Promluva benedikta XVI. na půlnoční mši 24. prosince 2012

Vydání: 2013/1 Ohlédnutí za rozdělením Československa, 2.1.2013, Autor: vat

Jako by Bůh říkal: Vím, že tě můj majestát děsí a že se v kontaktu s mojí velikostí snažíš prosadit sám sebe. Přicházím tedy za tebou jako dítě, abys mne mohl přijmout a mít rád.

Stále znovu se mne dotýká také sdělení, které evangelista činí jakoby mimochodem, totiž že se pro ně nenašlo místo v útulku. Nevyhnutelně vzniká otázka, co by se stalo, kdyby Maria a Josef klepali na moje dveře. Bylo by pro ně místo? A zjišťujeme pak, že toto zdánlivě nahodilé sdělení o nedostávajícím se místě v útulku, čímž byla Svatá rodina nucena uchýlit se do stáje, evangelista Jan prohloubil a vystihl jeho podstatu slovy: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“ (Jan 1,11). Velká morální otázka ohledně toho, jak je tomu u nás s utečenci, uprchlíky a imigranty, nabývá potom ještě zásadnějšího smyslu: máme opravdu místo pro Boha, když se k nám snaží vejít? Máme pro něho prostor a čas? Není to snad právě Bůh, kdo je u nás odmítán?

Začíná to od skutečnosti, že na něho nemáme čas. Čím rychleji se můžeme pohybovat, čím účinnější jsou nástroje, které spoří náš čas, tím méně jsme ochotni čas poskytnout. A Bůh? Otázka, která se jej týká, se nikdy nejeví jako naléhavá. Náš čas je už kompletně vyplněn. Věci však sahají ještě hlouběji. Má Bůh opravdu přístup do našeho myšlení? Metodologie našeho myšlení je taková, že by vlastně existovat neměl. I když se zdá, že klepe na naši mysl, musí být zapuzen úsudkem. Aby naše myšlení mohlo být považováno za seriózní, musí být založeno tak, aby „hypotéza Boha“ byla bezvýznamná. Není pro něho místo. Také v našem cítění a chtění pro něho není místo. Chceme sami sebe, chceme věci, kterých se lze dotknout, zakusitelné štěstí, úspěch svých osobních projektů a svých úmyslů. Jsme kompletně „naplněni“ sebou samými, takže nezbývá žádný prostor pro Boha. A proto také není místo pro druhé, pro děti, pro chudé a pro cizince.

Z oné jednoduché zmínky o nedostávajícím se místě v útulku můžeme vyvodit, jak nezbytná je pobídka sv. Pavla: „Změňte se a obnovte svoje smýšlení“ (Řím 12,2). Pavel mluví o obnově, otevření našeho intelektu (nous); mluví obecně o způsobu, kterým nazíráme na svět a sami na sebe. Obrácení, kterého máme zapotřebí, musí opravdu proniknout do hloubi našeho vztahu k realitě. Prosme Pána, aby probudil naši pozornost pro svou přítomnost, abychom pocítili, že klepe tlumeně, a přece naléhavě na bránu našeho bytí a našeho chtění. Prosme, aby v našem nitru vznikl pro něj prostor. A abychom jej tak mohli rozpoznat také v těch, skrze něž se k nám obrací: v dětech, v trpících a opuštěných, odsunutých na okraj, v chudých tohoto světa.

Sdílet článek na: 

Sekce: Názory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 19. – 25. listopadu 2019

Svobodu musíme denně opatrovat

Slavnostní bohoslužba ve svatovítské katedrále v sobotu završila národní pouť a byla též vrcholem církevních oslav a poděkováním za 30 let svobody. Mši celebroval kardinál…

celý článek


Jsme svědky pravdy?

Právě v těchto dnech před třiceti lety prožívali lidé v Československu období velké naděje. Mottem této bouřlivé etapy moderní historie se stala věta, které se dnes…

celý článek


Dramata Jana Pavla II.

Historickou roli papeže Jana Pavla II. v návratu svobody do našeho regionu přiblížil v bazilice sv. Petra ve Vatikánu během národní pouti při mši svaté pomocný biskup pražský.

celý článek


Češi na audienci u papeže

Tisíce českých poutníků si na závěr římské části národní pouti při středeční audienci vyslechly povzbuzení papeže Františka, některé děti se navíc svezly papamobilem.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay