Ano, pokud nám Kristus jednou zazářil jako účastník Božího trojičního tajemství, jestliže jsme byli svědky, jak ho Otec důvěrně oslovuje: „Ty jsi můj milovaný Syn,“ a jak s ním „v tělesné podobě holubice“ přichází mezi nás také Boží Duch, už se nemůžeme jen tak snadno vrátit před tuto událost. Celý život křesťana žije z této spásné skutečnosti jako z pramene. Celá naše existence se pak odehrává „po Zjevení Páně“.

Spása pro všechen lid

Jan křtil vodou. Odpovídal tak na hluboké touhy židovské společnosti po radikální duchovní čistotě, jak jsou doloženy v takzvaném období druhého chrámu. Svědčí o tom například hojný výskyt vodních nádrží zvaných „mikve“, sloužících rituálnímu omývání, které mělo přednostní místo nejen v exkluzivní komunitě v Kumránu u Mrtvého moře, ale podle archeologických nálezů v Jeruzalémě a jeho okolí také ve většinové židovské společnosti. Janův křest se na rozdíl od kumránských esejců neomezoval na členy jedné komunity ani na příznivce jednoho duchovního směru. Podle evangelního svědectví byl otevřen pro široké zástupy. Snad právě v tom byl jeho nezastupitelný význam, že ukazoval ke Kristově spáse, která bude „pro všechen lid“ (srv. Lk 2,10).

Lukáš jako teolog a historik projevuje smysl pro jasnost a řád. Možná proto ony dva současníky, Jana Křtitele a Ježíše, od sebe odděluje. Nejprve dovypráví příběh Janův, včetně jeho uvěznění (Lk 3,20), a když pak pojednává o Ježíšově křtu, Janovo jméno v něm už nezazní. Evangelista to řeší opisným způsobem – „když byl pokřtěn Ježíš“ (Lk 3,21). Jan jako správný učitel ustupuje do pozadí. V jeho škole jsme se naučili pokoře a chudobě ducha, aby se našeho života mohl úplně zmocnit Ježíš.

Jak je Lukášem představen křest, který Ježíš sám podstupuje a který pak poskytuje ostatním? Je to křest ohněm. Oheň tu pochopitelně neoznačuje svátostnou látku – tou je také u křesťanského křtu voda. Oheň značí jeho účinek, totiž proměnu člověka k ryzí svatosti. A ta je vyjádřena čtverým způsobem. Především Ježíšovou modlitbou při křtu. Ona působí, že se pak otevírá nebe neboli svět božský a lidský se stává opět jedním. Dále je tu „tělesná“ přítomnost Ducha – tím je vyjádřeno, že působení Ducha je spojeno s Ježíšovým dějinným lidstvím a jeho lidstvím v cír-
kvi. A konečně Otcovo slovo se k Ježíši hlásí jako k Synu. Ježíš si tento dar ale nenechává pro sebe, nýbrž ho otevírá všem, kdo se mu s vírou oddávají.

Autor přednáší biblistiku na KTF UK v Praze.

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Publicistika, Perspektivy



Aktuální číslo 26 21. – 27. června 2016

Papež František potěšil Moravu

V době, kdy se lidé na začátku první republiky obraceli k církvi zády, se olomoucký arcibiskup Stojan obracel k lidem a zasazoval se o sociální spravedlnost. Papež František…

celý článek


Není to jen klábosení u kávy

Farní kavárna v Lechovicích na Znojemsku vznikla tím nejpřirozenějším způsobem: farníci se po mši svaté ještě sdružovali v neformálních skupinách v kostele, až jednou…

celý článek


Unést vítězství i porážku

Obavy, že se na ME ve fotbale něco semele, zaznívaly už měsíce před konáním šampionátu. Sportumilovní fanoušci a obyvatelé pořadatelských měst se měli mít na pozoru…

celý článek


Milosrdenství i při vysvědčení

Dílo hodné ceny, tedy hodnotné a stojící za ocenění. Právě takový přístup mohou zvolit rodiče k výsledkům snažení svých dětí a dospívajících. Už příští týden…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay