Vydání: 2009/40 Papež Benedikt XVI. v České republice, 29.9.2009

Jaká je definice pojmu autorita? Je to osoba, jejíž rozhodnutí členové skupiny následují a očekávají od ní takové chování. Může to být i instituce – například policie. Pro někoho je nejvyšší autoritou Bůh. Zhruba těmito slovy uvádí tři studentky třetího ročníku oboru zdravotnický asistent svůj krátký filmový dokument, který se věnuje právě problematice autorit.

Promítají ho svým mladším spolužákům. Prváci sedí v lavicích a reakce malých dětí, které přicházejí ve filmu ke slovu jako první, v nich vyvolávají úsměv: „Já poslouchám mámu.“ „Já poslouchám králíčka.“ Náctiletí odpovídají na to, jaké vlastnosti by měla autorita mít. Měla by prý být chytrá, dobře vypadat, měla by být přísná i hodná zároveň. „Jsem autorita pro svého mladšího bráchu. Dokážu si s ním popovídat a dávám mu cenné rady,“ je přesvědčena jedna z respondentek snímku.
Když promluví pedagožka sestra Anna, posluchači ožijí – vidí někoho známého. „Formální autorita je daná postavením. Ta spontánní záleží na celkové osobnosti, pravdivosti a přístupu k druhým lidem,“ zamýšlí se sestra Anna. Na závěr krátkého dokumentu odpovídají senioři: autoritou pro ně byl tatínek a teď je manželka.
Studentky oslovily celkem osmdesát lidí, čtyřicet procent z nich odpovědělo. Co z ankety její autorky samy vysledovaly? Že děti často označily jako svou autoritu maminku, kdežto starší lidi mluvili spíš o otci. Je to podle nich zapříčiněno odlišným postavením žen ve společnosti. Dívky se v této souvislosti podivily odpovědím v anketě, že u muže je autorita přirozenější nebo že si ji muži vynucují silou.
Jana Novotná, Irena Ihnátová a Dominika Krupičková chodí do stejné třídy a nabídka zamyslet se nad tématem autority je zaujala. Od počátku se rozhodly pro „nejefektivnější formu“, tedy videozáznam. Otázky vymýšlela Irena. Na otázku, jak získávaly respondenty, odpovídá Jana: lidi zejména „odchytávaly“ na ulici, ale mluvily i se známými nebo se sousedy. Jsou autorky dokumentu samy autoritami? Obě se shodnou, že ne, ale ta druhá prý autoritou je. Pak dodají: „Kdybychom byly ukuňkané, lidi by s námi asi nemluvili. Nějakou autoritu jsme asi mít musely. Nebo spíš odvahu.“ Svůj čtvrthodinový snímek už prezentovaly skoro ve všech třídách školy. A hlavně: vyhrály pražské i celostátní kolo tradiční soutěže vyhlašované Celostátní předmětovou komisí psychologie. Jejich snímek vyhrál v konkurenci jiných projektů, zejména powerpointů.

Úspěch podruhé
Jak říká pedagožka Martina Margaritovová, studenti v Ječné se soutěže zúčastňovali i v minulých letech, ale dosud byli jen jednou úspěšní v krajském kole. Zájem studentů účastnit se této mimoškolní aktivity je přesto značný: skoro v každé třídě se najde ochotná skupinka či jednotlivec. Do pražského kola se podle kvality příspěvků z Ječné vysílá jeden nebo dva uchazeči. Proč se hlásí? „Nejsou to vždycky ti, kteří jsou excelentní ve výuce. Zkrátka je zajímá dané téma. Kupříkladu měli někoho ve svém okolí, koho se ta problematika týkala. Studentka, která byla v minulosti úspěšná v pražském kole, reagovala na zadání Pomoc člověku v nouzi tím, že prezentovala problematiku sebepoškozování. Měla kamarádku, která tím trpěla,“ vysvětluje Martina Margaritovová.
Studenti své příspěvky s pedagožkou průběžně konzultují, ta se je snaží upozornit na chyby a případné nelogičnosti. I to má podíl na celkovém úspěchu. Téma na příští rok? Síla pochvaly.