Proč naše dítě krade?!

Vydání: 2013/40 Kardinál Marx: církev nezná cizince, 1.10.2013, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

Odcházíte z návštěvy, když tu v batůžku své ratolesti nahmatáte panenku hostitelčiných dcer, kterou jste chvíli předtím hromadně hledali. Taková ostuda! Ale nepropadejte panice. Do jisté míry jsou dětské krádeže nevinnou věcí, jak vysvětluje dětský psycholog JAROSLAV ŠTURMA.

„Já to chci a chci to hned!“ Úplně malé děti ještě nedokážou pochopit, že se věci dělí na „moje“ a „cizí“. Ilustrační snímek Miroslav Čačík

Jak a co děti nejčastěji kradou?

Problematiku krádeží je třeba nahlížet v souvislosti s věkem dítěte. Pro malé dítě je snazší něco udělat než se ovládnout a něčeho se zříci. Má-li tedy nápad něčeho se zmocnit, cesta mezi impulzem a činem bude krátká, bez reflexe: malé děti jednají impulzivně. V případě krádeží se u nich tak většinou jedná o malé předměty, které je upoutají svou nápadností, barevností, lesklostí – třeba o malé hračky u kamaráda na návštěvě: autíčko, panenku. U starších dětí to pak bývají už i elektronické hračky či mobilní telefony, někdy třeba části oděvu. Jakmile ratolest ve školním věku objeví smysl a hodnotu peněz a obtížnou identifikovatelnost jejich původu (jak poznat, komu patří desetikoruna?), stávají se častým předmětem krádeží také ony, a to doma i mimo domov, třeba ve třídě.

Proč jsou děti ochotné vzít cizí věci, i když je učíme, že „se to nedělá“?

Dítě, které má ve srovnání s druhými menší možnosti – má méně hraček apod. – může neodolatelně zatoužit po tom, co je pro ně jinak nedosažitelné. Hodně záleží na stylu rodinného života a výchovy. Pokud by rodina žila v atmosféře ustavičného srovnávání s druhými nebo i závisti, potomek se spíše pokusí pociťované příkoří vyrovnat. Podstatné je proto, aby se cítil uspokojen ve svých základních psychologických a sociálních potřebách, aby věcmi a předměty nemusel doplňovat a nahrazovat, co mu chybí ve vztazích. Naproti tomu ani hojnost a snadná dosažitelnost věcí není zárukou, že ratolest nebude chtít víc.

Důležité je, aby se děti s přibývajícím věkem učily tomu, že ne všechna přání je možno splnit hned, některá třeba vůbec. Přiměřená výchova k sebeovládání posiluje schopnost odložit touhu po bezprostředním uspokojení tužeb a přání.

Jak se zachovat, když potomka při krádeži „nachytáme“?

Vždy si položme otázku, čemu má konkrétní krádež sloužit, jakou funkci má v životě dítěte, co nám tím ratolest o sobě sděluje. Vedle prostých impulzivních krádeží existují takové, jež mají určitý symbolický význam, poselství. Tak třeba děti v nestálém a konfliktním rodinném prostředí, zakoušející změny klíčových osob, mohou v předmětech, jichž se zmocní, hledat podvědomě zdroj jistoty a bezpečí. Pamatuji na ratolest, která prošla různými ústavy, a tak i dlouho poté, co našla místo v dobré pěstounské rodině, „křečkovala“ pod matrací své postýlky zcizené předměty, a dokonce potravu – jako „zásobu na zlé časy“.

Když tedy naše dítě přinese ze školky kamarádovu hračku, neznamená to hned, že „zraje pro šibenici“?

Jsou „krádeže“ a „krádeže“. Okolnost, že se ratolest zmocní cizí věci, sama o sobě nemusí o její budoucnosti signalizovat vůbec nic. Řada z nás by ve vlastním životě zpětně odhalila momenty, které by při takto přísném hodnocení předurčovaly ke kriminální dráze. A přece i osvojení hranic mezi mnou a druhými, mezi tím, co je moje a co je někoho jiného, vyžaduje čas a cvičení. Někdy i chyby, na něž vychovatelé moudře reagují, mohou být zdrojem pokroku.

Jak tedy moudře reagovat, máme-li podezření, že naše dítě, případně náš žák něco ukradli? Je správné je exemplárně potrestat? A jak zajistit, aby se přečin příště neopakoval?

Doporučoval bych postup naznačený v evangeliu: nejprve věc projednat s jedincem samotným, mezi čtyřma očima. Nejde přece o to, jej před druhými znectít a vzít mu sebeúctu, nýbrž přivést k náhledu, že jeho jednání, kterým se obohatil, je pro někoho jiného ztrátou a bolestí. Jak se asi vede poškozenému, co cítí? Někdy pomůže představa, jak by dítěti samotnému bylo, kdyby je někdo připravil o věc či peníze. Před úvahou o případném trestu je třeba vést dítě k úvaze, jak přečin napravit: věc vrátit či nahradit anebo jinak krádež odčinit. Vynucené sliby, že „už to nikdy neudělám“, obvykle nebývají účinné. Spíše jsou na místě preventivní opatření, kontrola, a především osobní kontakt s potomkem, abychom pokud možno věděli, jak se mu citově a vztahově daří, co cítí, co by si přál, co potřebuje.

Je polehčující okolností, když se dítě samo přizná?

Nepochybně ano, ale přiznání nezmenšuje závazek podle věku a možností krádež napravit a odčinit. Pokud jde o „velký průšvih“, značnou škodu (dítě už třeba cennost ani nemá), je třeba mu pomoci s řešením, odčinění naplánovat, rozdělit do kroků, jež odsouhlasí poškozený, a podle potřeby na ně dohlížet. Dostává-li ratolest kapesné (a to by školáci měli), neměly by sankce znamenat jeho úplné odebrání: jinak bychom se mohli ocitnout v začarovaném kruhu, kdy si potomek bude znovu peníze opatřovat nelegálně. Bývá ostatně jen dobře, když jsou děti – podle své rozumové vyspělosti – zapojeny do plánování rodinného rozpočtu, aby měly představu o potřebách rodiny a cenách i hodnotě 
věcí.

V křesťanských rodinách pravděpodobně budeme tento problém vnímat ještě ostřeji a snažit se provinilého potomka silněji ovlivnit…

Je-li dítě vedeno k zamyšlení nad svým chováním, vychováváno ke „zpytování“, a tedy hodnocení svého jednání, samozřejmě sem patří i tyto jevy. Měli bychom ratolest povzbuzovat k uvědomění si vlastní chyby, ale spolu s tím i toho, proč určité jednání považujeme za chybu, za něco špatného, a vést ji k lítosti a rozhodnutí příště se pochybení vyhnout. Pokud vedeme dítě ke svátostnému životu, navrhneme mu, aby přestupek vyznalo ve svátosti smíření. Učí se tak tomu, co v životě zažije ještě mnohokrát, totiž že jsme lidé chybující, ale že máme vždycky začít znovu. A že láska rodičů stejně jako láska Boží jsou nevyčerpatelné.

Kdy si ještě dokážeme s ratolestí poradit sami, a kdy už je čas na návštěvu odborníka například v pedagogicko-psychologické poradně?

Orientačně lze i zde uplatnit pravidlo „třikrát a dost“. Pokud se krádeže opakují častěji či nastávají období jejich recidivy, stojí za to – jestliže jsme vyčerpali vlastní možnosti a nápady – obrátit se na odborníka z oblasti výchovy či psychologie.

Jaké rady lze od odborníků očekávat?

Výhodou odborného poradce či terapeuta je, že vidí věci s odstupem, bez subjektivního citového zaujetí, či dokonce předpojatosti 
– ať už vůči dítěti či někomu v jeho prostředí. Má také zpravidla k dispozici nejen odborné znalosti, ale především konkrétní zkušenosti z podobných případů. Musíme však počítat s tím, že odborník bude žádat součinnost celé rodiny. My rodiče míváme někdy tendenci přivést potomka k terapeutovi s představou, že je na něm, aby to s ním zpracoval, podobně jako když přineseme do opravny rozbitou žehličku. V mnoha případech však bývají krádeže signálem, symptomem problému, který tkví – vedle povahových dispozic dítěte – v charakteristikách rodinného systému. Někdy může potomek na napětí v rodině reagovat příznaky tělesných nemocí, jindy děti v podvědomé snaze odvést pozornost rodičů od jejich konfliktů reagují nápadnostmi svého chování, a těmi mohou být právě i krádeže. Možných souvislostí a okolností je ovšem mnohem více.

Jsou krádeže častější u přijatých dětí?

Záleží především na tom, v jakém sociálním prostředí a v jakém hodnotovém světě dítě až dosud žilo a jakých výchovných vzorů se mu dostávalo. U ratolestí, které strávily léta v prostředí, jež poskytovalo nežádoucí vzory, bude tendence k poruchám chování včetně krádeží větší a s přibývajícím věkem bude těžší překonat krunýř návyků – resp. zlozvyků. Platí však pravidlo, že co se lze naučit, lze se i přeučit; obvykle to však trvá déle a bývá to těžší.

Když se dítě stane svědkem krádeže například u svých kamarádů či spolužáků, je správné, aby jejich čin nahlásilo? Lze od něj takový postoj vyžadovat, anebo je to na dětskou osobnost příliš náročný úkol?

Hodně záleží na konkrétních okolnostech. U dětí v podobných případech hrozí značné riziko, že budou označeny za žalobníčky, či dokonce za udavače. Je dobře, když má potomek k rodičům takovou důvěru, aby tyto záležitosti, ke kterým v životě dochází, mohl zvážit s nimi společně. Jednou – ne však vždy snadnou – možností je, že ratolest upozorní spolužáka mezi čtyřma očima, čeho si povšimla, a povzbudí jej k nápravě (vrácení odcizené věci). V zásadě je správné vést dítě ke spravedlnosti a statečnosti jako ke křesťanským a občanským ctnostem. Vždyť by se také mohlo stát, že by dítě bylo považováno za spolupachatele či toho, kdo pachatele kryje. Vždy ovšem musíme zvažovat též otázku postavení žáka v kolektivu.

 

 Jak nejlépe jako rodiče či učitelé a vychovatelé vést děti k tomu, aby respektovaly cizí majetek a byly poctivé?

Nejdůležitější je vlastní příklad rodičů, vzájemné chování, respekt a úcta v rodině i mimo ni, počínaje sousedy a konče neznámými lidmi. Je dobře, když rodiče spolu s potomky žijí a uskutečňují „zlaté pravidlo“: „Dělej druhým to, co chceš, aby oni dělali tobě, a nečiň jim to, co si sám nepřeješ, aby ti dělali oni.“

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

Příroda vybavuje dítě sourozenci Michal 1.10.2013 21:24

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay