Procházka českými Vánocemi dvacátého století

Vydání: 2010/51 Vánoce, 16.12.2010, Autor: Pavlína, Petr Kourovi

Vánoce jsou nejen pro křesťany jedním z nejvýznamnějších svátků v roce. V bouřlivém 20. století ale jejich slavení nebývalo v Čechách a na Moravě vždy idylickou záležitostí. To přibližují v následujícím článku autoři publikace „České vánoce od vzniku republiky do sametové revoluce“, která právě přišla na knižní pulty.

Již v době první republiky bylo možné slyšet hlasy, že duchovní stránku Vánoc vytlačuje konzum. V obchodech i na tržištích se skutečně před svátky tísnily davy lidí, časopisy a noviny byly plné reklam na nejvhodnější dárky. Inzeráty například upozorňovaly, že moderní ženy se již neobejdou bez vysavače, a apelovaly na muže, ať svým manželkám ušetří námahu spojenou s klepáním koberců a nadělí jim ho pod stromeček. Poté, co ve dvacátých letech začal vysílat rozhlas, staly se oblíbenými dárky radiopřijímače. Většina lidí však nacházela pod stromečkem levnější nadílku – ženy látku na šaty, muži doutníky či láhev kořalky a děti rukavice, čepice, šály, sáňky, panenky, medvídky nebo knížky. Prezident T. G. Masaryk obdarovával členy rodiny i blízké spolupracovníky stejným dárkem – lahvičkou kolínské vody v krabičce převázané trikolorou. A nedělal rozdíly mezi muži a ženami – všichni od něj dostávali stejnou značku. Nepříliš šťastnou podobu měly vánoční svátky v roce 1938, když Čechy a Moravu zaplavily tisíce uprchlíků z obsazeného pohraničí. Národní tragédie vzedmula nevšední vlnu solidarity – kupříkladu dobročinné organizaci České srdce se přihlásily tři tisíce rodin, které nabídly na Vánoce přístřeší dětem, jež ztratily domov. Uprchlíkům byla věnována i sbírka Národní pomoc organizovaná o čtvrté adventní neděli. Lidé jim darovali nejen peníze, ale i ošacení a hračky. Na Štědrý den státní instituce, charitativní organizace i soukromé firmy pořádaly hromadné sváteční večeře. Jedna probíhala v hangáru na pražském letišti. Šéf pilotů zde celý den svážel letištním autobusem děti uprchlíků, pro něž zaměstnanci letiště připravili neobvyklou nadílku – stromeček a dárky umístili přímo pod křídla letounů. Kardinál Kašpar zase zavítal do nemocnice Milosrdných bratří a na Slovanský ostrov, kde se obdarovávaly děti z nemajetných rodin.

Vánoce pod hákovým křížem

Následující Vánoce již byly válečné a významně je ovlivnil fakt, že většinu potravin bylo možné koupit jen na potravinové lístky. Některé zboží bylo možné sehnat pouze na černém trhu, s rizikem trestu a za stále vyšší ceny, jiné nebylo k dostání vůbec. Hospodyňky začaly používat nejrůznější náhražky. V pozdějších letech již bylo obtížné sehnat i vánočního kapra, nacistická cenzura dokonce o tomto tradičním štědrovečerním pokrmu zakázala psát v novinách, aby se občané protektorátu zbytečně neprovokovali. Dárky byly ovšem skromné. Velikou oblibu si získaly české knížky, jako třeba román Františka Kožíka Největší z pierotů, který se stal vánočním bestsellerem roku 1939. Zatímco nacisté se pokoušeli tradiční rituály spojené se slavením Vánoc potlačovat a nahrazovat je návratem ke germánským pohanským tradicím, protektorátní prezident Emil Hácha se naopak snažil podtrhovat jejich prvorepublikový charitativní ráz poukazem na solidaritu s trpícími. O Štědrém dnu 1939 tak navštívil Vincentinum, pražský ústav pro postižené děti, v následujícím roce zase obdaroval pacienty dětské nemocnice. Křesťanské myšlenky se snažil propašovat i do svých vánočních projevů. Naproti tomu odbojáři využívali Vánoc k rozšiřování protinacistických letáků. Jeden z nich byl v prosinci 1939 maskován dokonce jako seznam vhodných vánočních dárků. O Vánocích někteří odbojáři vyvíjeli značnou aktivitu, neboť předpokládali, že se jejich protivníci budou věnovat svým rodinám. Přesto si našli čas i na vánoční gratulace – o Vánocích 1940 byly odeslány z okupované Prahy do Londýna šifrované depeše s blahopřáním krásných svátků nejen Edvardu Benešovi a členům exilové vlády, ale i prostým vojákům. První mírové Vánoce 1945 se slavily v duchu radosti z konce války, přestože hospodářská situace byla i nadále velice komplikovaná. Důležitou úlohu tak sehrály zásilky spojenecké humanitární organizace UNRRA, díky níž mohly děti po dlouhých letech (a některé vůbec poprvé) ochutnat třeba čokoládu, kakao, datle, fíky nebo pomeranče.

Vánoce se Stalinem a Dědou Mrázem

Po únoru 1948 se pojetí Vánoc výrazně mění. Při listování novinami z přelomu 40. a 50. let dává jen datum v jejich záhlaví vědět, že se blíží Štědrý den. Jejich hlavním tématem byly narozeniny J. V. Stalina, které byly slaveny 21. prosince. Nejmonstrózněji se tak stalo v roce 1949, kdy bylo sovětskému diktátorovi 70 let. Tradiční články s vánoční tematikou nahradily povídky a básně o Stalinovi, děti ve školách i dospělí na pracovištích hromadně podepisovali gratulace a zasílali mu dary. Ulice, výlohy obchodů, školy i továrny nekrášlila vánoční výzdoba, ale hesla a „výjevy z generalissimova života“. Vytlačovány byly též tradiční vánoční písně, a to nejen ty s náboženským obsahem. Zakazovány byly i koledy, neboť podle oficiální propagandy se v komunistickém státě měli všichni dobře a nikdo nyní nemusel „žebrat“, jak bylo prezentováno lidové koledování. Vznikaly tak nové „vánoční písně“, ve kterých se oslavoval údajný komunistický blahobyt, Děda Mráz, či dokonce J. V. Stalin s Klementem Gottwaldem. V roce 1951 byla poprvé z popudu Ústředního výboru KSČ zorganizována celostátní akce, jejímž vyvrcholením měl být příjezd sovětského Dědy Mráze z Čukotky do Československa. Byla vydána speciální brožura, v níž byli učitelé instruováni, jak mají cestu Dědy Mráze ve školách prezentovat. Ve třídách byly vyvěšeny mapy SSSR, kde mohli školáci cestu bájného sovětského staříka denně sledovat. Po příjezdu do Prahy jej uvítali nejvyšší političtí představitelé, jako byl tehdejší pražský primátor Václav Vacek, a Děda Mráz se poté setkal s československými pionýry. Do snahy vytvořit novou tradici se zapojil i sám předseda vlády Antonín Zápotocký. Roku 1952 ve svém dnes už památném štědrovečerním rozhlasovém projevu prohlásil: „Mnohé se u nás v poslední době změnilo a mění. Ani legendární Vánoce nezůstávají beze změny. Září dále vánoční stromky, čekají se dárky, ale mizí už jesličky. Malý Ježíšek, ležící ve chlévě na slámě vedle volka a oslíka, nad chlévem zářící betlémská hvězda, to byl symbol starých Vánoc. Proč? Měl připomínat pracujícím a bědným, že chudí patří do chléva. Doby se ale změnily. I Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho Děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a v kožichu.“ Přestože Děda Mráz „zajížděl“ do Československa ještě v šedesátých letech, nezdomácněl u nás. V rodinném prostředí dětem i nadále nosil dárky Ježíšek.

Soudružky musí napéct vánočky

Období šedesátých let je v Československu spjato s postupným uvolňováním režimu, jež vyvrcholilo „pražským jarem“ 1968. Při jeho zrodu sehrály určitou roli i Vánoce, respektive vánočky. Na zasedání ÚV KSČ v prosinci 1967 vystoupili někteří členové s ostrou kritikou dosavadní politiky, ztělesněné osobou prezidenta Antonína Novotného. Plénum bylo 21. prosince ukončeno s odůvodněním, že přítomné soudružky musí připravit své domácnosti na nadcházející svátky a napéct vánočky. Vedoucí představitelé KSČ si od rozpuštění schůze slibovali, že během svátků klidu a míru vychladnou kritikům jejich příliš horké hlavy. Opak byl však pravdou – na lednové schůzi byla vládní politika podrobena ještě větší kritice a Antonín Novotný byl odvolán z pozice prvního muže strany. Začalo období společenského vzedmutí, které zastavily až tanky „spřátelených armád“ v srpnu 1968. O Vánocích téhož roku ještě doznívala atmosféra svobody. Na náměstích se opět rozzářily „Stromy republiky“ a vybíralo se pod nimi především na dětské vesničky SOS, které se tehdy začaly stavět jako alternativa k dětským domovům. O těchto Vánocích dostali lidé jedinečnou příležitost nadělit svým blízkým knížky, které už zanedlouho šly jako „závadové“ do stoupy. I vánoční televizní program poskytl možnost zhlédnout pořady a filmy, které takřka vzápětí skončily v trezoru.

Svátky zapomnění

V následujících dvou desetiletích zavládla v Československu „šedivá“ normalizace. Vánoční svátky byly opět poznamenány vytlačováním duchovního rozměru, ale i neustálým sháněním nedostatkového zboží a trávením času v nekonečných frontách. Matky se pravidelně vydávaly na předvánoční nákupní zájezdy do NDR. Tam se snažily pořídit věci, které u nás nebyly běžně k dostání nebo byly mnohem dražší. Ale i příděl východoněmeckých marek byl omezen, a tak se peníze opatřené načerno všelijak ukrývaly: pod strouhankový obal doma připraveného řízku, do vyprázdněné zubní pasty, do podprsenky. Stále častěji se Vánoce prožívaly u televizní obrazovky – těsně po rozbalení dárků se usedlo do křesel a sledovala se štědrovečerní pohádka. Ale ani během vánočních svátků nebyla veřejnost ušetřena propagandy – jejich pravidelnou součástí se stávají reportáže o tom, jak svátky tráví „na stráži míru“ pohraničníci nebo jak bídně je prožívají dělníci v „kapitalistické cizině“. Poněkud jinak slavili Vánoce lidé pronásledovaní režimem. Pro děti disidentů organizovali kupříkladu mikulášskou nadílku, pro niž získali z filmových ateliérů atraktivní „mikulášské“ kostýmy. Mnoho rodičů se je posléze pokoušelo na ulici přemluvit, aby navštívili i jejich domácnosti, aniž tušili, že se pod maskami skrývají zakázaní literáti či hudebníci. O Vánocích 1978 drželi signatáři Charty 77 z iniciativy Dany Němcové protestní hladovku na podporu uvězněných mladých odpůrců režimu. Politickým vězňům a jejich dětem věnoval v té době jednu ze svých písní nazvanou Žárovka samoty i písničkář Vladimír Merta: „O Štědrém večeru, až ochutnám banány, modlím se za děti odsouzených, nadílka roků, balíček měsíců, milion radostí, neštěstí jedinců. (…) Projevy z dráťáku: lži jako loni. O mříže bijí vánoční zvony. Kdy se klíč otočí, kdy se co změní? Kdy přijde Spasitel sem do vězení?“

Svobodné Vánoce

Svobodné oslavy vánočních svátků byly možné až v prosinci 1989. Revoluční nálada listopadových dní se přenesla i do kostelů, kam přišel na Štědrý večer na půlnoční mši neobvyklý počet lidí. A rovněž neobvykle se po závěrečném radostném Narodil se Kristus Pán zpívala hymna. Vánoce přijelo do své vlasti strávit mnoho lidí, kteří kdysi odešli do exilu. 29. prosince 1989 byl prezidentem zvolen Václav Havel. Pro mnoho lidí se tak revoluční Vánoce staly nejkrásnějšími v celém jejich životě.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay