26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Evropa nejsou oni, ale my

3. 5. 2016

|
Tisk
|

V neděli 1. května uplynul tucet let od našeho vstupu do Evropské unie. Stejně jako v případě středověké Svaté říše římské, v jejímž čele stál pár desítek let i český král Karel IV., zůstává i dnes naší branou do Evropy Německo.  

Vydání: 2016/19 První biskupské svěcení v Plzni, 3.5.2016, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy 19

Nejen velké mocnosti kvůli svým sférám vlivu, ale i Češi by měli ve vlastním zájmu pěstovat geopolitiku, tedy domýšlet do politických důsledků své místo na mapě, uvědomovat si, odkud hrozí největší nebezpečí a ke komu se naopak přimknout. Historik a politik František Palacký (1798–1876) se o to pokoušel, když v roce 1848 ve svém slavném dopise do Frankfurtu formuloval tezi: „... kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.“ V rakouské mnohonárodní monarchii Palacký viděl hráz před rozpínavostí na jedné straně Pruska, na druhé Ruska.
Později pozměnil názor, když se v roce 1867 vytvořilo Rakousko-Uhersko a české aspirace nebyly vzaty v úvahu. Dokonce se postavil do čela české výpravy, která se vydala do Moskvy na námluvy s ruským carem. Ve svých stařeckých nadějích se Palacký zmýlil. Stejně jako se později mnohem více zmýlil Edvard Beneš, když frustrován Mnichovem podepsal uprostřed druhé světové války pro nás tragickou smlouvu se Stalinem. Z následného vývoje plyne poučení: i národ vklíněný do středu Evropy se nesmí přestat zajišťovat před hrátkami mocných. Sjednocená Evropa tak není žádný romantický nápad, ale docela racionální projekt, který by měly vítat a vylepšovat zejména malé národy.  
Ani dnes si Česká republika, přestože je obklopena jen zeměmi EU, nemůže dovolit rezignovat na geopolitické starosti. Naším zájmem je demokratická, funkční a dynamická sjednocená Evropa a Severoatlantická aliance, které ještě lépe než kdysi Rakousko-Uhersko ochrání malé evropské státy před mocenskou rozpínavostí z kterékoli strany. Proto naší hlavní českou zahraničněpolitickou starostí by měl být vývoj v sousedním  Německu, jeho demokratická podoba a integrální úloha v rámci EU. Bez Německa by se totiž jakákoli podoba sjednocené Evropy zhroutila jako domek z karet.
Když byla Praha Bruselem
Tento měsíc si připomínáme 700. výročí narození panovníka, jehož zaslouženě nazýváme Otcem vlasti. Karel IV. se však nestal (ve stejnojmenné soutěži) „největším Čechem“ ve smyslu českého nacionalismu či provincionalismu, ale naopak českého evropanství. Nikdo nás víc nepřitáhl k Západu než právě Karel IV., který z Prahy učinil hlavní město Svaté říše římské. Praha se stala nejen geografickým, ale i mocenským, vzdělanostním a náboženským srdcem Evropy. Tehdy se v Evropě neskuhralo na Brusel, ale nejspíš na Prahu. Centra to vždycky schytávají v první řadě. Praha však prosperovala a Říše také, neboť lucemburský vladař usiloval o mír a to se mu i dařilo.  
Karel IV. nás přitáhl k Západu nejen mocensky. Už ve druhém roce vlády v Čechách založil v Praze univerzitu, první severně od Alp, kde se mluvilo jak latinsky, tak česky nebo německy. Sám Karel ovládal pět jazyků: vedle češtiny také němčinu, francouzštinu, italštinu a latinu. A tyto jazyky dodnes představují naše přirozené kulturní partnery, které nám dal Karel do vínku, jen latinu dnes nejspíš vystřídala angličtina. Přitom obzvláštní důležitost měla pro Karla němčina.
V tehdejší Praze, na již zmíněné univerzitě i na císařském dvoře se mluvilo německy ostošest. Karel byl také římským, tj. veskrze německým králem a k Němcům choval vztah mnohem užší a vřelejší, než bychom u našeho oblíbeného panovníka čekali. Norimberk se za něj stal vedle Prahy druhým centrem Říše. Ve své Zlaté bule stanovil Karel IV. franckou metropoli jako místo prvního Říšského sněmu po své volbě římským (německým) králem. Královskou cestu Via Carolina, která spojuje Prahu s Norimberkem, využíval zhusta nejen sám král a císař, ale z hlediska politického i ekonomického to byla evropská „dálnice“ prvého řádu. Karel dokonce zajistil volnou obchodní cestu bez cla mezi Horní Falcí a Čechami.
Dvojjazyčnost běžná
Ani jedna ze čtyř Karlových žen nebyla Češka. Karel svými sňatky pěstoval diplomacii, která mu zajišťovala spojence v širokém evropském prostoru. Pro své děti a další potomky  sepsal vlastní životopis a věnoval jim ho jako „nástupcům na dvojím trůně“, čímž mínil trůn český a římský, měli tedy propojovat Čechy a Evropu.
Jednou z posledních životních vášní stárnoucího Karla IV. se stalo Braniborsko, představující rozsáhlou oblast v severním Německu kolem Berlína. Náš panovník vynaložil velké úsilí i finanční prostředky, aby je získal, přičemž si tam pro sebe vybudoval pozoruhodný hrad Tangermünde ležící na Labi. Jeho čtvrtá žena, která mu dala nejvíc dětí, pocházela z nedalekého Pomořanska. Všechny Karlovy děti měly za mateřskou řeč němčinu, ale češtině se naučili také. Pro Karla bylo střídání němčiny a češtiny něco naprosto přirozeného.
Dvojjazyčnost na našem území nebyla ostatně neobvyklá. Až do poloviny 19. století žili spolu Češi a Němci v Čechách a na Moravě v poměrně neproblematických vztazích, státem řízená germanizace nastala u nás až v rámci josefínských reforem v poslední čtvrtině 18. století. Ale teprve vlivem sílícího nacionalismu, který u sousedů zmutoval nakonec v nacismus, se cesty obou etnik rozešly, což vyvrcholilo druhou světovou válkou a navazujícím odsunem německého obyvatelstva z tzv. Sudet. Další vývoj našich vztahů s Němci určovala z naší strany politika Sovětského svazu, který si po válce učinil ze střední Evropy své poslušné předmostí.   
Zatímco na naší straně železné opony musel každý společenský pohyb zákonitě zamrznout, na Západě se rodí a posléze začíná realizovat plán užší spolupráce evropských národů – a to příznačně z iniciativy křesťanskodemokratických politiků, konkrétně Francouze Schumana, Itala Gasperiho a Němce Adenauera. Všichni tři byli přesvědčeni, že i na troskách druhé světové války je možné navázat na dědictví křesťanské civilizace, propojit evropské národy vyššími ideály a společnými hospodářskými a obrannými zájmy – a tak zabránit dalším válkám a nacionalistickým úchylkám. Vznik Evropské unie nelze vůbec pochopit a docenit, neberou-li se v potaz tyto geopolitické úvahy jejích otců zakladatelů.
Naši světci
Dnes se Evropská unie nachází v krizi právě proto, že zapomíná na tyto své křesťanské kořeny. Bylo by však osudovou chybou, kdybychom kvůli tomu chtěli tento projekt odmítnout jako takový, neboť ho nemáme čím lepším nahradit. Naším geopolitickým zájmem je naopak Evropskou unii reformovat, posílit a připomínat jí její křesťanskou inspiraci. A to tím spíše dnes, kdy sekularizace v Evropě nabrala na obrátkách, zatímco do ní přicházejí nepřehledné zástupy muslimů coby válečných utečenců. Ovšem kdo stojí pevně na svých základech, nemusí se o svou identitu tolik obávat.
Dvanáct let jsme členy Evropské unie. Kdyby dnes Karel IV. znovu ožil, jistě by nám toto členství schválil všemi deseti. A možná by nám i poradil, abychom byli v rámci EU mnohem iniciativnější, abychom jen pasivně nereagovali na podněty jiných, ale sami měli ambici určovat evropskou agendu. A abychom neváhali se znovu sbližovat s našimi německými sousedy, s nimiž nás pojí nejen dlouhodobé dějinné soužití, ale i společné křesťanské kořeny.
Vezměme si za příklad jen čtyři naše světce, kteří mají v tomto období svátek, jak přirozeně jsou s německy (a zčásti i polsky) mluvícím prostředím propojeni. Třeba náš zemský patron sv. Jan Nepomucký (svátek 16. 5.) je zároveň i patronem Bavorska. Anebo sv. Zdislava (svátek 30. 5.), patronka litoměřické diecéze, za jejíž beatifikací v roce 1907 stálo úsilí duchovních obou národů. A nemůžeme nezmínit sv. Vojtěcha (svátek 23. 4.), který svým životním příběhem propojuje střední Čechy s celou střední Evropou včetně Německa (v Magdeburku získal vzdělání), jakož i tasovického rodáka sv. Klementa Mariu Hofbauera (1751–1820, svátek 20. 5.), jenž proslul jako apoštol Varšavy a Vídně.
Česká spoluúčast
České národní obrození, které se rozvinulo záhy po Hofbauerově smrti, mělo za cíl se od německého vlivu jazykově a pokud možno i kulturně osamostatnit. Dědicové tohoto obrození se pak vůči němectví začali ostře vymezovat (platilo to ovšem vzájemně). Byl to tragický vývoj, který nás vzájemně odcizil, a ani křesťanské církve tomu nedokázaly zabránit. Dnes je bohudíky situace úplně odlišná, protože Německo je nejen náš největší obchodní partner, ale pevné vazby nás pojí i po církevní stránce, a to jak katolíky, tak evangelíky. Přesto je naše sbližování pořád více záležitostí institucí než jednotlivců, neboť ztrátou oné dvojjazyčnosti žijeme spíše vedle sebe než spolu.
České křesťanské církve by si měly vzít toto pěstování spřízněnosti s německými sousedy ještě více za své. Vždyť sotva co může nahradit výměnné pobyty či vzájemné návštěvy, kdy nejen více poznáváme „druhou stranu“, ale vznikají i osobní přátelství, často celoživotní. A nemusí jít jenom o výměny studentů, ale třeba i o partnerství mezi farnostmi a diecézemi. Užší propojení a sblížení řezenské a plzeňské diecéze po roce 1993 je obzvlášť příkladné a přínosné. Bylo to patrné i při svěcení současného řezenského biskupa Rudolfa Voderholzera, jehož matka pochází z českých Kladrub. V řezenské katedrále byl tehdy hlavním světitelem mnichovský arcibiskup a kardinál Reinhard Marx a jedním ze dvou spolusvětitelů byl plzeňský biskup František Radkovský. Tenkrát jsem si uvědomil, že česká spoluúčast je žádána, že Němci o nás stojí. A to nejen v církevním ohledu.
Totéž platí, i pokud jde o Evropskou unii. Jako Češi bychom neměli dnešní příznivé okolnosti promarnit. T. G. Masaryk při 10. výročí vzniku Československé republiky v roce 1928 vyjádřil přání, aby každý občan dokázal opakovat po francouzském monarchovi Ludvíku XIV. ne snad jeho pyšné „já jsem stát“, ale spíše pokornější verzi „já také jsem státem“. Mohli bychom se tím inspirovat a podobně dnes – při 12. výročí našeho členství v EU, což je podle Bible číslo plnosti – říci a stvrdit svým postojem: „Evropská unie nejsou jen oni, Evropská unie jsme i my.“

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou