Prokopávat se ke kořenům

Vydání: 2014/31 Jak dál s financováním církevních škol?, 29.7.2014, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy

Nedávno uplynulo 125 let od narození patrně nejvýznamnějšího českého evangelického teologa 20. století JOSEFA LUKLA HROMÁDKY (1889–1969). Patřil mezi průkopníky ekumenismu a tzv. teologie krize. Ta vznikla v reakci na hrůzy první světové války a zhroucení staré Evropy.
 
8. ledna 1945 v Bílém domě předává Josef L. Hromádka (první zprava) tehdejšímu viceprezidentovi Spojených států Henrymu A. Wallacemu (druhý zleva) svou knihu Doom and Resurrection (Zánik a vzkříšení).Snímek rodinný archiv JLH
 
Teologie krize se nezrodila v posluchárně nebo u pracovního stolu učeného profesora. „Nové teologické hnutí vzniklo v ponuré a nebezpečné hodině křesťanské cír-
kve, na kazatelnách mnoha kazatelů, kteří
se vyrovnávali se světem chaosu a rozkladu, zmatku a nejistoty,“ napsal o novém proudu v protestantské teologii J. L. Hromádka. Tento nový směr přišel podle něj „s hromobitím, s globálním zemětřesením a s katastrofou sociálního a politického řádu roku 1914“ a spočíval ve znovuobjevení závaznosti a autority Božího slova a Kristovy vlády nad světem. A to navzdory válce i liberálně rozředěnému protestantismu, který v osvícensky pokrokářském vzletu jako by se zbavil toho, co bylo pro reformaci tak zásadní, totiž vědomí vážnosti hříchu a Božího soudu.
 
Povážlivá bezstarostnost
 
Na sklonku první války se coby polní kurát v Haliči začetl Hromádka do starozákonních proroků, kteří mu ukázali, že pravá zbožnost vyrůstá z pokání, z „krize“ způsobené v lidské duši Božím oslovením. Po této stránce se vyvíjel podobně jako jeho švýcarský kolega Karl Barth.
 
Český teolog nabyl posléze přesvědčení, že kdyby obnova teologie a církví nastala dříve, tato válka by nemusela vzniknout, neboť byla – na tom Hromádka trval – důsledkem úpadku křesťanství v Evropě. Nietzscheho teze, že Bůh je mrtev, se nezrodila sama od sebe, nýbrž vycházela z pozorování křesťanů a slabého dopadu víry na jejich život. Hlavní díl odpovědnosti za tento stav nesla podle Hromádky právě bezstarostnost křesťanské teologie před rokem 1914. „Blesky se množily ve své hrůzostrašné kráse a několik citlivých osob se s úzkostí a obavou ohlíželo po útěše. Ale když viděli klidné, nevzrušené tváře předních teologů a byli ujištěni, že hromosvod byl bezpečně upevněn, pokračovali ve své denní profesionální rutině...“ Jako by Evropa nebyla dlouho předtím zmítána sociálními otřesy nebo nacionálními běsy. A jako by se v oné náhle propuknuvší řeži první války, která se zdála být bez konce i beze smyslu, do „křesťanské“ Evropy navrátil duch už domněle udolaného pohanství. „Ano, dnes jde o to, aby poslušná a radostná oddanost Kristu-Králi zapudila rozpoutané běsy tmy a otroctví,“ píše uprostřed už druhé války ze svého amerického exilu tentýž myslitel.
 
Léčit Evropu je možno jen novým příklonem ke svědectví proroků a apoštolů. Úkolem církví je vést duchovní zápas. Mám vůbec za to, že celé Hromádkovo snažení lze charakterizovat jako snahu pracovat na duchovním překonávání krize evropské civilizace, která viditelně vyhřezla před sto lety a která potřebuje dlouhodobou léčbu.
 
Z tohoto hlediska je pro Hromádku klíčové jeho meziválečné období. Po krátkém farářském působení je povolán jako učitel systematické teologie (dogmatiky) na nově zřízenou Evangelickou teologickou fakultu do Prahy.
 
Kromě svého postupného účtování s vyznavačsky jalovým liberalismem se Hromádka coby znalec myšlení T. G. Masaryka pustil do nekritického přejímání jeho náboženských názorů v evangelickém prostředí. Ve spisku Křesťanství a vědecké myšlení píše: „Dovoláváme-li se Masaryka, nezapomeňme, že Masarykovy principy znemožňují jakoukoli církevní práci a všechnu naši křesťanskou terminologii (milost, spasení, vykoupení, víra, hřích, odpuštění, zjevení atd.), že Masaryk není učitelem křesťanství a že žije sám z fondu náboženského, který by zaschl, kdyby jeho principy zvítězily.“
 
Snad nejpůsobivějším ze všech Hromádkových zájmů je jeho zaobírání se katolictvím. V době, kdy u nás vrcholilo hnutí „Pryč od Říma“, pětatřicetiletý český evangelík publikuje knihu Katolicismus a boj o křesťanství. Jde vlastně o sebrané články z Kostnických jisker, v nichž se snaží navzdory tehdejší protikatolické náladě co nejkladněji rozebrat katolictví. A učí se přitom nejen od katolických klasiků minulosti a přítomnosti, ale i z návštěv katolických bohoslužeb, modliteb, kostelů a klášterů. A formuluje přitom i svůj přístup k dialogu: snažit se interpretovat toho druhého z jeho lepších stránek (ad meliorem partem), a tedy nepřistupovat na bulvární či povrchní odsuzování katolictví, jak to u nás bývá zvykem.
 
Pozvání do Vatikánu
 
To mu ovšem body ve vlastním táboře nepřineslo. Kvůli oněm článkům Kostnické jiskry málem zkrachovaly (dočasně jim klesl počet odběratelů z 5 000 na 600!). Jelikož se však brzy Hromádka stane hlavním ideovým mluvčím evangelické církve – jak je zjevné už z toho, že mu bylo svěřeno formulování Zásad Česko-bratrské církve evangelické (1927) – dokáže se vůči katolictví také vymezit. Podle
něj například Petrův primát v tehdejším provedení představuje nepřiměřené mísení božského a lidského. O čtyřicet let později byl Hromádka kardinálem Beou pozván jako ekumenický pozorovatel na Druhý vatikánský koncil. O novém dění v katolické církvi a o novém papežském stylu Jana XXIII. napsal obsáhlý a velmi kladný referát do již komunisty okleštěného časopisu Křesťanská revue.
 
Záliba v Dostojevském
 
Křesťanskou revui založil Hromádka v roce 1927 společně s filozofem Emanuelem Rádlem jako tiskový orgán Akademické organizace YMCA v Československu. Patřila k tomu nejlepšímu, co mohl dialog teologa s filozofem za první republiky nabídnout. Nešlo však jen o časopis. Tito dva koryfejové spolu s Jaroslavem Šimsou pořádali pro vysokoškolské studenty přednášky, diskuse, víkendové „retreaty“ a letní pobyty v přírodě. „Ymkařské“ prostředí celoživotně ovlivnilo a nasměrovalo řadu mladých lidí, například filozofku Boženu Komárkovou nebo ještě i o generaci mladšího ekonoma a teologa Jakuba S. Trojana.
 
Za vůbec nejvýznamnější Hromádkův teologický spis lze označit Křesťanství v myšlení a životě (Jan Laichter, 1931). Autor se v něm zabývá s vědeckou pečlivostí – a přitom co možná čtivě – společnými základy křesťanských církví a dále pravoslavím, katolictvím a krátce i reformací. Podle teologa Jaroslava Vokouna Hromádka tímto svým ekumenickým dílem dokonce předběhl své německé kolegy. Kromě hojných citací západních myslitelů zde prokazuje na svou dobu nebývalou znalost pravoslavných autorů, a to i takových, jako je Vladimir Solovjov či Nikolaj Berďajev. Mimochodem už tehdy se tento český bratr naučil rusky. Hojně četl Dostojevského a další ruské klasiky, ale osobní zkušenost z Ruska a přímá konfrontace s tamní realitou mu chyběly. Později se mu to vymstí.
 
Barthův dopis
 
Mezitím se však bylo nutno vymezit vůči „německým křesťanům“ – protestantským obdivovatelům Hitlera – a zastat se jejich názorových oponentů v německé podzemní „vyznávající církvi“. Hromádka to činil právě na stránkách Křesťanské revue – a to tak jednoznačně, že od poloviny třicátých let mu jeho němečtí přátelé nedoporučovali cestovat po Německu. V roce 1936 se nadto stal tajemníkem Ligy za demokratické Španělsko, kde se osobně sblížil s řadou komunistů, s nimiž sympatizoval už od začátku dvacátých let kvůli sociální otázce.
 
V době mnichovské krize dostane dopis od evangelického teologa Karla Bartha, který v něm vyzval Čechy, aby se chopili zbraní a v duchu husitské tradice se Hitlerovi postavili na odpor. Hromádka dopis zveřejnil a vyvolal bouři – zejména v Německu. Leč Edvarda Beneše tento hlas nepřesvědčil. Osudného
15. března 1939 hostí Hromádkovi ve svém vinohradském bytě Alici Masarykovou, kterou pak hostitel doprovází čerstvě okupovanou Prahou domů. Později se setkají na druhém břehu oceánu. Synodní rada mu totiž ze své vlastní iniciativy složitě, zato kvapně vyřídila výjezd z protektorátu. Hromádka raději využil pozvání učit teologii v americkém Princetonu než pozvání do Petschkova paláce k výslechu, o němž byl s předstihem informován spřáteleným českým policistou.
 
Dosud se podle svých možností Hromádka snažil prokopávat ke kořenům křesťanské víry. Druhá světová válka, která byla pokračováním té první, jej však „odklonila“ k novým, ne zrovna šťastným tématům. Oč lépe totiž znal Západ, kde žil, o to víc si dělal iluze o Východu, který neznal. I když mu bylo nakonec nabízeno vedení katedry systematické teologie na prestižním princetonském semináři, kde učil osm let (1939–1947), Hromádka je nepřijal, neboť byl přesvědčen, že jeho místo je doma. V souznění s Janem Masarykem a Edvardem Benešem, s nimiž byl za války ve styku, rozvíjel úvahy o syntéze Východu a Západu a úloze Československa v tomto procesu. Bohužel patřil k těm, kteří prezidentovi radili, aby přistoupil na spojeneckou smlouvu se Stalinem (1943). A právě zde se rodí Hromádkův velký omyl.
 
Slepá ulička
 
Vysnil si, že sovětské Rusko, jak říkával, přináší Západu cenný sociální vklad. Věřil, že beztřídní společnost je dobrý cíl a že prvotní násilí bolševiků vyvane. Také jejich deklarovaný ateismus považoval jen za dočasnou reakci na sociální ztuhlost křesťanských církví. Jako by dostatečně nedomýšlel Dostojevského „Běsy“. Měl zkrátka za to, že komunisté se snaží uskutečnit něco z toho, co měli dávno před nimi učinit křesťané – radikálně řešit sociální otázku. V tomhle se až příliš nechal uhranout Nikolajem Berďajevem a nejen jím. Podle tohoto ruského filozofa největší odpovědnost za podobu bolševické revoluce nese historické křesťanství: „Pochopil jsem komunismus jako připomenutí nesplněné křesťanské povinnosti.“ Hromádka Berďajeva v Paříži ještě těsně před jeho smrtí (1948) navštíví a nechá se jím utvrdit, že coby křesťanský teolog má uvnitř komunistické společnosti své místo. Byl přesvědčen, že komunistickou přestavbou se začíná nové historické paradigma, nová epocha nejen evropská, a proto je nutné, aby křesťané neztratili s tímto vývojem krok. Z tohoto hlediska píše i své – do řady jazyků přeložené – texty jako Evangelium pro ateisty (nemohlo vyjít u nás) či Na prahu dialogu. Dlouho se mu mohlo více méně zdát, že vše se sice ztěžka, ale přece vydává kýženým směrem. Komunistům se hodil do krámu, když na různých ekumenických a mírových konferencích na mezinárodní půdě hájil politiku východního bloku, třebaže sám se snažil hlavně, ale takřka marně rozdmýchávat dialog.
 
Až okupace jeho vlasti vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 mu otevřela oči, takže proti ní veřejně protestoval. Nakonec ho však vysílila nikoli politika nebo zhroucení jeho dějinných vizí, nýbrž
selhání jeho někdejších křesťanských „mírových“ spolupracovníků, kteří s nastalou normalizací bez skrupulí srovnali krok. Po této očistné krizi umíral v osamocení, nezlomen však ve svém přilnutí k evangeliu. Na jeho hrobě v rodných Hodslavicích příznačně stojí: „Ježíš Kristus včera dnes, tentýž jest i navěky.“
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay