Vydání: 2010/9 Knihy mého života, 23.2.2010, Autor: Václav Sokol

Příloha: Perspektivy

Holešovická továrna, přebudovaná před několika lety na galerii – Centrum moderního umění DOX, nabízí v lednu a únoru tři výstavy. František Matoušek tvoří zvláštní technikou: pracuje s džínovinou (denimem), která je vícevrstevná a dává tím mnoho možností. Indigové valéry přecházejí od tmavé ke světlé, zvláštní grafický půvab kladu vláken připodobňuje objekty ke gobelínům. Na napjatý textil umělec ještě maluje, vzniká bohatý kontrapunkt různých technik. Jestliže Matouškovy obrazy (krajiny, portréty) si lze představit i v některé jiné moderní galerii, zbývající dvě výstavy jsou jako „ušité na míru“ specifickým podmínkám i programu DOXu. HOTEL CHELSEA v New Yorku je představen díly několika umělců, kteří tam přebývali, navštěvováni dalšími. Zřejmě nešlo o hotel pětihvězdičkový, ale společenská prestiž se neměřila jenom touto stupnicí. „Přízraky bohémy“ je podtitul holešovické výstavy, a to podstatné asi vystihuje. Nekonformní majitelé zbudovali nekonformní sídlo přitahující osoby, pro něž množství perských koberců nebylo určující. Přepych skutečné svobody s sebou ale přinášel občasné požáry a ve sklepech chodby, jimiž šlo rychle uniknout – nejen před ohněm. Hvězdou hotelové společnosti byl Andy Warhol, jehož film Dívky z Chelsea, promítaný na velké plátno, je dominantou expozice. Pozdní dílo syna slovenských emigrantů (Andrej Varchal z Humenného) zachovává prostou údernost umělcovy tvorby, filmovým pohybem zdůrazněnou. Plátno je vertikálně rozpůleno, černobílá hlava muže hovoří, červená žena mlčí, její hlava mění výraz, zvětšuje a zmenšuje se, dialog ale zůstává mužovým monologem: jeho tenze se stupňuje, zuří, obviněn z pokrytectví. Julia Calfee v hotelu čtyři roky žila, fotografovala a psala o zvláštní atmosféře místa, kde zpívali Leonard Cohen a Bob Dylan, kde lidé mohli tvořit každý po svém, ale také žít v různých partnerstvích i s dětmi, po způsobu generačních předchůdců – „květinových dětí“. Výstava fotografií Roberta Mapplethorpa je u vstupu opatřena varováním „Nevhodné pro mládež či pro jemné duše“ – prezentují se zde totiž erotické praktiky, k nimž sadismus a masochismus doléhá jako prvek ozvláštnění. Vytápěné prostory DOXu jsou pro výstavy výborným prostředím: zdá se, že také interiéry hotelu Chelsea byly dotvářeny teprve životním stylem hostů. Další výstava (Evidence zájmových osob – EZO) působí syrově v nevytopených, částečně nedodělaných chodbách a v halách objektu. Návštěvník vzpomene na knihu Mráz přichází z Kremlu. Dvoumetrová, uhlazená podobenka Gustáva Husáka a písně Karla Gotta zdůrazňují tísnivou normalizační atmosféru, na kterou jsme pro stálé nadávání na kapitalismus zapomněli. Ale hlavním exponátem výstavy jsou seznamy jmen, opatřených vždy rokem narození. Pořizovala je někdy v polovině osmdesátých let StB za účelem možného využití. Jména pokrývají vysoké stěny bývalých továrních prostorů, je to překvapivé i vkusné, nadživotní keramická figura muže evokuje socialistickou typizaci a zaměnitelnost lidských bytostí. Návštěvník prochází kolem nekonečných lidských tapet, mimoděk hledá sebe nebo někoho známého, ale brzy to vzdává, jména nejsou řazena abecedně. Čte i jména německá, ruská či arabská, ale jedním jsem si jist: nenašel by jméno Andy Warhol. A v tom je možná význam souběhu obou výstav: v Hotelu Chelsea nevypadá lidská existence příliš růžově, ale aktéři žijí své životy, někdy vykolejené, v autentické jedinečnosti. Na výstavě EZO je řeč také o zločinech komunismu, jejichž hrůznost je známá a nezpochybnitelná. Nezdá se mi ale, že by expozice na ty zločiny přinášela nějaký nový pohled.