Vydání: 2008/33 Srpen 68 - zásadní zlom i pro církev, 12.8.2008

Dočetl jsem se, že některá místa ve Svaté zemi jsou pokládána za nepravá. Má jít například o Ein Karen, Kánu Galilejskou, Emauzy nebo také betlémské Pole pastýřů. Zajímalo by mě, jak to s těmi místy je. Možná úplná přesnost místa není až tak podstatná a zbytečně se po tisíciletích lidem matou hlavy...

Máte plnou pravdu v tom, že současný racionálně uvažující člověk se cítí jaksi divně, když mu průvodce při projíždění krajiny blízko Betléma oznamuje, že zde leží Pole pastýřů podle pravoslavných křesťanů, o kousek dál se nachází Pole pastýřů podle katolických křesťanů a nepatrně vzdálené je ještě Pole pastýřů podle evangelických křesťanů. Proč tam někdo hned na začátku nezatloukl do země kolík se zřetelným označením, když jde o tak významné místo? Navíc by jediná Pole pastýřů byla dnes považována za velký pokrok v ekumenických vztazích mezi křesťany různých vyznání.
Snad můžeme říci, že účastníci biblických událostí nekladli příliš velký důraz na přesnou topografickou identifikaci konkrétních míst. Skutečnost, že se určitý děj odehrává na jistém místě, byla pro ně samozřejmostí. Když se pak později o událostech vyprávělo a s menším či větším časovým odstupem byly písemně zaznamenávány, vycházeli autoři textů z ústního podání, kterého se k nim dostalo. Ve starověku se nikdo nezabýval minulostí jako současný racionálně uvažující člověk.
S konkrétním zájmem přicházeli do Palestiny teprve až křesťanští poutníci od 4. století po Kristu. Vyhledávali zejména místa, která byla spojena s Ježíšovým životem. Jejich záznamy měly posloužit budoucím poutníkům, aby už nemuseli pátrat znovu. Spisy posloužily rovněž jako poučení těm, kteří si cestu do Svaté země nemohli dovolit. Biblickou topografií se ve svém díle „Onomastikon“ velmi důkladně zabývá například biskup Eusebius z Cesareje (okolo 260–340). Jakmile se však v novověku začaly uplatňovat vědecké metody archeologického výzkumu také při zkoumání historického pozadí Písma svatého, některé z topografických identifikací zbožných křesťanských poutníků už neobstály. Novodobé přístupy vycházejí z předpokladů, které jsou někdy velmi odlišné od starověkých. Neznamenají však celkové zpochybnění historičnosti biblické zvěsti. Upozorňují spíš na zřetelnou rozdílnost ve vnímání stejných skutečností.
Jako křesťané vyznáváme v Ježíši Kristu Božího Syna, který se stal člověkem. Ze skutečnosti víry, kterou nazýváme vtělení, vyplývá, že Ježíš musel žít na docela určitých místech naší země. Jeho zvěst a jeho dílo pro naši spásu znamená však mnohem víc, než může poskytnout přesná znalost stop, které snad někde na zemi zanechal.
P. Petr Chalupa, ředitel Českého katolického biblického díla