Co říká Komenský africkým dětem

Vydání: 2018/22 Statisíce lidí se nadechly posvátna, 29.5.2018, Autor: Alena Scheinostová

Ocenění Via Bona – Srdcařka roku, kterou za filantropii uděluje Nadace Via, obdržela minulý týden LUDMILA BÖHMOVÁ. Spoluzakladatelka organizace Siriri a iniciátorka vzdělávacího programu Škola hrou ve Středoafrické republice (SAR) mluvila s KT o tamní situaci ve školách, o prvních slabikářích i o nebezpečích.


Zahájení školního roku v misijní škole v Bozoum má formu slavnosti. A do Školy hrou chodí děti opravdu rády. Snímek autorka


Jak se česká pedagožka, maminka a babička stane protagonistkou školské reformy v jedné z nejchudších zemí světa?

Organizaci Siriri, která pomáhá lidem v SAR, jsme s přáteli založili před dvanácti lety. Úzce spolupracujeme s misií bosých karmelitánů ve městě Bozoum. Poprvé jsem se sem vydala v 56 letech po boku svého manžela, který v Bozoum řídil stavbu střední školy. Jako pedagožku mě zvlášť zajímal stav školství v této zemi zasažené obrovskou chudobou, občanskými válkami a vysokou mírou negramotnosti. Dosud zde probíhalo vzdělávání jen ve francouzštině, které malé děti prostě nerozumějí! Časem jsme proto s dalšími pedagogy, výtvarníky a grafiky připravili slabikář v místním jazyce sango.

Program Škola hrou vytvořila Siriri v roce 2015, je inspirován myšlenkami J. A. Komenského a využívá principy moderní pedagogiky. Připravujeme dobrovolné školitele z řad Čechů a dalších Evropanů, kteří pak v SAR vedou kurzy, kde spolu se svými středoafrickými spolupracovníky školí místní učitele.

Jaké výsledky program Škola hrou v SAR přináší?

Při výuce ve francouzštině se naučí číst jen necelá polovina žáků. Z našich evaluací vyplývá, že ve třídách učitelů, kteří učí podle našich zásad, čte už na konci první třídy 90 % dětí. Kromě slabikáře v sangu, které dostane pro svou třídu každý učitel, který projde naším školením, jim v učení pomáhají další pomůcky. Vytvořili jsme karty „živé abecedy“ s písmeny a obrázky, písmenka na skládání slov a také didaktické kresby – ty nahrazují chybějící učebnice a ve třídách je přímo na stěny malují místní umělci podle návrhů českých výtvarníků Davida Böhma a Jiřího Franty.

Na jaře jste se vrátila ze čtyřtýdenní inspekční cesty, kdy jste s ředitelem Siriri Fabricem Martinem Plichtou hodnotili úspěšnost programu. Jaká byla vaše zjištění?

Celkem jsme hodnotili 26 tříd, kde učitelé učí podle Školy hrou, a rozdali 842 dětem srovnávací testy. Hovořili jsme také s učiteli, abychom měli zpětnou vazbu, co si z našeho školení odnesli a jak učí. V SAR je dosud obvyklé biflování, frontální výuka, učitelům i dětem chybí samostatné kreativní myšlení. Ale zjistili jsme, že tam, kde jsou ve třídách naše slabikáře a pomůcky a kde se aspoň v základních obrysech dodržuje našich pět principů hravého učení (jako jsou praktické a názorné příklady, spolupráce nebo pozitivní hodnocení), umějí děti skutečně číst. V padesáti školách v okolí Bozoum už jsou na stěnách didaktické kresby! Je velké povzbuzení, že díky Škole hrou dělají pokroky i děti, které se učí uprostřed buše v chýších se střechou z listí.

Na základě těchto „hospitací“ jsme pro učitele sestavili několik doporučení, jak mohou pracovat vynalézavěji a vtáhnout děti do výuky vhodně kladenými otázkami. A pro nás samotné to bylo poučení, na co se zaměřit v příštím školení, které s dobrovolníky podnikneme v létě.

Jaké konkrétní okamžiky vás z profesního hlediska zaujaly?

Kupříkladu jsme byli v jedné škole, kde se učitel s dětmi věnoval jedno odpoledne výhradně čtení textů. Právě četli text o choleře a malárii, což je v SAR běžná realita. Po dokončení jsme se dětí zeptali, zda by dovedly říci, o čem text byl. Jenom se na nás dívaly a nechápaly, co po nich chceme. Když jsme přitom začali žákům klást konkrétní otázky – Měli jste někdy malárii? Jak se při ní člověk cítí? Co mu pomůže? – najednou se chytili. V místních školách ale vůbec nejsou zvyklí takto pracovat. Bylo by ideální, kdyby Siriri měla pracovníka, který by v SAR mohl zůstat po celý školní rok a doprovázel učitele, kteří projdou školením, aby je mohl právě v takovýchto věcech vést. Na to ale zatím nemáme kapacity ani peníze.

Zapojují se do školení svých kolegů také místní učitelé?

Ano, postupně je na tuto roli připravujeme. V létě například pojede do Bozoum školit 14 dobrovolníků z Evropy a v každé třídě bude jedna evropská dvojice spolupracovat se dvěma Středoafričany. Dopoledne tak bude školení probíhat ve francouzštině, odpoledne v sangu. Už jsme to zkusili loni a ukázalo se, že někteří učitelé, zvláště z malých venkovských škol, byli odpoledne nápadně aktivnější – prostě proto, že francouzštině příliš dobře nerozumějí a v sangu najednou pochopili, o čem je vlastně řeč.

Jak aktivity Siriri přijímají místní školy a úřady?

Rodiče jsou nadšení, protože vidí výsledky. Školením prošli i ředitelé škol, a dokonce i inspektoři, a to nám pomáhá. Jednali jsme už s mnoha vlivnými osobami, při poslední návštěvě jsme s Fabricem představili program a dosavadní výsledky dokonce v parlamentu. Zájem škol je obrovský. A tyto školy silně tlačí na ministerstvo školství, aby Školu hrou autorizovalo. Bez úředního razítka si totiž málokterá škola troufne začít najednou učit jinak, protože se bojí, že budou mít problémy s inspekcí. A tak zatím program nejlépe funguje na školách církevních, protože tam jej zaštiťuje autorita misionářů.

Ministerstvo školství o Siriri nicméně ví a programu fandí. Prvotním problémem SAR je ale bezpečnost – zrovna během našeho pobytu někdo přepadl a zastřelil pět školitelů, kteří projížděli autem jednu z oblastí na severu země okupovaných rebely – a tak jdou věci kupředu jen pomalu.

Letos jste školili také „pod křídly“ biskupů.

Dva z našich lektorů spolu se čtyřmi zkušenými středoafrickými kolegy dávali týdenní školení stovce studentů Pedagogického institutu Jana Pavla II. v hlavním městě Bangui. Institut zřizuje přímo Středoafrická biskupská konference. Ta se také rozhodla, že chce během několika let kolem metropole vybudovat padesát nových škol – tamní „školní budovy“ jsou totiž jen improvizované přístřešky z větví.

Při naší poslední návštěvě nás oslovila pracovnice episkopátu, zda by Siriri mohla proškolit i budoucí učitele těchto škol. To ale znamená několik desítek, možná stovek lidí a na to nyní nemáme peníze ani lidi. Třeba se to ale za pár let změní. Středoafričtí biskupové rovněž vyzvali ostatní episkopáty v dalších zemích světa, zda by je nepodpořily a nepomohly jim zaplatit výstavbu. Představuji si, že by tak třeba i ČBK mohla mít „svoji“ školu v SAR! Právě z této iniciativy by mohla vzejít skutečná revoluční proměna středoafrického školství k modernímu vzdělávání.

ALENA SCHEINOSTOVÁ

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Publicistika, Články



Aktuální číslo 34 21. – 27. srpna 2018

Papežův kající dopis

Zranění obětí sexuálního zneužívání „nikdy nebudou promlčena“, napsal papež František v mimořádném kajícím dopise všem věřícím toto pondělí.

celý článek


Strahovský klášter s novým opatem

Vůbec první benedikce opata na pražském Strahově ve svobodné době po listopadu 1989 se uskutečnila minulý týden na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Strahovští premonstráti…

celý článek


Manželství je celoživotní dílo

Chystáme svatbu! Sdělujeme si tu krásnou zprávu. Kolikrát ale myslíme spíš na to, jestli už máme šaty, hostinu, hudbu, výslužky. Vlastní příprava na život v manželství…

celý článek


Téma pro celou rodinu

Děti se vracejí z prázdnin. Zamíří zpět do dětského školního kolektivu. Ty silnější začnou zažívat nepřijetí a možná i ústrky. Pokud dítě s nadváhou ani s vyšší…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay