První dominikán na stolci sv. Vojtěcha

Vydání: 2010/8 Lidové zvyky, 16.2.2010, Autor: Jiří Macháně

Je jen pár desítek minut po poledni minulé soboty. Usedáme na královéhradeckém biskupství k exkluzivnímu rozhovoru s právě jmenovaným novým pražským arcibiskupem DOMINIKEM DUKOU. Lidé (nejen) v Česku se jen před několika málo okamžiky dozvěděli, že to bude právě on, kdo usedne na pražský arcibiskupský stolec a stane tak v čele nejstarší české diecéze.

Kdo byl ten první, kdo vás oslovil „otče arcibiskupe“?

Vlastně ani nevím, jaké oslovení je teď to správné. A nějak zvlášť mi na tom nezáleží. A kdo byl první? Jedna vaše kolegyně – novinářka.

Už jste to jednou zažil, že vám nuncius sděloval vůli Svatého otce. Prvně tehdy, když vás Jan Pavel II. jmenoval královéhradeckým biskupem. A teď vám Diego Causero vyřizoval přání Benedikta XVI., že máte být pražským arcibiskupem. Jaká byla vaše první reakce?

Byl jsem překvapený, protože jsem se domníval, že řešení této otázky už nebude spojeno s mojí osobou. Zkrátka podle mého mínění to spělo jinam. Každé jmenování mělo trochu jiný průběh – vstupuje do toho diplomatický a osobitý šarm toho kterého nuncia. V obou případech jsem ale věděl a vím, že je to úloha, na kterou se necítím dostatečně kompetentní. Někteří lidé mi to možná nebudou věřit a budou říkat, že je to hrbatá pokora, ale já to vnitřně vím a u toho pražského stolce ke všemu mnohonásobně. Když vidím tu řadu osobností svých předchůdců, tak se nemůžu ubránit pocitu liliputána.

A vedle těchto obav – máte aspoň zrnko radosti?

Já se prostě nedokážu radovat bez určitého uvolnění. A při takovém jmenování toho uvolnění příliš není. Člověk si uvědomí vedle pocitu velké zodpovědnosti i tu vznešenou nádheru, která je s tím spojena: krása mého nového sídelního města, arcibiskupství, katedrály svatého Víta a podobně. Nebudu zapírat, že je to hezké. Ale té obyčejné lidské radosti se mi zatím ve spojení s tímto úkolem nedostalo.

Co vám na jmenování pražským arcibiskupem říkají vaši blízcí?

Jak už to tak bývá: většinou mají větší radost než ten, který byl jmenován. Další mě hned upozorňovali, že můj úkol bude velmi náročný a že musím postupovat rozvážně a opatrně. Protože jsem „hradečák“, tak se slovy těchto lidí přišlo i vědomí, že něco opouštím. To nové se smísilo s nostalgií. Došlo mi zkrátka, že se mi nebude odcházet snadno…

Prozradíte proč?

Zažil jsem nádhernou symbiózu s otcem arcibiskupem Otčenáškem. Od něj jsem se mohl učit mnohé. Možná se někomu bude zdát, že přeháním, ale čím jsou lidé starší, tím si z nich můžete brát více příklad. To není otázka učení se „jak na to“, ale je to osobní příklad, jakým způsobem dokázal a dokáže jednat. Navíc jsem se hodně ztotožnil s touto diecézí, krajem a městem. Nikdy jsem nebyl takovým hradeckým patriotem, jakým jsem teď, když odcházím.

Když se ohlédnete za svým životem, za dobou, kdy jste byl zaměstnancem plzeňské „škodovky“ a byl jste „pracujícím lidem“: napadlo by vás bývalo u rýsovacího prkna, že jednou usednete na svatovojtěšský stolec?

Naprosto ne. Včera jsem v Plzni pohřbíval svého přítele a „parťáka“, se kterým jsem patnáct let pracoval, člověka věrného. Předvečer dnešního jmenování jsem tak prožíval ve zvláštním rozpoložení. Všechno se mi to propojilo, co jsem žil tenkrát tam – a dnes tady.

Za komunismu jste byl v Plzni také ve vězení. Byl jste politickým vězněm, který se dnes stal pražským arcibiskupem. Tak ještě jednou: bylo by vás bývalo „za katrem“ napadlo, že se může něco takového v budoucnu stát?

Dokážu být snílkem a vím, že je moc dobré mít sny, nikoliv však iluze. To že budu provinciálem dominikánů, to jsem mohl tušit, snít o tom – a to se mi také splnilo. Ale ostatní sny se mi nesplnily. Snil jsem o tom, že na důchod si odpočinu, že přijde den, kdy získáme svobodu a odjedu si doplnit vzdělání do zahraničí , a pak budu jako stařec pomáhat dominikánské provincii. Kdeže. Když jsme včera přijížděli do Plzně z obchvatu, tedy kolem borské věznice, byl to obrovský proud vzpomínek a asociací. Tam prožíval vazbu i můj zmíněný zesnulý parťák a spousta dalších osobností. Byl jsem dojatý až k slzám. Ve věznici jsme kdysi společně s pozdějším prezidentem Václavem Havlem sestavovali pomyslnou vládu. A před chvílí jsem dostal blahopřání od dalšího spoluvězně, plukovníka Zbyňka Čeřovského. Pokřtil jsem ho právě ve vězení a on mě tenkrát prohlásil pražským arcibiskupem. Jenže v dané chvíli to byl vtip. V humorném duchu tedy musím říci, že tento moment (jmenování pražským arcibiskupem) se v mém životě už odehrál: v borské věznici. Jenže tenkrát bych ani nepomyslel, že se to může stát skutečně.

Jako někdejší hradecký biskup a nynější pražský arcibiskup to budete mít dobré v tom, že obě diecéze spojuje postava sv. Vojtěcha. V královéhradecké diecézi se narodil a ve vaší budoucí je biskupský stolec, na nějž usednul…

Tak trochu si říkám, že tento přímluvce bude moje jediná naděje. Jedním z mých inspirátorů z historie je kardinál Harrach. Podepisoval se Arnošt Vojtěch Harrach – ukazoval tak, jak moc přijímá tohoto svého ochránce. Mou útěchou je, že pražské arcibiskupství má řadu přímluvců, kteří dokáží „svému“ arcibiskupovi pomáhat.

Máte už představu, co uděláte jako první, až budete mít na hlavě mitru, v ruce berlu a na prstě navlečen prsten pražského arcibiskupa a budete stát ve svatovítské katedrále?

Zcela jistě budu muset jmenovat do funkcí lidi, kteří skončí svůj úřad spolu s mým předchůdcem. Přiznám se, že nemám úplně jasný program. Ale ten jsem neměl hotový ani když jsem přišel sem do Hradce. Oznámím, aby se nikdo nebál o své místo, že chci ne sto dní na zkoušku, ale nejméně celý rok. Budu muset řešit aktuální věci, ale nemám takový vhled do situace pražské arcidiecéze a vím, že můj předchůdce nebyl člověk neuvážlivý a během dvaceti let vybudoval silný a fungující organizační celek. S tím se musím seznámit. Není třeba dělat věci hned nově, ale pokračovat v tom, co je dobré. Novinky přijdou až časem.

Kdo bude v Praze váš generální vikář? Vezmete s sebou někoho z hradeckého týmu?

Královéhradecká diecéze poslala do Prahy už řadu osobností kněžských i laických, které se nasazují pro dobro církve. A další ještě odejdou – například na fakultu. Já už nikoho dalšího odčerpat nechci. Můj nový generální vikář musí být z kléru pražské arcidiecéze. O jménu zatím doopravdy nepřemýšlím.

Podobnost mezi oběma diecézemi – vaší starou a vaší novou – je, že v nich probíhají zásadní reformy pastorační i správní...

Nejprve bude nutné to pozorně prostudovat. V Praze to má hlubokou historii, kdy už po převratu vznikly týmy, které na reformě pracovaly. Zda je to podobné nebo stejné jako v hradecké diecézi, nedokážu říci. Další mou podstatnou zkušeností je, že královéhradecká diecéze je takovým tranzitním územím mezi Čechami a Moravou. Učíme se tudíž často i na Moravě. Mám pocit, že bude potřeba, aby Praha, Čechy a Morava více kooperovaly – abychom trošku lámali hranici českého a moravského katolicismu. Rozdíly jistě zůstanou, stejně jako máme třeba rozdílný folklór, ale jsou věci, které si musíme přiznat, a ne se jim třeba česky namyšleně posmívat. Větší spolupráce by prospěla.

Máte svůj biskupský znak i heslo. Obojí vyjadřuje váš program. Budete to nějak měnit?

Moje heslo „V duchu Pravdy“ zůstane. Znak budu muset změnit, protože si nemůžu odnést do Prahy královéhradecký diecézní znak. Takže budu muset vymýšlet kombinaci znaku v souvislosti s pražskou arcidiecézí a dominikánskou spiritualitou. Budu se muset zamýšlet.

Na pražské arcibiskupství a do čela diecéze s vámi tedy přichází i duch a spiritualita dominikánského řádu. Bude to pro pražskou arcidiecézi znamenat změnu? Kardinál Miloslav Vlk je členem hnutí Fokoláre (podobně jako další jiní naši biskupové). Bude to pro diecézi zaznamenatelné?

Hnutí Fokoláre je v pražské arcidiecézi dost silným fenoménem, to samozřejmě vím. Má vybudované základní struktury, které také díky Bohu fungují. Ale jako dominikán v tomto úřadě musím respektovat identitu diecézního kléru i spiritualitu diecéze. Budu trochu neskromný, ale není to o mně, tak si to snad můžu dovolit: dominikánský duch sehrál obrovskou roli v závěrečné fázi vlády Přemyslovců a v době Lucemburků. Dominikánský duch, to je česká středověká literatura, univerzita, překlad Bible. To vše se pak stalo majetkem české církve. Jinými slovy: mohu vstoupit do prostředí, které už bylo dominikánským řádem formováno. Tážete-li se na různé spirituality, pak chci zdůraznit, že bude třeba náležitě využít obrovský potenciál zasvěceného života a řeholí, který v Praze je.

Arcibiskupství v Praze sousedí s Hradem. Budete mít za souseda prezidenta republiky. Tím, že vás pojí přátelské vztahy, se netajíte. Může to být pro českou církev přínos? Třeba v problémech, které leží mezi Kanceláří prezidenta republiky a pražským arcibiskupstvím?

Sám současný pražský arcibiskup opakovaně zdůrazňoval, že když spolu dobře vycházela světská a církevní autorita, bylo v této zemi dobře. Myslím si, že obecné přesvědčení lidu je, že by ta spolupráce mohla být pozitivní.

Hodně se spolu se jménem Dominika Duky a jeho příchodem na pražské arcibiskupství skloňují staré „kauzy“: smlouva s Vatikánem, nedotažené církevní zákony, restituce, vlastnictví katedrály… Lze očekávat posun?

Nepřikládám takovou důležitost své osobě. Tak jednoduché to totiž není a nebude. Situace, ve které přebírám úřad, trochu nahrává k tomu, abychom si z obou stran více uvědomili potřebu spolupráce. Aby si církev a společnost uvědomily, že jde o záchranu našeho domu, kterým je stát, národ a společnost. Je zapotřebí, aby ze všech stran byla větší ochota naslouchat. Parlament nám to zatím neukazuje. Ale mnozí lidé i na význačných místech si to už uvědomují. V tom smyslu jsem optimista. Není to zásluha má, ale je to dané situací, v níž se ocitáme.

Koho „lidmi na určitých místech“ myslíte? Třeba Václava Klause, který se tak očividně angažoval při návštěvě Svatého otce?

Podle mě není důvod, aby světská moc hrála nějaké divadlo s církví – nemá to zapotřebí. Jedině v momentě, kdy si světská moc uvědomí zodpovědnost své role, začne jednat jinak. Řekl bych, že je to právě tento případ. Co by z toho prezident měl? Ale dobrý signál nepřišel jen ze strany prezidenta, kterého jsme si všimli, protože byl vidět. Co třeba univerzitní svět? Všude, kam jsem v tomto prostředí přišel, všichni hovořili s nadšením o tom, jak byli rádi, že „u toho“ mohli ve Vladislavském sále být. Celospolečenským jevem je nyní určitá otevřenost.

Jako český primas budete významnou autoritou stavěnou do pozice mluvčího církve…

Jsem si vědom, že v této pozici se ocitnu. Ale je správné, aby mluvčím katolíků v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byl předseda ČBK. Tím, že je český primas v Praze, vede k více kontaktům – i mediálním. Je ale mou povinností, abych jednal v souladu se všemi biskupy. Ani předseda ČBK není absolutní autoritou, ale koordinátorem.

S čím vás mají čekat v pražské arcidiecézi?

Budou se muset ještě více modlit. Oni prosili za příchod svatého a dobrého pastýře. V mé mysli ale stále zní slova apoštola Petra: „Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný.“ Chtěl bych, aby si uvědomili, že mají za svého pastýře člověka slabého a hříšného. Stejně jako jím je každý z těch věřících. Pokud máme něčeho dosáhnout, musí svého pastýře podpořit modlitbou. Je zapotřebí mnohem hlubší otevřenosti, vzájemného naslouchání a podpory. A to platí o všech katolících v naší církvi. Díváme se totiž často na biskupy a biskupství jako na nadřízený úřad. Na biskupství ale sedí bratr ve víře, který potřebuje rovněž porozumění a podepřít, přičemž kritika je také na místě. Neměli bychom zapomínat, že náš společný úkol je, aby církev byla více živým organismem než organizací.

S čím se budete loučit v hradecké diecézi?

Těžko se loučím. Za těch jedenáct roků jsem to tu hodně poznal. Když v autě usnu a probudím se, tak bez velkého rozhlížení a přemýšlení poznám, že jsem v Orlických horách, Krkonoších, v Železných horách či na Vysočině. Ke mně už ten kraj mluví. A když se setkávám s lidmi a vídám je opakovaně, třeba na poutních místech, tak si sice nepamatuji jména, ale znám jejich tváře, jejich reakce. Vím, že mluvím ke svým. To budu muset v Praze začít znovu hledat. Proto říkám: neodcházím snadno.

Koho byste rád viděl – nemyslím jméno, ale jaký typ člověka – jako svého nástupce?

Měl by být mladší. Měl by mít zkušenosti života církve v zahraničí, a proto by měl být i příslušně jazykově vybavený.

Když se pohlédnete za působením svého předchůdce v Praze, co vidíte?

Po návštěvě Svatého otce pan kardinál v televizi zhodnotil své působení trochu bolestně a černě. Druhý den jsem měl možnost s ním hovořit a říci mu, že tak to nebylo. Zapsal se do dějin církve v této zemi pozitivně. Trochu to zjednoduším: lidé v Evropě a značné části světa vědí, že v Praze je nejen Jezulátko, ale arcibiskupem Miloslav Vlk. Když to přeložím, tak pan kardinál vytvořil prostor pro českou církev v mezinárodním kontextu. A to není málo. Můžeme mít různý přístup k hnutí Fokoláre, ale je celosvětové a jeho aktivity, stejně jako kardinála Miloslava Vlka v ekumenickým hnutí, jsou veliké. Můj předchůdce sháněl touto cestou i pomoc pro budování velkého díla pomoci v Indii i jinde, včetně České republiky. V tom musíme být spravedliví. Použiju příměr: když chceme vidět dobrý fotbal, není zas až tak důležité, zda hraje lépe Sparta nebo Slavie.

Tím příměrem mi nahráváte na poslední otázku: Kterému klubu bude při nejslavnějším pražském derby fandit nový pražský arcibiskup? Jinými slovy: Sparta, nebo Slavie?

Musím říct, že fandím Slavii, protože bych jinak „nevydržel“ s otcem arcibiskupem Otčenáškem (smích). Je to ale i rodinná tradice. Tatínek byl totiž ve druhém leteckém pluku prezidenta Edvarda Beneše – a Beneš byl slávista.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay