Přítomnost dětí vyžaduje ohleduplnost a toleranci

Vydání: 2011/43 Dobrovolníci, 19.10.2011, Autor: Jiří Gračka

Příloha: Doma

Jít, či nejít? To je klíčová otázka většiny rodin s malými dětmi ve vztahu k nedělní mši svaté. Pro jedny je samozřejmé jít i s batoletem, které přece také patří do farního společenství. Jiní zase berou ohledy na ostatní, které by dětský pláč mohl rušit, a tak raději nejdou vůbec nebo se v kostele vystřídají. Existuje „správné“ řešení? A co pro hladký průběh takové mše může udělat každý z nás? O tom všem si povídáme s P. RUDOLFEM SMAHELEM, salesiánem a docentem pedagogiky na Cyrilometodějské teologické fakultě UP v Olomouci.

Vezměme to pěkně od začátku: od jakého věku je vhodné jít s dítětem na nedělní mši svatou?

Pokud mi rodiče položí tuto otázku, neodpovídám hned konkrétně, ale snažím se jim říci: Uvědomte si, že dítě zakouší Boha tak, jak ho zakoušíte vy. Svými reakcemi i postoji v mnoha každodenních situacích totiž rodiče ukazují, zda berou Boha vážně, nebo má v jejich životě jen okrajovou roli. Věřící rodiče se často ptají, co musí udělat, jaká je jejich povinnost, ale chybí jim postoj, který by se dal jednoduše vyjádřit slovy: „Mám Boha rád a chci s ním být.“ Když rodiče žijí ze zkušenosti lásky k Bohu a důvěřují, že je Bůh miluje bez podmínek, mohou tento postoj předávat svým dětem. Pokud se rodiče rádi modlí, budou se i děti rády modlit. Modlitba s malými dětmi má být krátká a dětem srozumitelná. Předpokladem pro to, aby dítě mohlo navázat k Bohu hlubší vztah, je reálná důvěra jeho rodičů v Boží blízkost a v Boží pomoc.

Co to konkrétně znamená?

Podstatou domácí církve má být prožitek Boha v obyčejných každodenních situacích a spolehnutí se na něj. Jednoduše řečeno jde o to, aby rodiče dětem ukazovali, jak běžné domácí i pracovní situace prožívají s Kristem. Dále je to svědectví o vlastním duchovním životě. Tátové a mámy by měli svým dětem více povídat o tom, jak svou víru konkrétně žijí. I vícekrát za den se mohou k Bohu obrátit třeba jen kratičkou modlitbou. Neméně důležitý je vztah mezi rodiči samotnými. Křesťanští manželé mají vytvářet kultivované a pozitivní domácí prostředí, mají se snažit o vzájemnou otevřenost a hovořit i o tom, co vzdaluje a působí zranění. Místo výčitek se mají snažit více prožívat společné „my“. Obecně pak platí, že je třeba být náročnější k sobě a tolerantnější k druhým.

Jak se tento postoj projevuje při výchově dítěte?

Každé dítě je jedinečné a originál Boží lásky. Potřebuje zakusit lásku svých rodičů a má být postupně uváděno do řádu. Dítě má získávat jednotlivé návyky, které jsou pro život důležité. K tomu patří i návyk k modlitbě, která může být krátká, ale pravidelná. Dítě má být také vedeno k úctě k posvátnému prostoru chrámu. Je třeba respektovat jeho individualitu a pomáhat mu, aby překonávalo svou sebestřednost, která je nejsilnější kolem tří let jeho věku. Rodiče ho mají vést k tomu, aby se dokázalo rozdělit, aby umělo pomáhat a vcítit se do druhých. Ze strany rodičů je během výchovy důležitá důslednost i výchovná moudrost. K tomu patří také zachování klidu ve složitějších situacích.

Zachovat si tento klid i tehdy, když na rozjíveného potomka hledí věřící v kostele, je asi náročné, že?

Ano, to jistě je. Přesto by se dítě mělo postupně seznamovat s farním společenstvím a s kostelem samotným. Zároveň je velmi důležité, aby věřící přijali děti jako naději do budoucna, jako ty, kteří sem za čtyřicet, padesát či šedesát let budou vodit své vnuky. Pomoci v tom mohou například bohoslužby slova pro děti. Měly by mít svůj čas nejlépe mimo neděli a program by měl být tak zajímavý, aby se děti nestihly nudit. Sám jsem se vždycky snažil dodržet pravidlo, že je třeba upoutat pozornost dětí každé tři minuty.

Jak taková bohoslužba vypadá?

Její základní struktura je přibližně taková: Po úvodu a přivítání následuje úkon kajícnosti pomocí otázek. Já jsem se vždy snažil být konkrétní, ale přitom nikoho nejmenovat, například takto: „Možná se stalo, že někdo neposlouchal maminku, nechtěl jíst, uhodil bratříčka…“ A bylo pěkné vidět, jak se vždycky někdo z těch dětí podíval na maminku a pokýval hlavou. Pak jsme poprosili Pána Ježíše, aby nám odpustil. Po úkonu kajícnosti přišla na řadu dětem srozumitelná modlitba a dále příběh z evangelia, k němuž jsme měli vystavený velký obraz. Příběh jsem pak rozebíral tak, aby mu děti porozuměly. Často jsem jim také dával otázky, aby se vytvořilo spontánní prostředí. Při přímluvách děti přicházely dopředu a do mikrofonu, který jsem držel v ruce, říkaly své prosby. Některé z nich byly skutečně dojemně dětské – většinou se přimlouvaly za rodiče, sourozence a kamarády. Ti starší prosili i za hladovějící nebo za to, aby se jim dařilo ve škole. Následovala modlitba Otče náš, kterou jsme se modlívali všichni v kruhu kolem obětního stolu, a potom svaté přijímání pro rodiče a přítomné věřící. Následně jsme děkovali stejným způsobem, jakým probíhaly přímluvy. Bohoslužba slova byla zakončena závěrečným požehnáním a písničkou „Kdo stvořil…“. Tuto písničku měly děti velmi rády, neboť mohly zapojit i své ruce. Podrobně o bohoslužbách slova a mších svatých pro děti hovoří církevní dokument Direktorium pro mše s dětmi.

A jak by tedy potom měla vypadat nedělní mše?

Zásadní je vytvořit podmínky pro to, aby děti chodily do kostela rády a byly osloveny i při farních mších svatých. K tomu nestačí jen přivítání na začátku, ale je třeba se k nim obrátit i vícekrát během bohoslužby, při kázání nebo na závěr. Děti se třeba velmi rády účastní obětního průvodu. Nicméně rodiče by měli svým dětem předávat úctu k posvátnému místu, a když je dítě příliš živé a neposedí, mohou s ním zůstat vzadu nebo se s ním mohou třeba projít kolem kostela. A zde se dostáváme k vaší první otázce: S dítětem je vhodné chodit do chrámu v každém věku, je však třeba mít ohled na jeho vnímání i mentální možnosti. Velmi užitečné je, když se v kostele vyčlení nějaká místnost nebo koutek, kde děti mohou během nedělní mše pobýt, aby nerušily ostatní. Málo se také myslí na to, že dítě mnoha věcem nerozumí a právě to v něm vyvolává strach. Kostel si pak se strachem začne spojovat. Bát se může jak veliké sochy, která má přísný pohled, tak třeba i ostatních lidí.

Dá se tomuto strachu předcházet?

Pozorný rodič podle reakcí dítěte pozná, že se něco děje a že se něčeho bojí. Na to má pak vhodně zareagovat. Pokud se bojí třeba nějaké sochy, může mu například říct: „Víš, byl to takový hodný pán, který dělal dobré věci a měl rád lidi.“ Je třeba takové dítě odblokovat z úzkostí a strachů.

Ale co když má dítě strach z přísných pohledů přítomných věřících? Co byste poradil, jak se k sobě chovat?

Děti bývají velmi živé a mnohdy nevydrží sedět na jednom místě. Je proto lepší, aby rodiče v takových případech zůstali s malými dětmi spíše vzadu a seděli na kraji lavice, pokud ovšem pro děti není vyhrazen speciální prostor. Ostatní věřící by měli být tolerantní a přívětiví. Děti jsou velmi citlivé a vycítí, kdo je má rád.

Jak zde může pomoci kněz a co může udělat pro to, aby dospělí děti v kostele přijímali?

Kněz se má upřímně snažit o to, aby se jeho farnost postupně stávala skutečnou farní rodinou. Tento teologický pojem nemá zůstat jen teoretickým. Kněz se má věnovat všem generacím a vést věřící k tomu, aby si vzájemně pomáhali a nikdo nezůstal se svými problémy sám. A má vést věřící i k toleranci k dětem. Je dobré si uvědomit, že farnost, kde jsou dnes mladí rodiče s malými dětmi, bude žít dále a nevymře. Kněz by měl děti při mších vícekrát oslovit a s pomocí laických katechetů pro ně připravovat bohoslužby slova.

A jak má reagovat, když hluk překročí únosnou míru a rodiče to neslyší či slyšet nechtějí?

I to se někdy stává. Bývá to v případech, kdy rodiče nemají úctu k posvátnému prostoru chrámu nebo nebyli sami vychováni k ohleduplnosti vůči druhým lidem. Bývá to i v případech, kdy své dítě obdivují natolik, že mu povolují prakticky vše. Dítě je pak rozmazlené a v jistých situacích až nezvladatelné. Tehdy kněz musí vhodným způsobem upozornit nebo i napomenout rodiče a požádat je, aby dítě utišili nebo upoutali jeho pozornost jinam. Rozhodně by ale kněz v takové chvíli měl jednat tak, aby mladé rodiče z chrámu nevyháněl.

Zmínil jste se o prostoru vyhrazeném pro děti. Je vhodné, aby v něm měl katecheta pro děti i speciální program v době, kdy je v kostele mše a probíhá bohoslužba slova?

Rozhodně ano. Církevní dokument Direktorium pro mše s dětmi ve 2. kapitole, čl. 16–19 doporučuje, aby byl pro děti během bohoslužby slova připravován zvláštní program ve vyhrazeném prostoru. Tento program má být pestrý a má odpovídat věku i možnostem dětí. Má obsahovat vyprávění, zpěv, písničky s pohybem, tleskání Pánu Ježíši a možná i malování. Děti mají velmi rády, když si s nimi povídá maňásek nebo plyšová zvířátka. Tak třeba celá generace olomouckých dětí stále vzpomíná na želvičku Loudalku, která jim v dominikánském kostele často vyprávěla o Pánu Ježíši.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay