Proč děti vraždí?

Vydání: 2004/41 Nedostatek duchovních vůdců?, 31.10.2004, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Mluvit o "kultuře smrti" není barokní rétorikou
Masová konzumní společnost, co do vlastní budoucnosti bezradná, která se navíc nechá ochotně masírovat televizí, se na chvíli zarazila: přibývá dětí, které vraždí.


Stává-li se zprvu ojedinělý zavrženíhodný jev hromadným, je to významné sdělení o společnosti samotné. Jak bude přijato? Ještě donedávna to byly novinářsky vděčné "kauzy", které dokázaly vzrušit, ale odezněly. Pamatujeme ještě případy z raných 90. let, třeba pražského mladíka Pomahače, který si objednal vraždu rodičů? Byl sice dospělý, ale šlo o rodiče, titul dítěte mu tedy přísluší. Nebo mladíka Popelky z Kolínska, který postřílel celou svou rodinu včetně své mladší sestry, která ho prosila, aby ji ušetřil? Nebo vraždu v hanáckém Ptení?

NIKOLI REPRESE, NÝBRŽ PREVENCE. CO KDYŽ TO NEJDE?
Podobných případů přibývá a s nimi i tušení, že nejde o unikátní příběhy, ale o trend. Učňové podpálili kamaráda, výrostek utloukl vychovatelku, jiný ubodal kantora, parta kluků stařenu, spolužák spolužačku...

Nejsou jen děti vraždící, ale i rafinovaně a krutě šikanující. Nebo se zvesela pokoušejí vykolejit vlak. Jsou dětští toxikomani a dětští sebevrazi. Není pravda, že to bylo vždycky a že si toho dnes jen pozorněji všímáme. Do předminulého století mělo slovo "otcovrah" označovat cosi nejvíc zavrženíhodného. Výraz "matkovrah" se v češtině ani jinde nevyskytoval. Dnes už je použitelný. Přibylo i tyranů a vrahů v řadách rodičů. Stalo se u nás nedávno, že mladý muž, otec, zmrzačil ve vzteku syna, kojence, čímž mu naráz způsobil trvalou hluchotu a slepotu.

Po nedávné sérii brutálních vražd spáchaných dětmi naše společnost, resp. její média konečně zpozorněla. Co s tím? Otázka byla předložena - jak jinak? - státu. Není to adresát nesprávný. Bída je, že je to zatím adresát jediný. Jeho jedinou, navíc jen zkusmou odpovědí je represe. Snížit věkovou hranici zletilosti, tedy i trestní odpovědnosti.

V nastalé debatě se - stejně jako v obdobných situacích - vynořila stereotypní námitka: nikoli represe, ale prevence je prý třeba. Příznivci priority prevence mají teoreticky pravdu, ale příliš často s ní vyrukují tam, kde představa účinné státem zaručené prevence neexistuje a je známo, že se konat ani nebude, protože nikdo neví, jak na to.

CO ZMŮŽE A CO NEZMŮŽE - STÁT
Pokud si ujišťování o neúčinnosti represe nárokuje všeobecnou platnost, je nepravdivé. To bychom nepotřebovali trestní zákoník. Ten zná i trestné činy, u nichž se žádná prevence neprovádí, přesto stačí, že jsou trestné. U jiných spočívá prevence v znesnadňování jejich provádění. Pokud dojde k represi včas, má napříště i preventivní funkci.

Jsou však i takové zločiny, jejichž jedinou účinnou prevencí je demotivace případných pachatelů, lépe řečeno jejich jiná motivace; aby je totiž nenapadlo takové činy provádět. Domnívám se, že k nim patří právě vraždy páchané dětmi. Pokud jich přibývá a pokud je řešení tohoto problému předloženo státu, nečekejme od něj jiné kroky než právě represivní.

Je pokrytecké mu to zazlívat. Stát neumí "zařídit" onu jinou motivovanost. Umí nasměrovat toky peněz, má-li jaké, tedy financovat to či ono - a zajistit represi. Ta může navodit pocit jakéhosi zadostiučinění: uspokojivé vědomí, že páchat zlo není beztrestné. Není to málo. Opačný pocit by působil ve společnosti rozkladně. Omezí se tím "celkové množství" zla, lze-li tak říci? Snad. Proto máme trestní právo a nehodláme je rušit. Jisté to ale není.

I snížení věkové hranice trestní odpovědnosti, dojde-li k němu, vyvolá zmíněný pocit zadostiučinění. Možná, že dokonce odradí část potenciálních dětských vrahů: ty, kteří vychytrale spoléhají na dosavadní beztrestnost. Problém se tím, pravda, "nevyřeší". Rostoucí počet dětských zabijáků, ale i dětských šikanérů, toxikomanů, sebevrahů, jakož i rodičů-tyranů a rodičů-vrahů, to je téma, které by mělo oslovit v první řadě nikoli stát.

NESETKALY SE V PRAVÝ ČAS S LÁSKOU
Proč vůbec některé děti vraždí? A jaké jsou vlastně ty dnešní děti? Otázka určená každému a všem, čili takzvané "veřejnosti". Ponechme zatím stranou jistou netečnost tohoto obecenstva. U všech dětí, jejichž chování znepokojuje, zjišťujeme rozbité rodinné zázemí, tedy i masivní citové strádání, v němž se jim nedostalo potřebné pomoci. Místo formace jejich osobnosti nastupuje její deformace.

Ta má i nenápadné podoby, zejména děje-li se v tzv. slušných (tj. kompletních, nerozvrácených) rodinách. I tam bývá zvykem usadit tříleté dítě před televizor, aby "neotravovalo". Protože se s ním nikdo nebaví, chybí mu nejen slovní zásoba, ale i patřičná schopnost myslet a komunikovat. A protože se s ním nikdo nebaví, zakrní i jeho pozitivní emoce.

Není-li dítě tělesně (neurologicky) postiženo, je vybaveno potenciálem eminentně lidských mentálních schopností. Ty v něm ale musí někdo probudit a pěstovat. Úsměvu ho musí naučit usmívající se matka. Buď ona nebo někdo blízký ho musí přivést k objevu, že květina je krásná, štěňátko roztomilé a že jiné děti jsou zajímavé. Někdo (matka, otec nebo ten, kdo je supluje) mu musí láskyplně vštípit zkušenost, že se určité věci sluší, a jiné nesluší.

Není-li dítěti v pravý čas k dispozici nikdo ochotný, dítě si neosvojí nejen slovní zásobu, ale ani schopnost pozitivních emocí, ba ani vcítivost a svědomí.

Staré evropské (francouzské) kroniky zaznamenaly v různé době dva případy dětí, které v kojeneckém či batolecím věku unesla vlčí smečka. Nesežrala je, ale vychovala po svém. Později je lidé objevili a chtěli je hominizovat. Už to nešlo. Děti znamenitě běhaly po čtyřech, ale nikdy se nenaučily mluvit. Pravý čas byl promeškán, k dispozici nebyli máma s tátou, nýbrž vlci...

DÍTĚ JE NA OBTÍŽ
"Jste poživační a nechcete mít děti," pravil před lety na adresu dnešních Evropanů vídeňský imám (Perspektivy - KT 31/2004). V konzumní společnosti, navyklé na komfort, je dítě na obtíž. Všichni to víme! Děcku to dávají znát i milující maminky, když je - ještě řádně neprobuzené - převlékají ve školce a hučí do něj "dělej, dělej!" Ještě víc některé maminky opuštěné, tedy maminky v pozici "samice, která hledá partnera". Potkávám ženy kárající dítě-předškoláčka, tvář zkřivenou hněvem, říkají mu "debile". Tatínky potkávám méně často. Muž-manžel i muž-otec selhává snáze, všichni to víme!

Jsme společností dítěti nenakloněnou. Začali jsme s tím už dřív. Zhruba řečeno: v první půli 20. století dezertoval z rodiny muž-otec, v druhé pak žena-matka. To druhé je horší. Raketový vzestup drogové závislosti lze vysvětlit touhou opatřit si neprobuzené pozitivní emoce i slast z nepoznaného spočinutí v matčině náruči. Vidina kariéry a hmotného komfortu činí z dítěte překážku. Rodiče, kteří jí podlehli, mu to dávají - třeba i nevědomě - znát. Mnozí mají v hloubi duše nevědomý pocit provinilosti. Netroufají si být dítěti autoritou (láskyplný pohlavek či potřebný otcovský výprask se stal skandálem). Pokud na to mají, "odčiňují" svou vinu tím, že mu nic neodepřou a zahrnou ho nákladnými krámy.

Tradiční společnost (donedávna venkovská a maloměstská) působila morálním tlakem, možná i nepříjemným a malicherným. Ale bránila krajnostem. Moji prarodiče měli praktickou jistotu, že jejich děti budou ve škole, na ulici, ve Skautu či Sokole, na tancovačce i jinde slyšet to, co doma. Moji rodiče tu jistotu už neměli. Já měl jistotu o opaku. - Moderní masová společnost je lhostejná, neskýtá korektivní zkušenost. Taktéž moderní masová kultura (včetně médií): oslavuje milenecký vztah, cizoložství, rozvod; oslavit otcovství a mateřství neumí.

CIVILIZACE BEZ VERTIKÁLY
Děti, o nichž nyní uvažuji, jsou už druhou poznamenanou generací. Tou první jsou jejich rodiče. Ti dospívali v obecně demoralizujícím ovzduší tzv. normalizace. Dospívali, leč nedospěli. Jako trojnásobný otec jsem se něco nachodil do škol na rodičovská sdružení. Všímal jsem si, jak tam vzrůstá počet infantilních, tedy mentálně nezralých rodičů, kteří se svými nezvedenými dětmi vytvářejí alianci proti autoritě školy. Ta si o to v osobách duchovně zlomených učitelek často říkala. Výsledkem však byla diskreditace společenské autority vůbec.

Toto naše specifikum svádí mnohé k tomu, aby ten sesuv vysvětlili lokálně politicky a svedli ho na "bolševika". Je to pravda jen dílčí. Komunismus ten rozkladný proces významně urychlil (stačí nahlédnout do zemí, kde vládnul), ale on probíhá v celé západní civilizaci. Jan Pavel II. mluví o kultuře smrti. Vytýkají mu barokní patos. Jak jinak ale nazvat kulturu, která staví blaho přítomného okamžiku (wellness) nade vše, ale je nepřátelská vůči životu, nedbá o jeho trvalou udržitelnost a řídí se heslem "po nás potopa"?

Společnost to vnímá nerada, ale oběti jejího směřování jsou vidět. Je to příroda, tedy životní prostředí. A jsou to děti. Nejen ty sotva počaté, nenarozené, ale i ty narozené. René Spitz, proslulý dětský psychoanalytik, napsal roku 1960 knihu První rok života, dílo dnes již klasické. V jeho závěru čteme větu: Z dětí vychovávaných bez lásky vyrostou dospělí jedinci plní nenávisti. Není třeba čekat, až dospějí. Jejich syrová, nezkultivovaná emotivita jim sice umožňuje prožívat pudovou slast, nikoli však kladné city. Jejich frustrovanost je motivuje k agresi. A nevadí jim to, protože pro nedostatek pozitivních identifikačních vzorů se v nich nevytvořilo svědomí.

ŠPIČKA LEDOVCE
Omlouvám se za příliš často užívanou metaforu, ale vraždící děti jsou špičkou ledovce. Ledovcem jsou všechny děti opuštěné, zanedbávané, citově strádající třeba i jen tím, že se ocitly v postavení někoho, kdo je na obtíž rodičovské "seberealizaci".

Všechny na to doplácejí. Některé mají štěstí: potkají někoho, kdo jim podá pomocnou ruku. Není to často, lhostejnosti kolem nich je příliš. Někdy to už nejde, protože se v jejich psychice nevytvořily určité struktury. Jako u těch, co je vychovala vlčí smečka. - Je to vlastně porucha osobnosti. Projevuje se různě. Neodolností vůči zátěži; neschopností trvalého vztahu; neschopností převzít odpovědnost za vlastní život a samostatně se ve světě zařídit. V krajním případě notorickým protispolečenským chováním. A v tom nejkrajnějším vražednou agresivitou. Co s nimi? - To, co umíme, často nepomáhá; někdy vůbec. V případech nejkrajnějších nezbývá, než před nimi chránit ty ostatní. To by snad stát časem dokázal. Nedokáže však nadekretovat více lásky v pravý čas. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay