Nenápadný klášter plný světla

Vydání: 2019/30 Církevní památky světovým dědictvím, 23.7.2019, Autor: Karolína Peroutková

V pražských Lysolajích se nachází zcela výjimečný Klášter mnišek Kazatelského řádu – dominikánek. Přesto cestu k němu nenajdete v žádném turistickém průvodci. Navede ale ukazatel nejcennější: ruka souseda. I ti, kteří se neřadí mezi věřící, dobře vědí, s kým bydlí.

 
„Nejraději dělám kopie starých ikon. Třeba práce Andreje Rubleva nebo ještě starší motiv Panny Marie Vladimirské,“ říká o své práci sestra Růžena. Snímek autorka

Ale i ten, kdo už přechází podél klášterních zdí, může zaváhat. Všímavější by snad mohli zdvihnout hlavu a objevit malou zvoničku či nezvyklá okna prozrazující sakrální stavbu. Původně rodinný domek se totiž na první pohled nijak neliší od jiných staveb v ulici.

Zdejší řeholní život má však dlouhou tradici. „Tehdy o polovinu menší dům v roce 1977 odkoupil dominikán P. Metoděj Habáň. V době komunismu a pronásledování řeholníků tady našli svůj tajný domov a studijní úkryt členové dominikánského řádu. Když pak po změně režimu odešli ke sv. Jiljí, uvolnili prostory pro tehdy neoficiální a rovněž skrývanou kontemplativní komunitu sester,“ přibližuje komunitu převorka Marie Pitterová OP.

Ikonografie, malba na sklo

Dnes už řádně uznaná komunita čítá sedm sester. Protože jejím zaměřením je hlavně kontemplace, věnují se osobní i společné modlitbě, studiu a práci. Prostory se jednou tolik zvětšily, v patře se nacházejí cely, v přízemí kaple a místnosti pro společný život komunity. Přesto jde o velmi těsné místo a některé prostory jsou využívány k vícero účelům – hovorna k přijímání hostů může posloužit i jako dílna pro ruční práce sester, konají se zde i kapituly.

Práce sester se ale odehrává zejména v textilní a výtvarné dílně v nedávno upraveném přístavku na dvoře. „Když přemýšlím nad pracovním uplatněním sester, pořád musím mít na paměti prostor – a přijímat jen to, co nám dovolí. Vede to k určité skromnosti a osvobození od velkých plánů. Hledáme jen to, co je opravdu potřebné,“ říká nad umně vypracovanými výrobky sester jejich představená a ukazuje malbu na sklo, psaní ikon, kopií středověkých deskových obrazů, šití mešních rouch, výrobu růženců apod.

Pole, les a zázračný pramen

A co upoutá každého návštěvníka na chodbách kláštera? Především světla. Architekt Václav Dvořák byl jedním z prvních lidí, který sestrám nezištně nabídl pomoc a mistrně vytvořil sice prostorově malý, ale velmi světlý a příjemný domov. V prostorách chodby jsou rozmístěny také knihovny a hlavně – „zrcadla“. „Prostě se tady pořád potkáváme s druhými,“ vysvětluje převorka Marie, „naše komunita je specifická právě intenzivním soužitím sester. Nutí nás ke shovívavosti k druhým, k sebepoznání. V každém soužití si lidé takto nastavují odraz sebe samého a v menší komunitě a těsnějším prostoru ta zrcadla visí opravdu všude.“

Ke klášteru náleží i menší, terasovitá zahrada. K modlitbě se moc využít nedá, nabízí ale příležitost k dobrým sousedským vazbám – z jedné strany bydlí paní luterského vyznání, z druhé pak metodisté. „Máme skvělé sousedy a doufáme, že totéž můžou říci oni o nás,“ zmiňuje sestra Růžena, která má na starosti zahradu. „Bavíme se často i o víře. A kolikrát se musím zastydět, lidé mimo řád mají leckdy horlivější víru než já, řeholnice.“

Zahradní branka vede přímo do lesa, polí a blízkého Šáreckého údolí. Tato místa sestry často využívají ke kontemplaci, vnitřnímu zklidnění. A právě tady se často potkávají s místními, hlavně s těmi, kteří ani do klášterní kaple běžně nezajdou. „Lidi nás zastavují a prosí o modlitbu. Říkají nám, čím si procházejí, svěřují se nám s nejrůznějším trápením,“ popisuje sestra Růžena. Sestry dominikánky se okolnímu světu otevírají také při pravidelných bohoslužbách v kapli. Jejich aktuální rozpis je na webu www.moniales.praha.op.cz. Vzájemnému setkávání napomáhá i starost sester o nedalekou kapličku Panny Marie Bolestné. Blízko ní je také pramen s čistou vodou, prý zázračnou. Pro vodu sem chodí jak místní, tak lidé zdaleka.

V jednání, ale nikoli na pořadu dne jsou plány na stavbu nového kláštera. Brzdí je dlouhá úřední vyřizování ohledně schválení nového územního plánu. „Nestěžujeme si a jsme vděčny za to, co je,“ uzavírá převorka Marie Pitterová. Podle ní platí: Pokud bychom nebyly vděčné za to, co máme, jak by pak mohlo přijít něco dalšího?

KAROLÍNA PEROUTKOVÁ
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Publicistika, Články



Aktuální číslo 49 3. – 9. prosince 2019

Nezapomněli, radovali se v Sýrii

Druhý ročník Červené středy, akce, která upozorňuje na pronásledování pro víru, se minulý týden konal nejen v hlavním městě, ale na 80 místech v celém Česku.

celý článek


DARUJTE Katolický týdeník

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok! Líbí se vám Katolický týdeník a chcete, aby…

celý článek


Teologové proti eutanazii

Děkani tří teologických fakult zveřejnili otevřený dopis, který adresovali Parlamentu ČR. Varují v něm před chystaným zákonem o eutanazii.

celý článek


Mesiáš, který přišel

O tom, že jediným možným smyslem života je marné očekávání, pojednává populární divadelní hra Čekání na Godota. Godot ve hře nedorazí. V tom je její absurdita.…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay