Projekt 100 je důvod proč jít do kina

Vydání: 2008/4 Fotbalové násilí v zemi papeže, 23.1.2008

Od začátku ledna vstupuje do českých kin už 14. ročník filmové přehlídky Projekt 100. Jako každý rok nabídne deset kvalitních a kritikou oceňovaných celovečerních filmů. Putovní přehlídka trvající od ledna do května zavítá téměř do sta českých kin.

Kolekci Projektu 100 tvoří dvě skupiny filmů. První patří do tzv. Zlatého fondu světové a domácí kinematografie. Tyto filmy jsou starší a jejich umělecké kvality jsou nepopiratelné.

DEPRESE BEZ BOHA
Druhá část přehlídky představuje filmy novější, které by se samy jen těžko dostávaly do filmové distribuce. Jejich kvality jsou sice vysoké, nicméně jejich komerční potenciál je nízký.
Polský film Náměstí Spasitele (2006) režisérské a manželské dvojice Krzysztof Krauze a Joanna Kosová-Krauzeová nabízí příběh ze současnosti, který by se mohl odehrát i v naší zemi. Mladí manželé žijí se svými dvěma dětmi a tchyní ve společné domácnosti a čekají na nové bydlení. „Developer“ jejich vysněného domku ovšem zkrachuje – firma je vytunelována. Rodina se ocitá v hluboké krizi. Přišla o investované peníze, je zadlužena, musí i nadále žít v malém bytě s tchyní, jejíž dobré úmysly nenacházejí u snachy pochopení. Psychický tlak je obrovský, východisko žádné. Depresivní vyznění filmu je skutečně zdrcující. Tvůrcům se podařilo zachytit krizi rodiny natolik živě, až diváka bolí u srdce z rozpadajícího se manželského vztahu i z osobní krize, kterou prožívá opuštěná a trpící manželka. Je zajímavé, že hrdinové nenacházejí útěchu ve víře, přestože jde o polský film a přestože už sám název odkaz na křesťanství obsahuje. Tento „chybějící“ aspekt příběhu může být pro věřícího diváka též podnětný. Film Náměstí Spasitele byl ohodnocen jako nejlepší polský snímek roku a získal mnohá další ocenění. Zúčastnil se také loňské soutěže na karlovarském filmovém festivalu, kde patřil k tomu nejlepšímu, co mohli diváci vidět.

VÍME, PROČ ŽIJEME?
Švédský film Ty, který žiješ (2007) je vůči polskému snímku v určitém smyslu protikladný. K realistickému zobrazení světa má totiž jeho režisér Roy Andersson velice daleko. Za svoji čtyřicetiletou tvůrčí kariéru, během které natočil pouze čtyři celovečerní filmy, totiž došel k velice svébytnému výtvarnému a režisérskému stylu. Ve svém filmu nevypráví příběh obvyklým způsobem. Řadí za sebou statické obrazy, které by mohly fungovat i v naprosto odlišném pořadí. Nehybná kamera snímá postavy, které většinou stojí či sedí – a pokud se hýbou, tak velice pomalu a jen s velkými obtížemi. Životy těchto postav nejsou většinou příliš veselé a divákův smích je pouze prvotní reakcí. Tou další je vystřízlivění ze snu, který mnohdy žijeme. Jsou naše životy smysluplné? Víme, proč a co děláme? Máme (a známe) ještě vůbec bližního svého? Andersson svými mnohdy vtipnými a absurdními scénkami neklade menší otázky. Jde mu o podstatu lidského bytí na světě, snaží se upozornit na odvrácenou tvář naší civilizace. Civilizace, kde se většina lidí neustále někam žene, aniž by věděla kam a proč.

DĚTI V MINOVÉM POLI
Pozoruhodný zážitek, který je pravděpodobně nejnaléhavější a divácky nejpřístupnější ze všech zde popisovaných filmů, nabízí íránsko-irácký snímek Želvy mohou létat (2004). První film natočený po pádu Saddáma Husajna se odehrává v utečeneckém táboře těsně u irácko-tureckých hranic a jejími hrdiny jsou výhradně děti. O to větší a zjevnější je krutost tématu. Hrdina příběhu, třináctiletý chlapec přezdívaný Satelit, oplývá na místní poměry výjimečnými schopnostmi. Dokáže naladit zahraniční satelitní programy, rozumí anglickému zpravodajství a v táboře pro ostatní děti organizuje děsivý obchod – sbírání min. Nikdo z nás by neměl minout tento hodinu a půl dlouhý pohled do míst, která jsme zvyklí vídat jen na několik vteřin během večerních zpráv. Zprávy skončí a my zapomeneme. Po tomto filmu to už nebudeme mít tak jednoduché.
Lukáš Jirsa



Letošní ročník Projektu 100 nabízí dále například klasický expresionistický film režiséra Roberta Wieneho Kabinet doktora Caligariho (1919) či kontroverzní kritiku společnosti i církve Luise Buñuela Nenápadný půvab buržoazie (1972), před kterou bude jako předfilm promítán jeho filmový surrealistický manifest Andaluský pes (1929), dále podobenství Wernera Herzoga o souboji jedince s okolním světem Aguirre, hněv boží (1972) nebo americký film o studentské revoltě italského klasika Michelangela Antonioniho Zabriskie Point (1970).


Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay