Prožívat Boží blízkost v každé chvíli

Vydání: 2005/5 Žehnání věcí, 25.1.2005, Autor: Vladimír Málek

Můžete mi vysvětlit, jaký je rozdíl mezi svěcením a žehnáním? A kdy se tyto rozdíly ustálily? Kdosi mi také říkal, že se dělí „předměty sloužící k posvátným účelům“ a „předměty nesloužící k posvátným účelům“ - proč se vůbec mezi tím dělá rozdíl? Slyšel jsem, že dříve se opat i biskup světili, dnes se opat jen žehná.

Jan K., Praha

Hned na prvních stránkách Bible čteme o tom, jak Bůh po stvoření světa požehnal živočichům a člověku (srov. Gn 1, 22.28). O dni odpočinutí, který následuje, se tu však říká, že „Bůh požehnal a posvětil sedmý den...“ (Gn 2,3). Snad bychom zde mohli najít malou inspiraci pro odpověď na vaši otázku týkající se rozdílu mezi žehnáním a svěcením.

V Knize žehnání - tedy našem Benedikcionálu, který je překladem latinského originálu De Benedictionibus - se říká, že formule požehnání, inspirovaná Božím slovem a slavená ve víře, směřuje na prvním místě k tomu, aby byl oslavován Bůh za své dary, aby byla vyprošována jeho dobrodiní a aby byla potlačena moc zla ve světě (srov. Benedikcionál, Všeobecný úvod, II., odst. 10. a 11.). Požehnání, například kněžské nebo rodičů dětem, je tedy o prosbou o Boží pomoc, je to dobrořečení spojené se vzýváním Božího jména, přání všeho nejlepšího.

Je třeba zdůraznit, že všechny žehnací modlitby, pronášené nejenom nad lidmi, ale i ty nad zvířaty, předměty nebo stvořením, se vždy vztahují k živým lidem. Například: „(...) Bože, naplň svým požehnáním každého, kdo bude při modlitbě používat tento růženec...“; „I tyto rostliny jsou nám znamením tvého požehnání a my tě prosíme: (...) ať zakoušíme tvou pomoc...“; „Požehnej, Bože, těm, kterým bude sloužit tato elektrárna...“ (Benedikcionál, str. 114, 137 a 196). Žehnání by se nemělo konat bez přítomnosti těch, kterých se týká. Obřad žehnání bývá jednoduchý, snad je tím vyjádřena snadnost přístupu člověka k Bohu a možnost prožívání jeho blízkosti v každé chvíli lidského života.

A nyní k druhé části otázky: svěcení. Už uvedená citace z Gn 2,3 může napovědět, že při svěcení jde o vyčlenění pro Boha, pro posvátnou službu, o postavení mimo profánní (světskou) sféru. Proto se světí kostel, pevný nepřenosný oltář nebo některé bohoslužebné předměty. Při takovém svěcení biskup pronáší ustavující modlitbu a určitými gesty (například mazáním posvěceným olejem křižma) symbolicky označuje tento předmět jako trvale určený pro bohopoctu. Na stěnách kostelů to bývá zvýrazněno znamením kříže (například na sloupech). Obdobně bychom mohli hovořit o udílení svátosti kněžství, resp. o jejích stupních, biskupském a kněžském „svěcení“, pro která je stejně nutná modlitba biskupa, vkládání jeho rukou. Samotné svěcení se pak mj. doplňuje také mazáním olejem symbolizujícím trvalost, nesmazatelné znamení. V případě „svěcení“ lidí jde však o ustanovení ke službě a samotný termín „biskupské, kněžské svěcení“ je poněkud zavádějící. Uvedl jsem ho spíš pro dokreslení. Není určitě bez zajímavosti, že v liturgii před II. vatikánským koncilem se znamení oleje v případě „odsvěcení“ nebo vážného zneuctění odstraňovalo ze stěn chrámu i z hlavy kněze odřením cihlou.

Závažnost svěcení a jeho dopad bývají podtrženy složitějším, slavnostnějším obřadem, nejde proto o každodenní událost. Jinak co se týče ustálení rozdílu mezi svěcením a žehnáním, řekl bych, že jde o rozdíl odnepaměti - vždyť už na stránkách Starého zákona čteme o posvěcení jeruzalémského chrámu (např. v První knize královské, 8. kap.); o požehnání pak je řeč v celém Písmu. Poslední viditelné gesto, které Kristus zanechal apoštolům a církvi, je právě požehnání: „(...) zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich...“ (Lk 24,50n).

Mám za to, že „svěcení opata“ bylo vždy žehnáním; zde jde pouze o záměnu termínu. O svěcení určitě šlo v okamžiku, kdy vedle opatské benedikce přijímal dotyčný také biskupské svěcení. Pak by byl tento termín na místě. Je pravda, že se mnohým lidem rozdíl mezi svěcením a žehnáním stírá, už to mají natolik zažité, že běžně říkají „svěcená voda“, „svěcená křída“, přičemž jde jen o požehnanou vodu, křídu...

P. VLADIMÍR MÁLEK

ředitel Pastoračního střediska při Arcibiskupství pražském

Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay