Anketa: Proč jste v církvi?

Vydání: 2019/15 Slavíme Květnou neděli, 9.4.2019

V poslední době se dozvídáme, jak hrozné věci se v církvi po celém světě děly v souvislosti se sexuálním zneužíváním. V anketě jsme se proto zeptali aktivních laiků: Co vám pomáhá překonat smutek, bolest, nedůvěru či zklamání a proč církev zůstává vaším domovem?

„Nejsem členem církve kvůli lidem. Jsme sice jedno společenství, ale jaksi tajemně stojíme před Bohem i každý sám za sebe,“ říká v anketě Petr Prinz. Snímek Profimedia

Luboš Nágl, Olomouc

Zlé věci se stávají i dobrým lidem, děje se tak v celém světě, a tedy i v církvi. A od nepaměti. O tom si nedělám moc iluze. Příklady najdeme i v Písmu, ve Starém a Novém zákoně. Je to bolestný úděl člověka, který má svobodu volit dobré i zlé – a bohužel někdy volí to zlé. Protože prostě může. Dostal od Boha dar svobody, aby mohl milovat a rozhodovat se, co dobrého udělá. Jenže ruka, která díky tomu může pohladit nebo pozvednout slabého, může i srazit a ublížit. Jakékoli zklamání – nejen v církvi, ale i v běžném životě – mi pomáhá překonat víra, že Bůh je dobrý a milosrdný a že naděje umí nakonec vždycky překonat všechnu beznaděj.
A církev je mým domovem proto, že Ježíš sice chce mít církev svatou, ale povolal do ní hříšníky. A netvrdil, že bude společenstvím dokonalých a vyvolených. Spíš naopak. Ale nic lepšího než církev jsem přesto za celý svůj život nepotkal.

 

Kateřina Ucháčová, Praha

Zamýšlím se nad tím, co to znamená být křesťanem. Neznamená to vybrat si jakousi bezpečnou a rozumnou morální filozofii a do konce života si lebedit. S manželem nejen v těchto dnech s našimi dětmi mluvíme o tom, že naše víra není založena na lidech, ale na Bohu a nauce církve. V naší farnosti se po každé mši svaté modlíme za kněze a také modlitbu ke svatému archanděli Michaelovi. Církev byla, je a bude mým domovem, protože je svatá za všech okolností. Její svatost je založena na Ježíšově svatosti. To mne naplňuje pokojem a radostí. Nedávno mne potěšila slova kněze pocházejícího z naší farnosti, když byl dotázán, kam by chtěl dojít: „Do nebe bych chtěl dojít. Ale ne sám, chtěl bych vzít s sebou hodně lidí.“ A to přeji každému z nás.

 


Ladislav Marek, Vimperk

Samozřejmě je to pro mě bolest. Všichni ale asi víme a známe ze zkušeností, že skrze kříž se blížíme Bohu. Já sám jsem už také prožil nějaké ty kříže, a vždycky mě to posunulo blíže k Bohu. Jsme opřeni o evangelium. Myslím si proto, že současný vývoj může být pro církev očištěním a že z toho vzejde pokornější – stále mi rezonuje tento výrok pana biskupa Tomáše Holuba. Také kritizuje klerikalismus, který je zhoubný. Tomuto přístupu tleskám. Novináři Slonková s Kubíkem svou práci odvedli perfektně, tleskám i jim a držím palce i vám.

 

Pavla Ženíšková, Plzeň

Provinění jednoho se dotýká nás všech. A mně pomáhá víra v živého Ježíše Krista. „On je hlavou těla – Církve“ (Kol 1,12). Povzbuzují mě slova papeže Františka z encykliky Evangelii gaudium (Radost evangelia): „Někdy cítíme pokušení být křesťany, kteří se drží v bezpečné vzdálenosti od Pánových ran. Avšak Ježíš chce, abychom se dotýkali lidské bídy, trpícího těla druhých. Očekává, že přestaneme hledat osobní a společné úkryty, abychom si zachovali odstup od lidského dramatu... Člověk nežije lépe, když před druhými utíká a uzavírá se v pohodlí. To vše není nic jiného než pomalá sebevražda.“
Církev zůstává mým domovem, protože věřím, že Ježíš Kristus žije. On přemohl zlo, smrt – a já mu důvěřuji. Pramenem naděje je pro mě tedy vzkříšený Kristus. Kromě četby Bible a modlitby jsou v těžkých chvílích posilou i duchovní, které jsem poznala.

 

Petr Střešňák, Praha

Cítím opravdu velký smutek a stud. Pozitivní může být leda to, že po dlouhé době pomyslné vředy praskají, rány se začínají čistit a je promýšlena léčba. V budoucnosti by se tak tyto traumatizující záležitosti mohly objevovat už jen zcela výjimečně a neměly by mít dlouhého trvání. Snad odzvoní všem formám neblahého klerikalismu. Církevní dějiny jsou sice plné nejrůznějších temnot, ale vždycky bude platit ono útěšné: Ecclesia semper reformanda est (v překladu „Církev se musí neustále reformovat“, původně výrok už u sv. Augustina – pozn. red.). Osobně vnímám církev – v její lidské rovině – jako vlastní drahou rodinu, o které si však zároveň nedělám žádné iluze. V každém příbuzenstvu se vyskytují nějaké „černé ovce“. Netěší nás to, ale holt k nám patří.

 

Vendula Zachovalová, Brno

Mám velký dar, že jsem od svého dětství vyrůstala ve věřící katolické rodině. Víra byla a je součástí mého života. Se živou vírou je pro mě úzce spojena církev – farnost. V evangeliu čteme: „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ Živá víra se tedy nedá žít o samotě. Společenství církve potřebujeme. Církev nás všechny přijímá – chudé, bohaté, zdravé, nemocné, staré, mladé. V církvi má domov každý člověk.
Církev je také dynamická a vyvíjí se, reaguje na události, které se kolem ní a v ní dějí. Má svoji historii (téměř 2 000 let), během níž překonala mnoho různých období (středověk, světové války, různé politické směry), ale její základ je stále stejný. Tato skutečnost mi dává pocit jistoty, stability, pevného bodu. Církev je tedy mým domovem i v těchto dnech, kdy se objevují případy zneužívání ze stran kněží a řeholníků. Líbí se mi, že církev na to reaguje. Nemlčí. Dělá kroky k řešení a uzdravení zranění, která vznikla.

 

Petr Prinz, Olomouc

Zlo by se mělo přemáhat dobrem. Po staletí musí církev odolávat destruktivním tlakům a byli bychom naivní, kdybychom je čekali jen zvenku. Je to boj s démony. Nejsem členem církve kvůli lidem. Jsme sice jedno společenství, ale jaksi tajemně stojíme před Bohem i každý sám za sebe. Je velmi milé pomoci k Bohu někomu, kdo se potkal s tímto utrpením, které opravdu nechává hluboké stopy. Myslím, že bychom to tak měli brát, nechat proměnit zlo v dobro (modlitbou, odpuštěním, pokáním, opravdovou láskou). Pro tuto možnost jsem rád v církvi.

 

Vojtěch Jurásek, Praha

Je zřejmé, že aktuální dění v církvi je skutečně vážné. Považuji za nezbytné, aby se podařilo objasnit celou pravdu, která dle slov Bible člověka (i církevní společenství) může osvobodit a pomoci mu do budoucna lépe překonávat podobné problémy.
Církev ve svém životě prožívám zejména skrze lokální společenství. Proto je pro mě důležité, že osobně znám obětavé a zkušené kněze, kteří nepopírají aktuální problémy církve v Česku i ve světě, dokážou o nich otevřeně hovořit a svým životem dokazují, že naplněné kněžství může být obrovským darem pro ně osobně i pro společenství, kde působí.
Přál bych si, aby česká církev a její představitelé dokázali současný stav využít k potřebným změnám – a například také k větší otevřenosti i profesionalitě z hlediska komunikace vůči věřícím i celé veřejnosti.

 

(mach, gra, tez)
 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Publicistika



Aktuální číslo 38 17. – 23. září 2019

Světec, který spojuje národy

Novým blahoslaveným, který má blízko k naší zemi, je od neděle 15. září P. Richard Henkes. Jeho beatifikace se konala v německém Limburku a přijeli na ni i poutníci z Česka či Polska.

celý článek


Kapucíni evangelizovali v centru Prahy

Týden nové evangelizace prožili bratři kapucíni a jejich přátelé v centru Prahy. Akce se konala nejen uvnitř kostela sv. Josefa, ale i v jeho okolí – na jednom z nejrušnějších…

celý článek


Hlas, který voněl svobodou

Ve věku 90 let minulý týden v Římě zemřel dlouholetý ředitel české sekce Vatikánského rozhlasu, kněz a jezuita P. Josef Koláček. Přinášíme vzpomínku jeho blízkého…

celý článek


Postoj „vše pro dítě“ převládá

„Mamííí! On mi bere bagrrr!“ rozléhá se dětským hřištěm a podsaditý hošík rve z rukou menšímu kloučkovi erární hračku a chystá se ho s ní mlátit po hlavě.…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay