Přispívat k jednotě církve

Vydání: 2005/9 Osamělost ve společenství, 23.2.2005, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

Milan Hanuš
Kněz řeckokatolické církve. Narodil se v Kutné Hoře, vystudoval střední stavební školu. Povolání ke kněžství pocítil již ve svých čtrnácti letech. Na biskupu Hučkovi oceňuje „jeho pokornou odvahu přijmout úřad apoštolského exarchy ve zdejších poměrech, hlubokou erudici nejen ve věcech profánních, ale hlavně teologických, a dobrotu jeho srdce“.

 

V čem se hlavně odlišuje římský a řecký katolík a římský a řecký ritus?

Římský a řecký katolík jsou členy téže církve. Vyznávají stejnou víru a mají stejnou viditelnou hlavu církve – tedy Svatého otce. Patrný rozdíl mezi nimi je hlavně v liturgických obřadech. Tento rozdíl vychází z různých kulturně-historických tradic a odlišné mentality, kterou byly poklady víry přijímány a vyznávány.

 

V čem především vidíte poselství Ježíše Krista?

Je jím evangelium – radostná zvěst, že Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby každý, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3,16)

 

Jakým způsobem je možné oslovit dnešní mladé lidi, kteří hledají, ale zároveň chtějí jít svou vlastní cestou?

Měli bychom se snažit dopomoci lidem uvědomit si, že nejniternější touhou a opravdu posledním cílem každé lidské bytosti je hledání a poznání absolutní Pravdy a navázání vztahu svrchované Lásky. Pro křesťana je touto Pravdou a Láskou osobní Bůh, který se zjevil v Ježíši Kristu.

 

V čem spočívá vaše osobní poslání?

V chápání svého úkolu se zcela ztotožňuji s posláním kněze. Bez tohoto vnitřního ztotožnění bych byl jen bytostně rozpolceným a nešťastným hercem. Být knězem znamená být člověkem, kterému byl neodvolatelně svěřen dar, jenž ho uzpůsobuje, aby ustavičně zpřítomňoval klíčový okamžik dějin – vykoupení lidstva; aby posvěcoval celý svět, činil jej svatým, tedy náležejícím Bohu.

 

Proč jste se stal knězem? Čím byste byl, nebýt vašeho povolání ke kněžství?

Povolání ke kněžství jsem začal vnímat již kolem čtrnáctého roku. Neumím si dnes představit, že bych byl něčím jiným. Matně vzpomínám, že úplně v nejrannějším věku jsem chtěl být nejprve námořníkem a pak - jak bylo téměř rodinou tradicí - pošťákem. A vlastně do určité míry jím jsem dodnes. Předávám přece jako kněz tu nejúžasnější zprávu adresovanou všem lidem.
* * *

Ladislav Hučko
Biskup řeckokatolické církve, generální sekretář České biskupské konference. Narodil se v Prešově v rodině řeckokatolického kněze. Vystudoval experimentální fyziku na Přírodovědecké fakultě UPJŠ v Košicích. Kněžské svěcení přijal v roce 1996 v Chorvatsku. 

Pocházíte ze Slovenska. Vnímáte rozdíly v praktikování víry v ČR a u našich slovenských sousedů?

Velmi zjednodušeně by se dalo říct: v českých krajinách je víra spíše věcí rozumu, na Slovensku (a obecně pak i dále na východ) spíše srdce a citu. Jedno i druhé má své výhody i nevýhody.

 

Jaké je hlavní poslání řecko-katolické církve a jak se daří spolupracovat s ekumenou (především ale s římskokatolickou církví)?

Naše vztahy s římskokatolickou církví nepatří do ekumeny. My jsme jedna církev, která se liší jenom obřadem. Existence řeckokatolické církve chce poukázat na to, že je možná jednota v odlišnosti. Někdy se říká, že je možná jednota v mnohosti, ale to by se potom vztahovalo i na uniformitu, protože termín mnohost nepoukazuje nutně na odlišnost, která je v této souvislosti zásadní.

 

Stal jste se generálním sekretářem ČBK. V čem vidíte naplnění tohoto poslání?

Přispívat ve své službě k jednotě církve.

 

Jaké je vaše osobní poslání?

Být biskupem a otcem svých věřících a dělat vše proto, aby poznali Krista, jeho poselství, jeho lásku a následovali ho.

 

To jistě souvisí i se smyslem života.

Smyslem každého života – a nejen mého - má být láska k Bohu projevující se službou k bližním. Tak to od nás chce Bůh. Proto si nechci – a navíc by to bylo bláhové – klást žádný jiný smysl života.

 

Co považujete v Písmu svatém za klíčové?

Obecně platí, že všechna slova evangelia jsou klíčová. V každém se nachází celé evangelium, tak jako v každé malé části hostie je celý Kristus. Právě tento fakt je i znamením jeho pravosti a božskosti. Je však možné si pro sebe vzít některé slovo Písma zvlášť a snažit se ho uskutečnit. To ale neznamená, že toto slovo má větší cenu než ostatní. Pro mě je klíčové slovo mého biskupského znaku: „Já jsem světlo světa.“ Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay