Vydlážděnou pěšinou pod nimi bychom prošli až ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. My tam však teď ještě nevstoupíme a vrátíme se k faře. Kdybychom nahlédli lehce zamženým oknem do farářovy pracovny, viděli bychom za stolem mírně nakloněnou sedící mužskou postavu, kterak si písemně připravuje kázání a pak popochází místností sem a tam a učí se je zpaměti. Do soboty Božího hodu vánočního zbývají dva dny.

Píše se prosinec roku 1948. Ocitli jsme se v kopcích, v malé vysočinské vsi Číhošť a místní administrátor P. Josef Toufar je plně ponořen do přípravy homilie. Jeho jednadvacetiletá neteř Marie s dalšími farnicemi právě uklízí v kostelíku a připravuje ho na vánoční svátky. A student ledečského gymnázia Stanislav Chvátal, který s nimi bydlí na faře a je synem Toufarova přítele, odjel na svátky domů do Poděšína. Po osmi měsících se Josef Toufar plně sžil se svou novou farností a přijal ji za svou. Sám říká, že Číhošť je v horách a on se jinam nehodí a že je hluboce vděčen za své povolání.

Přestože chapadla komunistické moci pomalu začínají ovládat celou společnost, šestačtyřicetiletý kněz na to moc nedbá a aktivně obnovuje svoji farnost. Duchovně i pracovitou rukou. Zušlechťuje okolí kostela i fary a sází ovocné stromy, do aktivit zapojuje věřící i nevěřící, komunisty i lidovce, mladé i starší, pořádá přednášky i taneční kurzy, učí na školách či jezdí do Prahy vyřizovat starým lidem důchody. Je rozvážný, po zkušenostech z předchozího působení zbytečně neriskuje střet se stranickým aparátem a přitom se stává důležitou autoritou v obci. A jak dosvědčil jeho kněžský kolega P. Michálek: „Svou upřímností a prostotou dovedl získat všechny.“ Rád se směje, často má dobrou náladu a zpívá si, rozumí humoru, a když pořádně nasněží, s neteří Marií a s dětmi z farnosti si na svažité návsi jedno odpoledne vydatně zasáňkuje.

Josef Toufar byl člověkem pečlivým, který si nedělní promluvy připravoval písemně plnicím perem (několik jich také „nadatloval“ na psacím stroji). Řadu z nich se mi podařilo dohledat, a tak si můžeme povšimnout nejen zvláštního okrouhlého písma, poněkud hůře čitelného, ale především formulací některých témat. Kázání měl napsané na listu formátu A5, učil se je v sobotu nazpaměť a náčrtek si s sebou bral na kazatelnu pro případ, že by mu část vypadla z paměti.

„Několik chlapců, žáků pana faráře ze Zahrádky, za ním jezdilo do Číhoště,“ vzpomíná učitelka Jaroslava Davidová. „Neteř pana faráře je vždy na faře hostila a oni tam mnohdy i přespávali. Jaroslav Sklenář často vypravoval, jak s ostatními chlapci znali celá nedělní kázání nazpaměť. Spávali totiž v pokojíku vedle pracovny P. Toufara, kde si připravoval v sobotu homilii a nahlas si ji přeříkával.“ Obsah kázání směřoval ke srozumitelnosti pro široké spektrum venkovských lidí, Toufar citoval z Písma, uváděl příběhy z českých i světových dějin, někdy také historky, které sám zažil či slyšel vyprávět. Při kázání mohl zaujmout spíš živým ručením za vyřčené a přesvědčivou tváří. Tehdejší bohoslovec Jan Zmrhal mi po letech potvrdil, že Toufar „sugestivním a strhujícím kazatelem nebyl. Dokonce se někdy při nepřipravené promluvě jemně zakoktal.“ Pamatoval si však, jak Toufar bohoslužbu sloužil usebraně a ponořeně do jejího tajemství.

V prosinci 1948 československá biskupská konference zasílá vládě memorandum, kde konstatuje, že „nynější situace nejenže neprospívá církvi, ale škodí také státu“. Biskupové protestovali proti útokům tisku na církev, proti omezování její svobody a zavírání církevních škol.

V prosinci toho roku umírá Josefu Toufarovi nevlastní matka Kateřina a on se postará o její důstojný pohřeb v Přibyslavi. Píše o tom v dopise studentům bohosloví Janu Zmrhalovi a Jindřichu Vackovi a dodává zprávu o přípravách na vánoční svátky: „Je zde takové náledí, že není možno ze vsi vyjít. Za týden budeme mít těsně před svátky. Proto současně Vám přeji, moji milí hoši, aby Vám Pán Bůh a malé Jezulátko přineslo do Vašich srdcí bohatě svých vánočních darů – pokoj, mír a lásku a k tomu hojnost požehnání k Vašemu vznešenému povolání. Zde nyní máme několikráte v týdnu zkoušky na půlnoční. Mše se bude provozovati s hudebníky v noci i při ranní. O půl dvanácté, bude-li pěkné počasí, budou hudebníci, totiž dva trombony a dvě křídlovky, hrát z okenic věže koledy: Nesem vám noviny a Slyšte, slyšte, pastuškové. Věž bude ozářena žárovkami. S dětmi se učím koledy a básně k jesličkám, tedy je již předvánoční nálada.“

Na Boží hod vánoční při ranní bohoslužbě vystupuje P. Toufar po dřevěných schůdkách na kazatelnu, položí si papír s kázáním na obrubu, podívá se po vymrzlém, zato lidmi přeplněném kostelíku, do tváří dospělých a dětí a mužným, neroztřeseným hlasem promlouvá a rukama jen mírně gestikuluje:

Řekněte, čím to je a jak máme pochopit, že chudičké Dítě, narozené v chudičkém chlévě, na chudičkých nivách betlémských, každoročně o svátcích vánočních způsobuje v celém světě tolik čisté radosti, tolik blaha a štěstí? A ta posvátná nálada, každoročně o Vánocích se navracející, je plná něžného a měkkého kouzla, jemuž se nikdo neubrání. Duše každého věřícího je dnes zaplněna čistou a nezkalenou radostí. Ta vánoční radost září z očí našich dětí, třpytí se i v kalných očích starců, protepluje chladný příbytek chuďasů, pozlacuje i přepychové vily a paláce boháčů. Vánoční zvony zastaví kroky poutníka, pocestného, zpomalí i krok vojína kdesi na stráži, který v mysli dnes zalétá přes hory a doly k milému domovu, do rodné vesničky, kde jak on, tak i na něho vzpomínají dvě drahé hlavy, tatínek a maminka.

P. Stolz, vojenský německý kněz, vypravuje: Bylo to o Vánocích roku 1870, kdy byla Paříž obležena od Němců. Byl Štědrý večer – krásná jasná noc, neboť snad všechny hvězdičky se rozzářily na čisté obloze, jakoby k slavnému uvítání Jezulátka. Hodiny v Paříži udeřily dvanáct. A v tom okamžiku rozezněly se zvony po celé Paříži a jejich hlas jako koncert nebes zaplavil celou krajinu – a když přestaly, tichá a svatá noc se rozklenula nad zákopy Němců a Francouzů. Z francouzských zákopů vystoupí vojín, beze zbraně, na tyči má bílý prapor a kráčí k zákopu Němců, kteří se dívali, co bude dělat. Francouzský vojín se zastavil a krásným hlasem zazpíval německou vánoční píseň: Stille Nacht, heilige Nacht – Tichá noc, svatá noc – a když dozpíval, byl odveden do německých zákopů, kde byl pohoštěn a obdarován. A za chvilku německý dobrovolník prosí svého setníka o dovolení, aby i on mohl Francouzům oplatit jejich pozornost. A za několik okamžiků nesla se přes francouzské zákopy francouzská vánoční píseň od německého dobrovolníka.

A máme pro co se radovat a máme příčinu, abychom od srdce si zazpívali: Narodil se Kristus Pán, radujme se, z růže kvítek vykvet nám, veselme se!

Vždyť dovedete si představit, drazí přátelé, co by z nás bylo, kdyby se Spasitel nebyl narodil, kdyby nebyl přinesl na svět lásku a pokoj? Co by se stalo s námi, s našimi hříchy, boji, pokušením, s naším utrpením a našimi slzami? Svůj osud, svůj trnitý úděl, svůj život, štěstí a blaho, nebyly a nejsou ani dnes Bohu lhostejnými. Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby nikdo, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. A sv. Pavel v epištole dnešního dne praví: Ukázala se milost Boha, Spasitele našeho, jenž dal sama sebe za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti.

Ano – jen nekonečná láska Boží byla toho příčinou, že Spasitel v bídě a podobě malého dítěte přišel na svět. Na hoře Sinaj zjevil Bůh jenom něco ze své moci a velebnosti a lid zděšen klekal, že snad musí umřít. A ten Bůh, jenž na Sinaji metal blesky, jenž řídí běh světa, ten zjevil se nám dnes v Betlémě jako malé dítě – ve všem nám podobné a to je vrchol lásky Boží – to je hlavní důvod naší radosti!

Když láska Boží se nám ukázala tak veliká, ukažme i my svou lásku k Bohu a lidem. Svou lásku Boží, právě dnes, kdy andělé zpívají pokoj lidem dobré vůle, podejte si ruce k odpuštění, vy manželé, a odstraňte ten stín, máte-li nějaký mezi sebou. Pro lásku Boží, podej ruku bratr sestře, sestra bratru, soused sousedce a slavte dnes vaše smíření – a pak ten pokoj Kristův bude blažit vás nyní i tenkrát nad vaší rakví, nad vaším hrobem, až se za vás budou modlit – ať odpočívá v pokoji a světlo věčné ať mu svítí. Mluvím k vám jako váš kněz. Modlete se vroucně dnes i dále, aby ten Boží mír a pokoj, který zvěstovali andělé, se nesl nad drahou vlastí naší, abychom s myslí radostnou a veselou mohli si zazpívat: Narodil se Kristus Pán, radujme se, veselme se. Amen.

Vánoční svátky, které přijdou za rok, budou v Číhošti probíhat už v naprosto jiné atmosféře. Po tajemném pohybu oltářního křížku a jeho zkroucení a vychýlení se v malém kostelíku ani na faře netrhnou dveře. Ty Vánoce budou mít v sobě zvláštní chvějivost a napětí. Tajemství, otázky, rozrušenost i napjaté očekávání dějů příštích. Budou to Toufarovy poslední Vánoce. Za necelé dva měsíce ho příslušníci komunistické Státní bezpečnosti utřískají k smrti. Vkleče před svatostánkem bude v té poslední vánoční noci do tmy číhošťského chrámu šeptat: „Ať se děje, co děje, ať přijdou věci dobré nebo zlé – o všem ví Bůh – bez jeho vůle ani vlas z hlavy nespadne – a nám nezbývá nic jiného, než vyznat mu a říci: Otče, ne má, ale Tvá svatá vůle se staň – jen dej nám sílu a nezapomeň na nás.“