Připadám si někdy jako dirigent

Vydání: 2009/15 Velikonoce, 10.4.2009, Autor: Jiří Macháně

Velikonoce jsou tu. A s nimi i ty nejslavnostnější, nejtajemnější a nejkrásnější liturgické obřady z celého roku. Jak se chystají a jaké jsou vlastně starosti člověka, který řídí průběh bohoslužeb na základě pokynů celebranta (tentokrát královéhradeckého biskupa)? V chrámu nemá být prakticky vidět, nepoutá na sebe pozornost a při bohoslužbě by si jej neměl nikdo ani všimnout. Zkrátka měl by být docela nenápadný. Seznamte se s ním: Vojtěch Mátl, biskupský ceremonář z Hradce Králové.

Co je vlastně naplní vaší práce?

Zodpovídám za to, aby liturgie proběhla tak, jak má – ve vší důstojnosti, aby při ní nedocházelo ke zmatkům, aby obřady byly připravené a všichni, kdo se do nich zapojují, věděli, jak budou probíhat. Dále pak doprovázím biskupa na jeho pastoračních cestách a při významných akcích zajišťuji služby neliturgického ceremonáře, takzvaného protokolu. Biskup mi svěřil též správu biskupské rezidence, během všedních dní mám tudíž na starosti i chod recepce, údržby, úklidu či kuchyně.

Co znamená starat se o protokol?

Když přijede významná návštěva, například kardinál či velvyslanec, je mým úkolem připravit „minutovník“ – tedy scénář, podle něhož vše proběhne. No, a pak dohlížím, aby se dodržel. Nestačí to pouze napsat na papír, je potřeba vše zorganizovat a zařídit tak, aby to klapalo.

Prožíváme Velikonoce. Čím jsou náročnější než jiné svátky?

Jsou nejkrásnějším, ale zároveň i nejnáročnějším obdobím církevního roku. Intenzivní přípravy začínají už tři týdny před Velikonocemi. Lze to sice udělat i tak, že se všichni sejdou v sakristii až před bohoslužbou a stručně si řeknou: uděláme to takhle a takhle – a pak se to pokusí uskutečnit. To je ovšem hodně daleko od ideálu. Správné je, když všichni už předem znají svoje úlohy a mají šanci si je zažít. Snažím se, aby byli dopředu na všechny obřady vybráni lektoři, aby měli už čtrnáct dnů předem texty doma a mohli si je přečíst, promeditovat, aby si mohli vyzkoušet přednes a byli doopravdy připraveni. Vždyť právě na nich do jisté míry záleží, jak bude Boží slovo přijato.

Jak se chystáte s ministranty?

Před každou velikonoční bohoslužbou máme dvě až tři hodiny nácvik a pilujeme detaily. Například kdo a kam půjde s kadidlem, jak přesně půjde a na které spáře dlažby se zastaví. Je velmi důležité, aby liturgie působila harmonicky. Lidé mají v každodenním životě stresu až až. Když pak přijdou do kostela, měli by se setkat s Bohem, zažívat tajemství, která v liturgii slavíme. Ministranti, varhaník, já a další se dáváme do služby tomu, aby to tak mohli opravdu prožít – a ne abychom jim v tom zabraňovali svým „amatérismem“. To znamená, že chci, aby vše působilo lehce a harmonicky. Když liturgie není pečlivě připravená, obvykle ministranti (a někdy i celebrant) netuší, co se bude dít v příští minutě, a pak se motají po presbytáři a vnášejí do liturgie disharmonii; svou nervozitu přenášejí i na celebranta, koncelebranty a pochopitelně také na lidi. Kromě asistence a liturgických čtení vstupují do velikonočního tridua i další lidé. S ředitelem kůru sedím několik hodin – dojednáváme přesně, co se kdy bude zpívat, kdy začne sbor, kdy varhaník. Zkrátka ani tady nenecháme nikdy nic náhodě. Do velikonočních obřadů nám vstupují svou pomocí i lidé, kteří přímo nežijí s církví! Obřady jsou často spojeny s průvodem a zvlášť velký je ten na Zelený čtvrtek dopoledne při misse chrismatis, kdy jdou všichni kněží diecéze s biskupem průvodem po náměstí. Je třeba dojednat s policií dopravní a pořádkové zabezpečení.

A jak to pak „šéfujete“ v katedrále?

Jsem v presbytáři a snažím se sledovat všechno, co se děje kolem. Připadám si někdy jako dirigent. I on musí vědět, jak má vše ladit, pečlivě vnímat orchestřiště a ukazovat, kdy ten který nástroj nastupuje. Podobně i já pohnu hlavou nebo rukou anebo mrknu, někdy i udám tempo a daný člověk už musí vědět, co má dělat.

A když to neklape, hned si lidé všimnou.

Přesně tak. Dokonce u některých částí obřadů, když nejsou dobře připravené, nemají lidé podle mého názoru šanci zažít a cítit tajemství, která v sobě nesou. Kupříkladu příchod v tichu na Velký pátek a ulehnutí hlavního celebranta a asistence na tvář. Tam je potřeba zajistit naprosté ticho a koordinaci. Ministranti mají pokyn nešoupat nohama, aby liturgický průvod přišel do naprostého ticha a v tichu všichni padli na zem – a lidé v kostele tak mohli rozjímat o Kristově utrpení a jeho lásce k nám. Jedině tehdy to má tu správnou atmosféru, které říkám – možná nevhodně, ale asi výstižně – posvátná hrůza. Jestli se taková atmosféra podaří vytvořit, nezáleží jen na asistenci, schole či předsedajícím, ale hlavně na Duchu Svatém. Jsem hluboce přesvědčen, že právě toto posvátno dokáže velice oslovit člověka, který je nevěřící a do katedrály či kostela přijde náhodně.

Kdy nastává těžká chvíle ceremonářova?

Mám na starosti, aby nenastal žádný trapas. Horší je, když do sakristie přijdou kněží nebo ministranti v nedobrém rozpoložení. To se na liturgii hned pozná. Letos na Popeleční středu se někteří naši ministranti nepostili a přišli do sakristie roztěkaní. A hned se to projevilo při liturgii, postrádala harmonii. Moje maminka, která do katedrály běžně nechodí, si toho hned všimla. S takovou situací už pak nemůžu nic udělat – a tu přichází moje těžká chvíle.

Určitě se přihodí i něco úsměvného…

Když jsem dělal ještě kostelníka v rodném Ústí, přespával jsem přes velikonoční svátky v kostele – s misálem pod hlavou, přikrytý starou klerikou a s nataženým budíkem, abych nezaspal. Zamykal jsem ho do truhly v sakristii. Na Velký pátek, když „zvony odletěly do Říma“, uprostřed pašijí, když v okamžiku Kristovy smrti všichni poklekli, se najednou kostelem rozeznělo zvonění mého starého budíku.

A co mimoliturgické záležitosti? Provázíte pana biskupa na cestách?

Doprovázím ho spolu s naším řidičem. Většinou je to tak, že kněz pošle například žádost o biřmování ve farnosti a já po konzultaci s panem biskupem zapíšu akci do diáře, poté odešlu dotyčnému knězi velmi podrobné pokyny, jak se má slavnost připravit, a potvrzení, že se pan biskup opravdu zúčastní. Několik dní před akcí pak s místním farářem telefonicky domluvím stručný scénář návštěvy, abychom měli přibližnou představu, v kolik hodin tam pan biskup přijede, kde se bude strojit, s kým se setká, jak bude probíhat mše, jaké při ní budou zvláštnosti a co bude následovat až do odjezdu biskupa z farnosti. Do auta pak připravím panu biskupovi stručné informace o místě, kam jedeme, a po příjezdu se už jen snažím, aby všechno klaplo. Snažím se, aby se pan biskup o praktický průběh návštěvy nemusel starat. Mým úkolem je vytvořit mu takové podmínky, aby se od okamžiku, kdy vystoupí z auta, mohl věnovat lidem – aby s nimi mohl mluvit, aby mohl strávit pár chvilek s farářem a poté se mohl soustředit na slavení svátostí.

Úroveň ministrantů ve farnostech bývá asi dost různá…

Už patnáct let se věnuji práci s ministranty a vidím, že se jim kněží často nevěnují. Ministrování má jednu velkou pastorační výhodu. Klukům to pomůže překonat období, kdy se jim nechce chodit do kostela, protože tam sedí a nudí se. Prvním krokem je tedy dostat kluky k oltáři. A není ani dobré, když u oltáře nic nedělají – a celou mši jen sedí a koukají. Je na knězi, aby jim dal impuls: aby nesli svíčky k evangeliu, připravili kadidlo, asistovali u obětních darů.

V královéhradecké diecézi funguje útvar nebo spíš společenství „zvláštních služeb“. Proslýchá se, že je to ochranka biskupa a vzácných návštěv. Můžete prozradit, o co vlastně jde?

O žádnou ochranku biskupa, jak někdy slýchávám, se rozhodně nejedná. Jde o společenství lidí, které už téměř deset let poskytuje biskupovi rozmanitou pomoc, zvláště při organizování velkých církevně-společenských akcí. Zajištění určité míry bezpečnosti, což zřejmě máte na mysli, je pouze jednou z našich služeb. Zejména v našich řadách jsou pánové specializující se na asistenci při liturgii, máme zde lékaře, kteří zajišťují zdravotní službu, nebo pořadatele, kteří se učí, jak zvládnout organizaci velké akce a komunikaci s účastníky. V tomto společenství jsou i lidé, kteří se soustřeďují na protokolární záležitosti – přijímají hosty, doprovázejí je, znají jazyky a ovládají společenské chování.

Stalo se, že museli pořadatelé někoho vyvést?

Kvalita každé takové služby – a to vám potvrdí například i lidé od policie – se pozná podle toho, že její příslušníci nemusí nikdy zasáhnout. Když dojde k zásahu, někde se už stala chyba. V rámci naší pořadatelské služby se snažíme prevencí a velice důkladnou přípravou až do nejmenších podrobností všechny nepředloženosti předem vyloučit. Přesto se pár incidentů do roka vyskytne.

Zažil jste vysloveně nějaký útok?

Psali jste o tom u vás v novinách. Doprovázel jsem otce arcibiskupa Karla Otčenáška na mši svatou u Pražského Jezulátka v Praze. Těsně před námi vstoupil do sakristie nějaký muž a uděřil převora kláštera. V okamžiku, kdy jsme nic netušíce vešli do sakristie, se rozběhl k panu arcibiskupovi. Musel jsem ho odstrčit. Hned jsem viděl, že není úplně psychicky v pořádku. Snažil jsem se ho několika slovy trošku zklidnit a postavil se mezi něj a otce arcibiskupa. Nejdůležitější v takové situaci je přehnaně se nesnažit zlikvidovat útočníka, ale odvést do bezpečí osobu, kterou doprovázíte. O útočníka se postarala policie.


Jaká byla vaše nejnáročnější služba?

K těm těžším patřil úkol doprovázet arcibiskupa Otčenáška na pohřeb Jana Pavla II. Pan prezident Klaus tehdy umožnil panu arcibiskupovi, aby se i přes překážky nemoci a stáří mohl pohřbu účastnit, a přizval ho do oficiální delegace. Letěli jsme vládním speciálem, byl to malý „tryskáč“ přibližně pro patnáct osob. Vyletěli jsme z Prahy a najednou mezi nás přišel pilot a pravil, že se musíme vrátit zpět, že praskla jedna ze tří vrstev skla kokpitu. Mezitím však praskla i druhá vrstva a z okna nebezpečně probleskovala elektřina od vytápění. Bylo to celkem dramatické a museli jsme s velkou asistencí hasičů nouzově přistát v Mnichově. Několik dlouhých hodin jsme pak čekali na nové vládní letadlo. V Římě jsme si zhruba hodinku pospali a ujížděli na pohřeb, kde mou největší starostí bylo, aby se mi otec arcibiskup neztratil v davu 2 500 biskupů.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 43 24. – 30. října 2017

Sezóna „troubených“ mší

Svátek sv. Huberta – patrona myslivců – si po celém Česku připomínají tisíce věřících nimrodů.

celý článek


Sněmovna v novém

Víkendové volby radikálně proměnily složení Sněmovny. Do lavic usednou zástupci devíti stran, některé poprvé. Naleznou zde zastání hodnoty, na kterých křesťanům záleží?

celý článek


Společně cestou smíření

Od oné události uplynulo 500 let. V saském Wittenberku tehdy ještě augustiniánský mnich Martin Luther uveřejnil 95 tezí proti odpustkům. Stalo se tak 31. října 1517. Tímto…

celý článek


Namísto děsu nabídněme naději

Rozsvícené dýně a nevkusné atrapy symbolizující smrt. Děti v černých maskách se v předvečer svátku Všech svatých sice bojí, ale také se smějí a hlavně slaví. Co…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay