Co říká Komenský africkým dětem

Vydání: 2018/22 Statisíce lidí se nadechly posvátna, 29.5.2018, Autor: Alena Scheinostová

Ocenění Via Bona – Srdcařka roku, kterou za filantropii uděluje Nadace Via, obdržela minulý týden LUDMILA BÖHMOVÁ. Spoluzakladatelka organizace Siriri a iniciátorka vzdělávacího programu Škola hrou ve Středoafrické republice (SAR) mluvila s KT o tamní situaci ve školách, o prvních slabikářích i o nebezpečích.


Zahájení školního roku v misijní škole v Bozoum má formu slavnosti. A do Školy hrou chodí děti opravdu rády. Snímek autorka


Jak se česká pedagožka, maminka a babička stane protagonistkou školské reformy v jedné z nejchudších zemí světa?

Organizaci Siriri, která pomáhá lidem v SAR, jsme s přáteli založili před dvanácti lety. Úzce spolupracujeme s misií bosých karmelitánů ve městě Bozoum. Poprvé jsem se sem vydala v 56 letech po boku svého manžela, který v Bozoum řídil stavbu střední školy. Jako pedagožku mě zvlášť zajímal stav školství v této zemi zasažené obrovskou chudobou, občanskými válkami a vysokou mírou negramotnosti. Dosud zde probíhalo vzdělávání jen ve francouzštině, které malé děti prostě nerozumějí! Časem jsme proto s dalšími pedagogy, výtvarníky a grafiky připravili slabikář v místním jazyce sango.

Program Škola hrou vytvořila Siriri v roce 2015, je inspirován myšlenkami J. A. Komenského a využívá principy moderní pedagogiky. Připravujeme dobrovolné školitele z řad Čechů a dalších Evropanů, kteří pak v SAR vedou kurzy, kde spolu se svými středoafrickými spolupracovníky školí místní učitele.

Jaké výsledky program Škola hrou v SAR přináší?

Při výuce ve francouzštině se naučí číst jen necelá polovina žáků. Z našich evaluací vyplývá, že ve třídách učitelů, kteří učí podle našich zásad, čte už na konci první třídy 90 % dětí. Kromě slabikáře v sangu, které dostane pro svou třídu každý učitel, který projde naším školením, jim v učení pomáhají další pomůcky. Vytvořili jsme karty „živé abecedy“ s písmeny a obrázky, písmenka na skládání slov a také didaktické kresby – ty nahrazují chybějící učebnice a ve třídách je přímo na stěny malují místní umělci podle návrhů českých výtvarníků Davida Böhma a Jiřího Franty.

Na jaře jste se vrátila ze čtyřtýdenní inspekční cesty, kdy jste s ředitelem Siriri Fabricem Martinem Plichtou hodnotili úspěšnost programu. Jaká byla vaše zjištění?

Celkem jsme hodnotili 26 tříd, kde učitelé učí podle Školy hrou, a rozdali 842 dětem srovnávací testy. Hovořili jsme také s učiteli, abychom měli zpětnou vazbu, co si z našeho školení odnesli a jak učí. V SAR je dosud obvyklé biflování, frontální výuka, učitelům i dětem chybí samostatné kreativní myšlení. Ale zjistili jsme, že tam, kde jsou ve třídách naše slabikáře a pomůcky a kde se aspoň v základních obrysech dodržuje našich pět principů hravého učení (jako jsou praktické a názorné příklady, spolupráce nebo pozitivní hodnocení), umějí děti skutečně číst. V padesáti školách v okolí Bozoum už jsou na stěnách didaktické kresby! Je velké povzbuzení, že díky Škole hrou dělají pokroky i děti, které se učí uprostřed buše v chýších se střechou z listí.

Na základě těchto „hospitací“ jsme pro učitele sestavili několik doporučení, jak mohou pracovat vynalézavěji a vtáhnout děti do výuky vhodně kladenými otázkami. A pro nás samotné to bylo poučení, na co se zaměřit v příštím školení, které s dobrovolníky podnikneme v létě.

Jaké konkrétní okamžiky vás z profesního hlediska zaujaly?

Kupříkladu jsme byli v jedné škole, kde se učitel s dětmi věnoval jedno odpoledne výhradně čtení textů. Právě četli text o choleře a malárii, což je v SAR běžná realita. Po dokončení jsme se dětí zeptali, zda by dovedly říci, o čem text byl. Jenom se na nás dívaly a nechápaly, co po nich chceme. Když jsme přitom začali žákům klást konkrétní otázky – Měli jste někdy malárii? Jak se při ní člověk cítí? Co mu pomůže? – najednou se chytili. V místních školách ale vůbec nejsou zvyklí takto pracovat. Bylo by ideální, kdyby Siriri měla pracovníka, který by v SAR mohl zůstat po celý školní rok a doprovázel učitele, kteří projdou školením, aby je mohl právě v takovýchto věcech vést. Na to ale zatím nemáme kapacity ani peníze.

Zapojují se do školení svých kolegů také místní učitelé?

Ano, postupně je na tuto roli připravujeme. V létě například pojede do Bozoum školit 14 dobrovolníků z Evropy a v každé třídě bude jedna evropská dvojice spolupracovat se dvěma Středoafričany. Dopoledne tak bude školení probíhat ve francouzštině, odpoledne v sangu. Už jsme to zkusili loni a ukázalo se, že někteří učitelé, zvláště z malých venkovských škol, byli odpoledne nápadně aktivnější – prostě proto, že francouzštině příliš dobře nerozumějí a v sangu najednou pochopili, o čem je vlastně řeč.

Jak aktivity Siriri přijímají místní školy a úřady?

Rodiče jsou nadšení, protože vidí výsledky. Školením prošli i ředitelé škol, a dokonce i inspektoři, a to nám pomáhá. Jednali jsme už s mnoha vlivnými osobami, při poslední návštěvě jsme s Fabricem představili program a dosavadní výsledky dokonce v parlamentu. Zájem škol je obrovský. A tyto školy silně tlačí na ministerstvo školství, aby Školu hrou autorizovalo. Bez úředního razítka si totiž málokterá škola troufne začít najednou učit jinak, protože se bojí, že budou mít problémy s inspekcí. A tak zatím program nejlépe funguje na školách církevních, protože tam jej zaštiťuje autorita misionářů.

Ministerstvo školství o Siriri nicméně ví a programu fandí. Prvotním problémem SAR je ale bezpečnost – zrovna během našeho pobytu někdo přepadl a zastřelil pět školitelů, kteří projížděli autem jednu z oblastí na severu země okupovaných rebely – a tak jdou věci kupředu jen pomalu.

Letos jste školili také „pod křídly“ biskupů.

Dva z našich lektorů spolu se čtyřmi zkušenými středoafrickými kolegy dávali týdenní školení stovce studentů Pedagogického institutu Jana Pavla II. v hlavním městě Bangui. Institut zřizuje přímo Středoafrická biskupská konference. Ta se také rozhodla, že chce během několika let kolem metropole vybudovat padesát nových škol – tamní „školní budovy“ jsou totiž jen improvizované přístřešky z větví.

Při naší poslední návštěvě nás oslovila pracovnice episkopátu, zda by Siriri mohla proškolit i budoucí učitele těchto škol. To ale znamená několik desítek, možná stovek lidí a na to nyní nemáme peníze ani lidi. Třeba se to ale za pár let změní. Středoafričtí biskupové rovněž vyzvali ostatní episkopáty v dalších zemích světa, zda by je nepodpořily a nepomohly jim zaplatit výstavbu. Představuji si, že by tak třeba i ČBK mohla mít „svoji“ školu v SAR! Právě z této iniciativy by mohla vzejít skutečná revoluční proměna středoafrického školství k modernímu vzdělávání.

ALENA SCHEINOSTOVÁ

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Publicistika, Články



Aktuální číslo 41 9. – 15. října 2018

Otevřenost na synodě

Biskupskou synodu o mládeži, která potrvá do 28. října, od počátku ovládla aktuální témata, jako migrace, chudoba, sexuální zneužívání i intimní život.

celý článek


„Nobelovka“ za pomoc ženám

Za „úsilí o odstranění sexuálního násilí jako válečné zbraně“ obdrželi letošní Nobelovu cenu míru konžský lékař Denis Mukwege a irácká aktivistka Nadia Muradová.

celý článek


Papež dějinného zlomu

Papež Pavel VI., vlastním jménem Giovanni Battista Montini (1897–1978), je známý hlavně tím, že přivedl k závěru Druhý vatikánský koncil a vedl církev v pokoncilním…

celý článek


Chyceni v péči mezi rodiče i děti

Říká se jim sendvičová generace. Jsou to lidé, kteří ještě stále řeší problémy svých dospívajících dětí, zároveň je však už tíží bolesti stáří jejich…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay