Vydání: 2018/4 Papež v Amazonii: Jste naší pamětí, 23.1.2018, Autor: Jiří Macháně

Počátky zednářů lze hledat na přelomu 17. a 18. století, někdy se uvádí rok 1717, a mezi země původu se řadí Francie a Anglie. Jejich odvozování od stavitelů středověkých katedrál je historicky nevěrohodným pokusem o umělé dokonstruování starobylé tradice. K příčinám vzniku zednářství patří vyprázdněnost a rigidnost novověkého křesťanství státních církví. Církevní a křesťanské elity přestaly stimulovat a vést civilizační rozvoj západní společnosti, jak tomu bylo v předchozí době. Společnost si proto začala vytvářet alternativní centra inovativního myšlení a politické akce. A kvůli státní a církevní kontrole se ty radikální proudy rozvíjejí jako tajné spolky. A jelikož se církevní elity staví do pozice obhájců „starých režimů“, od začátku je mezi nimi a těmito proudy, kam můžeme zednáře zařadit, velké napětí. Podrobně se tímto procesem zabývám ve své poslední knížce Západ a jeho víra.
Zednářství je různorodý fenomén, vyvíjí se v čase a liší se regionálně. Jednotlivé lóže jsou různě uspořádány i zaměřeny. Součástí je několikastupňové zasvěcování, zkoušky oddanosti, tajemné rituály. Tento mysteriózní charakter tvoří část jejich atraktivity.
Katolické církvi vadily tři důležité věci: je to tajný spolek, který je zcela mimo státní, církevní a společenskou kontrolu, a přitom aspiruje na ovládání mocenských pozic a rozhodování o směřování společnosti. Církev takové spolky striktně odsuzovala. Dále jí vadila synkretistická kvazináboženská filozofie či ideologie, která kombinuje různé prvky včetně křesťanství. Ale staví se nad něj, považuje ho za podstatně omezenou formu, kterou „zednářská moudrost“ překonává. A zatřetí zednářstvím ovlivněné politické síly prováděly antiklerikální a protináboženská opatření radikálně osvíceneckých vlád druhé poloviny 18. století. Za všechny můžeme zmínit zrušení jezuitského řádu, které mělo omezit moc a vliv katolické církve jako síly bránící společenskému pokroku.
Osten se hodně otupil ve chvíli, kdy církev ztratila ve většině evropských zemí přímý politický vliv a podíl na státní moci během 19. století. Řada zednářů pokládala své členství za slučitelné s katolickou vírou a příslušností ke katolické církvi. Přesto církev stíhala členství v tomto a jiných tajných spolcích nejtěžšími formami církevních trestů, dodnes je formálně pokládáno za těžký hřích.
Ambiciózní muži touží být součástí vlivné mocenské skupiny, která mimochodem pomáhá například v podnikání, prosazování svých zájmů, politické nebo státní kariéře. Navíc, hlavně v minulosti, skutečně prosazovali věci, které zněly dobře: důraz na růst svobody ve společnosti, charitu a vzdělání. Pro tyto ctižádostivé muže to byl způsob, jak se etablovat v elitním klubu a přitom mít pocit, že konají vznešené dílo a pomáhají lidstvu. Mezi takové významné osobnosti v českém prostředí patřili Edvard Beneš, Alfons Mucha, Jan Masaryk, když zmíníme první republiku. Ta byla asi zlatou érou českého zednářství. Ze světových osobností zmiňme alespoň Mozarta.
Snaha diskreditovat někoho v katolickém prostředí obviněním ze zednářství navazuje na schematické vidění světa, které v Krvavém románu (1924) mistrně zparodoval Josef Váchal. Líčí v něm svět jako dějiště monumentální bitvy mezi svobodnými zednáři a jezuitským řádem, svět plný intrik, dvojitých agentů a vražd.
V dnešní hyperpluralitní společnosti už není důvod, aby se ke změně společnosti zakládaly tajné spolky, rovněž nábožensko-filozofický obsah poněkud zastaral. Příznakem jistého úpadku a transformace zednářství jsou také „coming outy“ některých zednářů, jako byl ministr kultury Martin Štěpánek nebo bývalý dominikánský teolog Odilo Štampach.
Konspirace zůstává, aby se vyhnuli negativním dopadům a mohli účinněji prosazovat své cíle. V nemožnosti dokázat či vyloučit členství spočívá zbabělost obvinění a jeho univerzální použitelnost na kohokoliv. Například prezidentský kandidát Jiří Drahoš popřel jakékoliv spojení se zednářstvím, z něhož je nařčen, ale jak může dokázat, že něco není?
Konspirační teorie jsou typicky únikovým, laciným prvkem, jak se vymluvit ze své odpovědnosti jak jako jedince, tak jako člena nějakého společenství. Jestliže vše ovládají zednáři nebo ilumináti, pak nemá cenu se o cokoliv snažit, protože vše je dopředu domluvené a dané. Pohrdat politikou je potom hrdým postojem „vědoucího“ člověka.
Je také jednodušší všechny nezdary církve v posledních tři sta letech levně hodit na zednářské intriky. Nemá cenu se snažit pochopit, kde církevní elity udělaly chyby, nemá cenu pracovat na aktualizaci křesťanské zvěsti a inkulturaci, protože to všechno bylo spiknutí a stejné struktury vládnou světu dodnes. Aniž bychom chtěli podceňovat vliv těchto kruhů, přesto ani jedno z historického, vědeckého, natož křesťanského hlediska neobstojí. Konspirační teorie jen omlouvají vlastní lenost, nevzdělanost a pasivitu.
Když se před skoro 20 lety rozhořely spory mezi kardinálem Vlkem a profesorem Wolfem na pražské Katolické teologické fakultě, byl řešením pověřen tehdejší hradecký biskup Dominik Duka. Aby ho příznivci profesora Wolfa očernili, vyvěsil někdo anonymní pamflet, že „Duka je hlava zednářů ve střední Evropě“. Podobně jako obvinění z modernismu či liberalismu patří i označení za zednáře k podpásovým, zbabělým pokusům tradicionalistických katolíků pošpinit kohokoliv, jehož postoje se jim nelíbí. Nedá se proti tomu moc bránit a v katolickém prostředí, Bohu díky už jen některém, je to likvidační záležitost. Každý, kdo to šíří, aniž má skutečně průkazné důkazy, se dopouští těžkého hříchu pomluvy.
Dochází pak k naprosto absurdním momentům, kdy v minulé volbě prezidenta tisíce katolíků nevolily zbožného praktikujícího katolíka a velkorysého filantropa Karla Schwarzenberga kvůli šíření pomluvy o jeho údajném zednářství, ale volili agresivního, vulgárního ateistu a bývalého komunistu (1967–1970) Miloše Zemana, který například prohlásil v Reflexu č. 31/2011, že sv. Pavel „z*urvil evangelia“.
Kdo se nechá vést podobnými pomluvami, hřeší nejen šířením pomluvy, ale také proti jednomu z nejcennějších darů Božích – rozumu.