Probouzet lidskost: Úryvky z hovorů se sestrou Akvinelou

Vydání: 2011/37 11. září 2001, 7.9.2011

Sestra Akvinela Ludmila Loskotová (1923–2007) ovlivnila životy mnoha lidí. Celý její život byl naplněn službou mentálně postiženým dětem a jejich rodinám: dvacet osm let působila v Ústavu sociální péče v Horní Poustevně, třináct roků věnovala budování Domova svaté Rodiny v Praze. V roce 2000 jí prezident Václav Havel udělil státní vyznamenání za zásluhy. V roce 2006 s ní režisérka Marie Šandová natočila rozhovor, jehož úryvky přinášíme. Tentýž rok o ní vznikl i televizní dokument „Zlatá nit sestry Akvinely“

Proč považujete za důležité sdělovat zkušenost s přijetím postiženého dítěte v rodině?

Přála jsem si, aby lidé pochopili význam přijetí takového dítěte v rodině. Je třeba, aby rodiče dokázali dítě přijmout a vytvořili mu krásný, pokojný život jak v rodině, tak v dalším životě. Rodiče se musí sami v sobě zklidnit a pochopit, že narození postiženého dítěte není trest. Vše má svůj význam. Postižení nejsou ti, kdo se rvou o sousto, aby měli víc. Naučili se své požadavky umenšovat až na nejpotřebnější. Zároveň chápou i potřeby druhých. Nesmíme je odsunout do prostředí, kde už se nezkazí, kde je to pro ně dost dobré. Není to dost dobré. Celé společenství i výchova se musí zlepšovat a hledat, co dítěti prospěje.

Jaký význam měla práce s postiženými dětmi pro řádové sestry?

Pro všechny řádové sestry bylo velmi důležité, že měly možnost vykonávat tuto práci místo práce v továrnách. My jsme si tu činnost nejen oblíbily, ale měly jsme postižené děti rády. Dětem jsem věnovala hodně času. 28 roků jsem vykonávala funkci vrchní sestry v Horní Poustevně, později už i v důchodu. Netušila jsem, že zdaleka nejsem se svou prací u konce. Řeholní představení mne poslali do Prahy. Šlo o pomoc při zřizování nového domova pro mentálně postižené v Praze. Zájem měli hlavně rodiče, protože většina postižených dětí byla odsouvána na okraj lidské společnosti, aby nebyly na očích.

 Kolika lidem jste pomohla najít nový domov?

Nechtěla bych házet čísly, kolika lidem jsme pomohly, ale kolem tisícovky to bylo určitě. Dětí se vystřídalo mnoho, s nimi i rodiče a babičky. Některé babičky už nežijí, ty jsem přežila. Na Petřinách jsem byla jediná řádová sestra, kdežto v Poustevně, když jsme začínaly, nás bylo 28. Na každém oddělení byla řádová sestra. Později nastoupily civilní pracovnice. I s nimi byla dobrá spolupráce. Poznaly, že máme děti rády a že jim chceme prospět. Většinou to byly matky rodin. Přenesly svou lásku na postižené děti. První setkání bylo náročnější. Poznaly jsme, že se dá pro děti mnoho udělat.

 Mohou mentálně postižené děti poznat Boha?

Když jsme jim podle možnosti přiblížily, že Bůh byl také člověkem, že trpěl, děti to vnímaly a celkem pochopily. Myslím si, že to usměrňovalo i jejich chování. Projevilo se to na zájezdech, při pobytech v restauracích, kdy nám obsluhující říkali: „Vaše děti se nedají srovnávat se zdravými. Divili byste se, co nám zde udělaly školní děti!“ Nechtěla bych se nějak dotknout školáků. Naše děti se nestrkaly, nepraly, počkaly. Když k nám přišly a nebyly ještě zvyklé na společný život, brzy pochopily, jak se mají chovat. Vedly jsme je k ukázněnosti. Je pravda, že si málokdy vzájemně ubližovaly. Jen u některých se projevovala agresivita vyplývající z jejich postižení.

 Mnoho lidí nikdy v životě nezahlédlo těžce postižené dítě. Jaké bylo vaše první setkání s nimi?

Jemináčku, neměla jsem žádnou představu, jak se o ně budeme starat. Nemluvila bych pravdu, kdybych řekla, že jsem byla připravená. Vojenským autobusem nám přivezli první skupinu 20 těžce postižených ležících dětí ve věku od 5 do 7 let. V autobuse ležely na lehátkách. Byla na nich znát únava. Po dlouhé cestě z Lochovic byly hladové i špinavé. Při ukládání do připravených postelí křičely a bránily se manipulaci. Jejich reakce se mi zdála až nesnesitelná. Rychle jsem se na chvíli vzdálila a prosila: „Pane Bože, dej mi sílu, ať to zvládnu!“ Když jsme viděly různá postižení dětí, nedalo se myslet na to, jaké dojmy máme. Byla nezbytná rychlá pomoc. Náš vztah k dětem se brzy změnil. Snažily jsme se jim být plně k dispozici. Člověk nesmí dlouze zvažovat své pocity a dívat se na postižení jako na krutost nebo nespravedlnost či dumat, proč se to stalo, ale přemýšlet, co pro děti udělat i jak jim dokázat, že je máme rády a že jim chceme ulehčit jejich těžký osud.

Čím mohou postižené děti člověka obohatit?

Víte, nám ty děti dávaly pocit štěstí hlavně tím, když se zlepšovalo a rozvíjelo jejich lidství. To chvilku trvá. Třeba mi říkala jedna sestřička: „Sestro, neříkejte, že mám poznat, že dítě má duši. U těžce postiženého je třeba vnímat maličkosti. Když dítě pochválíte, usměje se. Musíte vnímat i nejjemnější projevy a reakce.“ I u toho chlapečka sestra brzy poznala, že reaguje na mnoho věcí i lidí. 

Jak bylo možné společně vychovávat děti z různorodého prostředí?

Vedly jsme děti k tomu, aby si vzájemně pomáhaly, proto jsme se snažily u každého dítěte rozvíjet sebemenší náznak schopností, které jsme u něho objevily. Sestry převážně usilovaly o to, aby se děti učily nejrůznějším dovednostem, zapojovaly je do užitečných domácích prací. U všech dětí jsme dbaly o to, aby přijaly řád ústavu a zachovávaly určitý pořádek. Vedle své zdravotnické práce jsem každý den s dětmi cvičila, tančily jsme, zpívaly, učily jsme se různým dovednostem. Zapojovaly jsme i menší děti do různých skupin.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay