Proč ještě nejsi oblečený?

Vydání: 2015/40 Nový památník sv. Zdislavy, 29.9.2015, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma

V české a moravské církvi žije možná několik rodin, které předchází pověst svatosti a tato tematická strana a vše, co se na ní píše, jim bude úplně cizí. Těm se omlouváme.

Cesta do kostela může být úprk nebo také pěkná procházka.Ilustrační snímek Aleš Masner

Valné většině, pro niž je odchod do kostela a nedělní rodinný a bohoslužebný provoz spíše semeništěm napětí, stresu, zjitřených emocí a rozepří, nabídneme pár tipů a triků z praxe. Jak válčit s tou drsnější stránkou Dne Páně?

Křik dětí, obouvání pětihlavé domácnosti v malé předsíni, hledání klíčů od auta, lamentování nad zpozdilci, nasazování náušnic na schodišti. A nakonec bonusy v podobě zapomenuté čepice nebo mobilu. To je v řadě domácností ještě pohodovější varianta odchodu do chrámu Páně na nedělní mši svatou.

Kulisou rodinného běhu ke kostelním vratům pak často bývá z chrámu se linoucí slavnostní Gloria. Uštvaná rodina nakonec do kostela vpadne sledována desítkami očí v samém závěru chvalozpěvu před prvním čtením. Teprve při evangeliu si příchozí všimnou, notně nakvašení, že jsou vlastně v kostele.

Ranní rozjezd

Poptali jsme se zkušených matadorů rodinného života, jak se s nedělními rány vypořádat. „Základem je u nás společná snídaně. Celý týden snídáme na etapy, ale v neděli zasedneme společně k dlouhé konverzační tabuli. Pravda, nehodí se pro ty, kdo mají mši od sedmi. My ji máme „až“ od devíti, tudíž si dopřáváme setkání celé rodiny rovnou se společnou ranní modlitbou. Večer si vždycky najdu v KT, o čem bude evangelium, a už děti i sebe s manželkou chystáme na bohoslužbu,“ vypráví Pavel, táta tří dospívajících dětí.

Svou životní zkušenost s nedělními rány představuje jako duchovní zápas. „Naše někdejší nedělní ranní nervy byly ukázkovým satanášovým dílem. Zjistil jsem, že snad v žádném čase neřádí v naší rodině s takovou oblibou jako v neděli přede mší svatou. Představuju si, jaký má vztek, že se mu pět lidí chystá setkat s Kristem ve svátosti oltářní. Tak obchází a čeká na příležitost. Často mám pocit, že stačí, abych na chvíli ztratil pozornost, přestal myslet na to, že se chystám do kostela na „Bohu službu“. A přitom stačí málo: nedat mu šanci, neskočit na špek,“ popisuje Pavel.

Jeho kamarád Ondřej z nejmenované východočeské farnosti svůj arzenál zbraní proti nedělnímu pokušiteli obohatil: „Ráno vstávám s předsevzetím, které si připomínám už večer: Nesmíš prudit! Zkrátka programově sleduji emoce, nenechám se vychýlit, zásadně nezvyšuju hlas, jakkoliv by toho bylo třeba v případě odhánění dětí od počítače nebo televize. První měsíc jsem selhával, ale pak se mi to začalo dostávat pod kůži. Místo nadávání a stresování jsem se začal střelhbitě modlit,“ ilustruje Ondřej. Repertoár svého nedělního programového klidu ještě rozšířil. „Když mi jde na jazyk jakákoli trefná a štěpná poznámka směrem k manželce, spolknu ji a reaguju pravým opakem. Laskavou pozorností. Řeknu jí, jak jí to sekne, když se začne malovat trošku pozdě. Mám chuť ji popohánět? Okamžitě dělám čelem vzad, svolávám na svou hlavu všechny své patrony a jdu hledat klíče od auta,“ prozrazuje své fígle Ondřej.

Obětní průvod začíná už cestou do kostela

Ranní hovory nahrazující ranní horory mají místo v rodině Ivany a Jindřicha. „Probíráme s dvojčaty celý uplynulý týden. Samotná cesta do kostela je pro nás takovým obětním průvodem, vlastně vstupujeme do kostela a neseme navzájem všechny naše starosti i radosti,“ líčí Ivana. „Hádáme se jen tehdy, když se snažíme domluvit, jak to vlastně bylo minulou středu s tím lenošením, pětkou z matematiky a špinavým nádobím, z něhož by se dala postavit Eiffelovka,“ směje se Jindřich. Jak radí, je dobré hlásit, kolik času zbývá do odjezdu nebo odchodu do kostela. „Přátelé, za půl hodiny vyrážíme!“ halasí na celý dům. Vždy také rozdá úkoly bezprostředně související s odchodem. „Vojtěch má na starosti auto. Zodpovídá za to, aby byla včas otevřená brána, dolitá voda do ostřikovačů. V zimě musí omést a vyházet sníh. Připomínáme si to už v sobotu při večerní modlitbě. Jakmile mu bylo čtrnáct, v zimě začal chodit startovat vůz, aby v něm nebyla na cestu zima. Je hrdý, že má zodpovědnost. Ostatní děti se pak nasypou do auta už pět minut před odjezdem a pouštějí si muziku. Ze začátku jsem byl tím nervózním popoháněčem já, dnes jsem posledním, kdo stojí v domovních dveřích. Emoce se z předsíně přesunuly do auta, protože musím mírnit bujaré hudební veselí. A tak jsem začal chodit pěšky,“ směje se Jindřich.

Autem, nebo pěšky?

Mít kostel ve vzdálenosti, která se dá zvládnout po vlastní ose, tedy pěšky, považuje za obrovskou výhodu v boji s nedělním pnutím před bohoslužbou Helena z Brněnska. „Autem jedeme všichni až z kostela. Určená jednotka rodiny je vysílána napřed pěšky. Vozem jedu já a mladší syn. On je totiž sedmispáč a dostat ho z pelechu je nadlidská dřina ve všední den, natož v neděli. A já zase potřebuju na výpravu víc času a klid, bez hopkajícího nerváka-manžela za zády. Chci být šik i v kostele. Ten můj vyrazí se starší dcerou pěkně pěšky a docela hezky si popovídají. Oba jsou bystrými pozorovateli přírody, ročních dob, počasí a krásy Božího stvoření. Jejich postřehy jsou výborným zpestřením cesty domů. Jen když s přicházejícím podzimem leje nebo fičí, svezeme se všichni,“ přibližuje své nedělní ráno Helena. Jak říká, zná rodiny, které se do kostela plouží jeden po druhém kvůli stejnému efektu: předešli tak všemu napětí. Každý vyráží, jak mu síly stačí. „Sousedka se cestou pomodlí dva desátky růžence. Do lavice sedá uklidněná, až jí to závidím,“ uzavírá Helena.

Mrňata má každý rád?

Všechny popsané příběhy a rady, „jak na to“, jejich aktérů počítají se členy rodiny, kteří už pobrali rozum. S mrňaty je to ovšem náročné dvojnásob. Bývá totiž lehčí vypravit do kostela rodinu sestávající z dospělých a samostatných jedinců, než navléci a odbavit drobotinu. Rodiče tak vlastně začínají náročnější disciplínou, od které postupně přejdou k těm lehčím. „Chystám oblečení v sobotu večer na tři hromádky. Ta čtvrtá je manželova,“ popichuje Pavla z Hradce Králové svou drahou polovičku. „A protože tu pátou si pro sebe nepřipraví, je vždycky poslední ona,“ kontruje manžel Štěpán, který konstruktivně doplňuje, že děti si pak k oblékání a přípravě rozdělí. „Pravdou je, že to musím stejně předělat, ale Štěpán aspoň nestojí přede dveřmi, nepodupává a nefuní, že už je čas,“ vrací míček přes síť Pavla.

Ještě těžší je práce s vřískajícími miminy-nespokojenci, nebo když se při odchodu pustí batolata do trucování a předškoláci se nepokrytě porvou. Tady je každá rada drahá. Snad nejlépe pomáhají soustředěné ranní modlitební aktivity po vzoru Ondřeje z úvodu článku – nebo opět dělba práce. „Náš Jožka má zodpovědný úkol: zavázat sestřičkám boty. Načesaná maminka se nebude muset sklánět a ničit si lokny. A mně aspoň nehrozí, že mi ze samého ohýbání a přemáhání emocí praskne žilka, když se mi nahrne krev do hlavy,“ směje se Aleš ze Zlína. Jožka prý stojí u dveří nachystaný a důležitý jako zábradlí na kůru jejich kostela. „Nakonec dostane klíč od domu a jde poslední. Má za úkol zkontrolovat, zda je vypnutý sporák a všude zhasnuto, a pak zamyká. Žena to po něm sice kontroluje, ale on ví, že to musí zvládnout včas, takže dělá policajta on,“ vykresluje prvňákovo snažení Aleš.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Doma, Přílohy



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay