První biskupské svěcení v Plzni

Vydání: 2016/19 První biskupské svěcení v Plzni, 3.5.2016, Autor: Jiří Macháně

Katedrální zvony oznamují městu, že 30. duben se stává jedním z milníků v historii plzeňské diecéze: do jejího čela vstupuje historicky teprve druhý biskup Mons. Tomáš Holub.


Vkládání rukou. Tomáši Holubovi žehná jeho předchůdce František Radkovský. Snímek Roman Albrecht / Člověk a víra

Biskupské svěcení totiž celé západní Čechy ještě nezažily. Místa v katedrále dlouho před slavností zaplňují zástupci veřejného života, rodina Tomáše Holuba i zástupci věřících. „Jakkoliv se chrám sv. Bartoloměje ve srovnání s řezenskou katedrálou může zdát malý, byl postavený a zamýšlený jako katedrála,“ připomíná symbolické završení historie chrámu řezenský biskup Rudolf Voderholzer a dodává: „A slavnost biskupského svěcení to po mnoha staletích stvrzuje.“

Z františkánského kláštera vychází úderem půl jedenácté průvod ministrantů, kněží a jáhnů, zástup biskupů z Čech, Moravy i sousedního Německa. Na konci pak kráčí zjevně rozechvělý Tomáš Holub v doprovodu nejmladšího a nejstaršího kněze plzeňské diecéze. Vítá jej zástup lidí u velkoplošné obrazovky na plzeňském náměstí Republiky, kam přenáší, stejně jako do celé země, obraz TV Noe a zvuk Radio Proglas.

V první chrámové lavici uprostřed nejbližších prožívá velký den Tomáše Holuba, v němž se stane jedním z nástupců apoštolů, i jeho maminka.

„O nového pastýře jsme vytrvale prosili řadu měsíců. Nyní je mezi námi. Přijme svěcení a bude včleněn do proudu biskupů, který se táhne už od apoštolských dob,“ vítá svého nástupce dosavadní plzeňský biskup František Radkovský. Hlavní světitel kardinál Dominik Duka pak děkuje mamince Tomáše Holuba za jeho výchovu a oceňuje přítomnost představitelů armády, v níž Mons. Holub před dvaceti lety zakládal duchovní službu. V narážce na armádní působení kardinál Duka připomíná: „Nový biskup stojí před úkolem vnést do církve více poslušnosti. Nikoliv jemu, ale poslušnosti slovům Ježíše Krista.“

Ve druhém biblickém čtení zaznívají slova z listu sv. Pavla Timoteovi, která jako by patřila přímo novému biskupovi, jenž v česko-moravském biskupském sboru vyčnívá svým nízkým věkem osmačtyřiceti let: „Nikdo tě nesmí podceňovat, že jsi mladý,“ píše apoštol. Později v homilii se ke čtení vrací také kazatel, biskup Radkovský. „Když jsme byli společně u papeže, ptal se Tomáše, jestli už má maturitu,“ vzpomíná na laskavý žert papeže Františka a vzbuzuje tak vlnu uvolněného smíchu. „Tvoje relativní mládí je přednost, která ti přináší dostatek energie pro vše, co tě čeká. I pro práci na sobě, která je potřebná stále,“ připomíná biskup Radkovský. A vyzývá věřící, k nimž byl nový biskup poslán, k modlitbě: „Od této mše bude modlitba za něho znít v diecézi při každé eucharistické modlitbě, kde vystřídá mé jméno. Ale je třeba se za něj modlit stále. Možná, že vám v něčem nebude sedět, bude mít jiný názor než vy, ale modlete se za něj. Jistě z něho budete v mnohém ohledu nadšeni, i tehdy se za něj modlete. Neste ho v zájmu církve, i ve vašem vlastním zájmu, neustále na sepjatých rukou,“ zdůrazňuje biskup Radkovský.

Veni Creator Spiritus

Přichází okamžik svěcení. Novodvorští trapisté uvádějí obřad zpěvem, vzýváním Ducha Svatého Veni Creator Spiritus. Tomáš Holub předstupuje před světitele Dominika Duku, který se jej ptá, zda je připraven do smrti vykonávat službu biskupa, hlásat evangelium, střežit ryzost víry, budovat církev, projevovat poslušnost papeži, pečovat o svatý lid Boží, otevírat své srdce strádajícím, přivádět zbloudilé ovce do Pánova ovčína, modlit se za svůj lid a vykonávat službu v plnosti kněžství. Na všechny otázky zní chrámem pevná odpověď: „Ano!“ Vzápětí při prostraci padne svěcený biskup na tvář na dlažbu katedrály. Dominik Duka a František Radkovský i řezenský biskup Rudolf Voderholzer následně pronášejí modlitbu svěcení, po níž všichni přítomní biskupové vkládají ruce na hlavu Tomáše Holuba. Ten pak přijímá odznaky své biskupské služby: mitru, prsten a z rukou Františka Radkovského také berlu.

K tomuto okamžiku krátce předtím předchůdce Tomáše Holuba v úřadu plzeňského biskupa řekl: „Předávám ti tuto diecézi, se kterou jsem byl téměř třiadvacet let zasnouben a sloužil jí se svými dary i slabostmi. Symbolem tohoto předání je vzácná biskupská berla z olivového dřeva, dar k mým sedmdesátým narozeninám od našeho kněze P. Martiše. Ten ji přivezl z Vatikánu, z pozůstalosti zakladatele plzeňské diecéze sv. Jana Pavla II., který ji zase dostal při návštěvě Svaté země. Je tedy velmi šťastné, že jsme se dohodli na tom, že to bude berla plzeňských biskupů, kterou si, dá-li Bůh, budou s diecézí předávat.“

Nový plzeňský biskup uzavírá pak obřad svěcení usednutím na katedru. Zaplněná katedrála i plzeňské náměstí zní potleskem.

Sedmá svíce z rukou maminky

Mše svatá pokračuje bohoslužbou oběti, jejímž hlavním celebrantem se už stává nový diecézní biskup. Věřící přinášejí obětní dary. Uprostřed nich kráčí maminka Marie Holubová a nese svíci. Nový plzeňský biskup se k ní sklání, objímá ji a staví hořící světlo doprostřed oltáře. „Sedmá svíčka symbolizuje plnost kněžství, které se mi v biskupské službě dostalo. To že ji přinesla moje maminka, bylo pro mě cenné, dojemné a opravdu krásné,“ prozrazuje později Tomáš Holub. Při eucharistické modlitbě pak při prosbách za zemřelé připomíná kardinál Miloslav Vlk také zesnulého tatínka nového sídelního biskupa. Svaté přijímání podávají bok po boku starý a nový plzeňský biskup. Hlavní proud se tlačí právě k nim a oni vytrvale rozdělují eucharistii, takže se k oltáři vracejí ze všech podávajících jako poslední.

Požehnání, přání, díky a prosby

Po závěrečné modlitbě vychází Tomáš Holub k požehnání lidem také před katedrálu. Následuje řada pozdravů a poděkování, které otevírá za moravské biskupy dopisem z nemocnice ostravsko-opavský pastýř František Lobkowicz, rodák ze západních Čech. Ke slovu se dostává předseda Ekumenické rady církví Daniel Fajfr, přečten je pozdrav prezidenta republiky a přicházejí také zástupci věřících z plzeňské diecéze, manželé Čížkovi. Ti stručně připomínají její charakter i historii: „Dnes jsme tu ve velkém počtu, ale jindy se scházíme v malých společenstvích. Ovšem pořád stejně, tak jako kolem staroplzenecké rotundy už před tisíci lety.“ Svá slova doplňují darem dortu, na němž stojí marcipánový model románského svatostánku.

Slova se ujímá náčelník generálního štábu Josef Bečvář. Připomíná časy, kdy Tomáš Holub zakládal duchovní službu v armádě a mezi vojáky se zasloužil o její vysoký kredit. „Papež František v jedné ze svých homilií označuje úřad biskupa jako biskupskou hodnost, jako název pro službu. Jaká podobnost s terminologií v armádě! Na začátku kaplanské služby jsi měl jasný pohled na přítomnost duchovního v armádě – tedy že radosti a starosti vojáka jsou i radostí a starostí kaplana. Mám za to, že je to i úkol církve v dnešní době. Přeji ti do tvé nové služby, aby ses jako dobrý pastýř uměl radovat a přijímat starosti těch, k nimž jsi poslán. Kéž je tvá biskupská hodnost názvem této služby, nikoliv vyznamenáním. Tím naplníš slova Písma: Kdo je mezi vámi největší, ať si počíná jako nejmenší. Kdo vládne, ať to činí jako ten, kdo slouží,“ připomíná Josef Bečvář.

Zástupce kléru plzeňské diecéze P. Robert Bergman pak novému biskupovi popřál prorockého ducha, sílu následovat Boha a dovednost být bratrem a otcem, který umí zavelet, nikoliv však křičet. „Nezapomeň, že jsi také kněz a jaké to je v první bojové linii těžké, abys nám se svým štábem pomáhal,“ užívá znovu vojenskou terminologii P. Bergman.

Žádám vstřícnost i kritiku

Také nový biskup pronáší své slovo: „Chtěl bych poděkovat Hospodinu za trpělivost a vynalézavost, se kterou mne k této službě připravoval. Chtěl bych poděkovat také svým rodičům za dar života, za lásku a za příklad autenticky žité víry. A tatínkovi do nebe za všechny jeho přímluvy tam nahoře, kterými jsem si naprosto jist.“ V tom okamžiku přemáhá nového plzeňského biskupa znovu dojetí. Příval emocí ještě podtrhnou lidé, kteří se dávají do potlesku, včetně jeho maminky Marie, která se po slavnosti k této chvíli vrátila: „Byl to i pro mě moc dojemný okamžik, velmi silně mě zasáhl. Manžel zemřel teprve před rokem a půl, takže je to pro nás pořád čerstvá událost. Tomáš byl odmalička moc citlivý kluk, takže mě ani trošku nepřekvapilo, že své pohnutí projevil,“ dělí se o dojmy Marie Holubová.

Na závěr Tomáš Holub děkuje i všem přítomným, kteří na bohoslužbu dorazili a darovali mu svůj čas. A věřícím v diecézi ještě adresuje prosbu: „Prosím o další vstřícnost i kritiku, když se budete domnívat, že se mýlím.“ Žehnajícího usměvavého pastýře pak lidé vyprovázejí potleskem k chrámovým vratům, z nichž vystupuje ke všedním radostem a starostem svého úřadu už jako plzeňský biskup.
 

 

Homilie při svěcení

Osoba biskupa je v církvi velmi důležitá. Je nástupcem apoštolů a nese na sobě, aspoň v církvi katolické, pravoslavné a starých východních církvích, apoštolskou posloupnost. To znamená, že jeho svěcení je po staletích předáváno v živé tradici od jednoho biskupa k druhému, v jednotě s celým  kolegiem biskupů, v katolické církvi navíc reprezentovaným i konkrétní jednotou všech s nástupcem Petrovým, římským papežem. Tato apoštolská posloupnost zaručuje autentičnost a plnost všech darů, které Pán Ježíš dává své církvi. Především kněžského svěcení a s ním spojené moci sloužit mši svatou a zprostředkovat tak Eucharistii, Tělo a Krev našeho Pána, ten nejdůležitější a nejvydatnější pramen, který je nám dán k udržení a posílení našeho živého a hlubokého společenství s Bohem, skrze Ježíše Krista v síle Ducha Svatého. A patří k tomu i další velký dar, moc odpouštět hříchy a tak odstraňovat zlobu, kterou jsme se sami zatížili zneužitím vlastní svobody a dát nám tak možnost žít opět v pokoji a svobodě Božích dětí.
Biskup je ve své diecézi prvním zástupcem Ježíše Krista. Z toho vyplývá, že má nejvyšší odpovědnost za hlásání Božího slova, tedy za to, aby se slovo Písma svatého co nejvíc rozšířilo, lidé je četli a dobře vysvětlované i chápali a žili podle něj. Má nejvyšší odpovědnost za vedení Božího lidu, tedy všech, kteří chtějí patřit ke Kristu a k církvi. Má jim svým příkladem a svými slovy ukazovat cestu Kristova následování v plnění vůle Boží a v uskutečňování vzájemné lásky. Má také nejvyšší odpovědnost za posvěcování Božího lidu, to znamená zprostředkování Božích darů udělovaných mocí Ducha Svatého skrze svátosti církve; tedy křest, biřmování, Eucharistii, svátost smíření, svátost nemocných, svátost kněžství a svátost manželství. Bez těchto Božích darů, bychom totiž nebyli schopni nic dobrého vykonat a podléhali bychom náporům zla a Zlého, tedy ďábla. To vše je velmi hezky naznačeno v prvním čtení z proroka Izaiáše, které jsme před chvílí slyšeli. Jsou to slova, která přijal za svá i Pán Ježíš a prohlásil, že se na něm naplnila. Mají se tedy naplnit i na jeho biskupech a jejich spolupracovnících, především kněžích a jáhnech.
Přes tuto velkou odpovědnost a Boží dary, které biskup skrze Ducha Svatého dostal při svěcení a dostává je od něho stále po celý život podle potřeby a úkolů, které před ním jsou (to je tak zvaná stavovská milost, kterou dostává každý člověk pro zvládnutí úkolů a povinností své služby a svého života), tedy i přes tyto velké dary zůstává biskup člověkem podrobeným slabostem a hříchům jako každý. A proto potřebuje neustálé doprovázení v modlitbách. Všimněte si, jak pokorný papež František při každé příležitosti prosí o modlitbu. A proto vás všechny jménem biskupa Tomáše v tuto chvíli prosím o neustálou modlitbu za něho. Od této mše svaté bude modlitba za něho znít v diecézi při každé eucharistické modlitbě, kde vystřídá moje jméno. Ale je třeba se za něho stále modlit. Možná, že vám v něčem nebude sedět, bude mít jiný názor než vy, modlete se za něho. Jistě z něho budete v mnohém ohledu nadšeni, i tehdy se za něho modlete. Neste ho tedy v zájmu církve, i ve vašem vlastním zájmu, neustále na svých sepjatých rukou.
A nyní se obracím k tobě, milý bratře, biskupe Tomáši. Nejprve chci připomenout několik dat. Dnes je to 672 let, kdy pražské biskupství, matka našeho plzeňského biskupství, bylo povýšeno papežem Klementem VI. na arcibiskupství. A je to 66 let, kdy tvůj světitel, který tě vysvětil na kněze, arcibiskup Otčenášek, byl tajně vysvěcen na biskupa. Díky Bohu, jsou tyto těžké doby za námi a my se radujeme ze svobody.
Vraťme se k textům Písma. O prvním čtení jsem již  mluvil, vztahuje se i na tebe. Druhé čtení se tě týká snad ještě víc. Tvoje relativní mládí je přednost, která ti přináší dostatek energie pro vše, co tě čeká. I pro práci na sobě, která je potřebná stále. A pokroky této práce na sobě mají být všem zřejmé, jak píše svatý Pavel Timotejovi a dnes také tobě.
Rád bych však soustředil naši pozornost na evangelium. Jsme zvyklí ho slýchat v souvislosti s papeži. Zmrtvýchvstalý Ježíš se ptá prvního papeže, Petra, zda ho miluje. A teprve po kladné Petrově odpovědi mu svěřuje svoje věřící následovníky, svoje ovečky. A ptá se ho třikrát. Možná proto, že ho Petr předtím třikrát zapřel, ale spíš proto, že je to tak důležitá podmínka jeho budoucí služby, že ji nelze jen tak snadno přejít. A platí pro každého, kdo má v církvi odpovědnost, a tedy i pro tebe.
Křesťanství je mimořádné náboženství. Má jeden ústřední bod, kolem kterého se vše otáčí, a tím je pravý Bůh a pravý člověk Ježíš Kristus, jediný prostředník mezi lidmi a Bohem. Proto kvalita víry a života každého křesťana podstatně závisí na jeho vztahu k Ježíši Kristu. To platí pro nás pro všechny, milí bratři a sestry, a tím spíš pro toho, kdo má v církvi nějakou odpovědnost. Čím větší odpovědnost, tím intenzivnější by měla být jeho láska ke Kristu. Proto se nemůžeme divit, že Petra, kterému dal Ježíš nejvyší odpovědnost, se ptá, zda ho miluje víc než ostatní. A tebe se teď, milý Tomáši, ptá, zda ho miluješ nejvíc z nás ze všech, které ti v diecézi svěřuje. Je to náročné, viď? Proto jsem si zvykl Pána Ježíše prosit, aby mi dal co největší lásku k němu samotnému, takovou, jaké jsem jen schopen.
Vím, že ti neříkám nic nového, protože i biskupské heslo, které sis vyvolil, svědčí o tom, že to chápeš. Tvoje heslo “kdo miluje, poznává Boha”, je vzato z širšího textu 1. Janova listu, 4. kapitoly. Poslechněme si verše 7. a 8.: “Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska.” Slovo milovat je tu použito ve dvojím rozměru. Milovat Boha a milovat se navzájem. Čím více tedy budeme milovat Ježíše, tím víc budeme milovat Boha a také ho poznávat. Totiž poznávat ho jako nejdokonalejší společenství vzájemné lásky tří božských Osob, Otce, Syna a Ducha Svatého, a chápat, že toto božské společenství je modelem pro každé společenství lidské. Proto by předpokladem každého dobrého lidského společenství měla být vzájemná láska. Vzájemná láska jako vyprošovaný dar Ducha Svatého. Snažme se všichni o to, aby to platilo pro společenství plzeňské diecéze a aby naše diecéze vyzařovala tuto lásku i na všechny lidi zde v západních Čechách. A samozřejmě ty, Tomáši, jako náš biskup musíš být v čele se svojí láskou, pokornou, sloužící a všechny přijímající. Z vlastní zkušenosti, kdy jsem se o to se svými omezenými silami snažil, mohu dosvědčit, že to podivuhodně funguje, že to stojí za to. Budu tě v tom podporovat a pomáhat ti, protože lidé kolem nás lásku, přijetí a pochopení velice potřebují a my si tyto obrovské Boží dary, které jsme bez vlastních zásluh dostali, nemůžeme nechat pro sebe. Opět to, milí bratři a sestry, platí pro nás pro všechny, nejen pro biskupy. Ale na biskupech je to hodně vidět, proto musejí být v čele tohoto proudu vzájemné lásky ke všem.
Milý biskupe Tomáši, předávám ti tedy tuto diecézi, se kterou jsem byl téměř třiadvacet let zasnouben a sloužil jí se svými dary i slabostmi. Symbolem tohoto předání bude vzácná biskupská berla z olivového dřeva, dar k mým sedmdesátým narozeninám od našeho kněze P. Martiše, který ji díky svému známému přivezl z Vatikánu, z pozůstalosti svatého Jana Pavla II. Ten ji dostal při návštěvě Svaté země. Je tedy velmi šťastné, že jsme se dohodli, že to bude berla plzeňských biskupů, kteří si ji, dá-li Bůh, budou s diecézí předávat.
Kéž svatý Jan Pavel II. který naši diecézi založil a mne jmenoval jejím prvním biskupem a měl nás, českou církev velmi rád, je naším nebeským ochráncem. A kéž Matka Boží, která zde nad námi září v krásné podobě Plzeňské Madony, kterou naši předkové zde po staletí uctívali a prosili a bývali velmi často podivuhodně vyslyšeni, tebe i celou diecézi s velkou láskou chrání. Amen.

 


 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Diecéze, Domácí, Zpravodajství



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay