Zastavit se u toho nejopuštěnějšího hrobu

Vydání: 2010/45 Aktivní stáří, 3.11.2010, Autor: Aleš Palán

Příloha: Doma

Tuhle knihu asi žádný návštěvník hlavního města za svůj oblíbený bedekr nevymění. Ledaže by ho ze všech pražských památek zajímala jedna jediná: Olšanské hřbitovy. Ti, kdo chtějí poznat město víc do hloubky a zajímá je historie, ovšem v knize Pražské hřbitovy; Olšanské hřbitovy z nakladatelství Libri najdou mnoho zajímavého. Autorem knihy je žižkovský farář Miloš Szabo.

Napsal jste knihu o Olšanských hřbitovech, které leží na území vaší farnosti v Praze na Žižkově. Pokud byste sloužil v Malešicích, napsal byste třeba knihu o zdejší spalovně?

(smích) To bych asi musel nejdříve něco vědět o samotné spalovně a také trochu víc o materiálu, který se tam spaluje. Anebo by tento objekt musel chátrat tak, jak chátraly hroby známých a zapomenutých osobností, když jsem se Olšanskými hřbitovy začal zabývat. Anebo… anebo by mě musel Pán Bůh obdarovat nějakou jinou bohulibou myšlenkou, proč bych vlastně o malešické spalovně měl psát. A taky nevím, jestli by to někoho zajímalo… Ledaže by se tam čas od času spalovalo něco, co tam nepatří. To by pak ale byla spíše autorská kniha nějakého kontrolního orgánu anebo ochránců životního prostředí.

Znamenají pro vás hřbitovy něco víc než ono obligátní „místo posledního odpočinku“? Proč na ně chodit – když zrovna nejsou Dušičky?

Především proto, že jsou to pro nás křesťany místa, kde není odloženo „něco“, co nám už přestalo sloužit, nic nám nepřináší a nemáme z toho žádný užitek. Když umírá člověk, je to na rozdíl od úmrtí zvířat anebo úhynu rostlin přece jen jiný proces: lidský tvor má specifickou duši, kterou nám při početí dává samotný Bůh, a právě touto duší se konkrétní člověk zapisuje svými myšlenkami, slovy i skutky nejen do jakési pomyslné Knihy života, kterou předáváme v okamžiku smrti Bohu, ale i do života lidského společenství, těch, kteří zůstávají jako pozůstalí, ať už jsou to příbuzní anebo celá společnost. Když tedy chodit na hřbitov, tak nejen vytrhat plevel, přinést kytky, zapálit svíčku a opravit popraskaný žulový náhrobek… Jít na tato místa jako tvor s duší, která chce jiné duši prokázat to, co k lásce patří: projevit vděčnost, vyjádřit lásku, prosit za odpuštění. A pokud věřím, že k lásce patří pomoc druhým, tak také pomoci těm, kteří ji od nás potřebují. A to lze u zemřelých modlitbou. Nejen na Dušičky.

Čím vás Olšanské hřbitovy po příchodu na Žižkov zaujaly – kromě toho, že jde o nejrozsáhlejší český hřbitov? Mají nějakou specifickou atmosféru?

Prvotní impuls nebyl nikterak famózní. Kdykoli jsem šel pohřbívat na Olšany, kráčel jsem chodníky mezi jednotlivými odděleními a doslova viděl, jak se toto prostředí z týdne na týden mění. Z hrobů mizely vzácné busty, pískovcové sošky, andílci, kovové mříže, krucifixy… V té době před necelými deseti lety byly navíc nejstarší části hřbitova neudržované, zarostlé, a tak je navštěvovalo poměrně málo lidí. Když jsem se pak o to začal trochu více zajímat, zjistil jsem, že zde našlo místo svého posledního odpočinku mnoho zajímavých lidí. A téměř nikdo o tom neví. Když se v Čechách řekne „hroby slavných“, lidem automaticky naskočí lokalita pražského Vyšehradu. Přitom právě Olšanské hřbitovy na Praze 3 se staly jakýmsi domovem tělesných ostatků mnohem většího množství lidí, kteří byli ve své době nejen slavní, ale především opravdu užiteční. A navíc prostředí vzrostlých stromů v jejich nejstarších částech vytváří téměř ideální šanci na meditační procházky – ať už s cílem něco poučného se zde dozvědět anebo jen tak přemítat o životě, k němuž patří i to umírání.

Máte na Olšanech oblíbené místo? Hrob, který je vaším favoritem?

Takto se to nedá přesně definovat. Nemohu říct, že bych měl nějaký „oblíbený hrob“. Možná je to tím, že zde nemám pohřbeného nikoho z rodiny, nikoho pokrevně blízkého. A tak je mým oblíbeným místem vlastně celé pohřebiště. Svou duchovností, která vyzařuje už i ze skutečnosti, že jde o místo posvěcené, nikoli pouze požehnané. Kdysi se hřbitovní půda světila čili zasvěcovala činnosti, která je liturgickou, bohoslužební. A pohřbívání lidí v křesťanském duchu není pouhým vložením do svěcenou vodou vykropené jámy, ale společenstvím modlitby: tedy přímým vztahem k Bohu a s Bohem. Živí pozůstalí modlitbou vyprovázejí k Bohu zemřelého, k němuž měli nějaký vztah a jehož měli rádi. A další důvod, proč mám toto místo na Žižkově rád, je ten, že je to jakási meditační zahrada: zastavit se můžete u kteréhokoli hrobu, i toho nejopuštěnějšího. A při čtení jména, životních dat, povolání, ale i při pohledu na jeho někdy ubohý stav přemýšlet nad sebou a nad tím, co po sobě zanecháme my. Jestli aspoň někoho, kdo se bude mít za nás při našem pohřbu a u našeho hrobu modlit…

Myslel jste při psaní své knihy o hřbitovech více na smrt? Nebo jste na ni třeba myslel jinak?

Přiznám se, že jsem při psaní knihy přemýšlel spíše o životě. Protože kniha je encyklopedií životů těch, kdo zde leží pohřbeni, nikoli encyklopedií jejich umírání. I pro mě samotného bylo velkým povzbuzením zjišťování neznámých podrobností např. ze života českého vynálezce parního stroje Josefa Božka, matky polského knížete a skorokrále Josefa Poniatowského Marie Terezie, anebo pražského lékaře Jana Křtitele Sagara, jenž dostal nabídku pracovat na královském dvoře ve Vídni, a dal přednost českému „venkovskému“ městu Jihlavě. Pokud jsem myslel na smrt, tak to bylo spíše před samotným psaním, jemuž předcházela pracná obhlídka jednotlivých hrobů, hledání pomníků, jejich očišťování, zkoumání, srovnávání údajů. Jde o průkopnické dílo, protože kromě nejznámějších jmen neexistuje doposud zpracovaná monografie těchto hrobů a bylo potřebné nejdříve zjistit, kdo a za jakých okolností zde byl pochován. Když to prohrabávání se v zemi i v starých papírech bylo někdy hodně těžké, říkal jsem si, že jsem se nevědomky pustil do díla, které snad přeruší pouze moje vlastní smrt (úsměv).

Ve vydané knize jste zachytil jen zlomek území Olšanských hřbitovů. Budou následovat další tituly s tímto zaměřením?

Už jsem naznačil, že netuším. Mým posláním na Žižkově je především starat se o živé, nikoli o mrtvé. Neumím tedy odhadnout, zda a jak dlouho budu mít čas a sílu ve volných chvílích na tak složitém díle pracovat dál. Taky nevím, jak dlouho mě Pán Bůh a pan arcibiskup na Žižkově ponechají, s tím vším musí každý kněz počítat. Bude-li potřebné jít zase o dům dál a Žižkov přenechat někomu jinému, nemá smysl plakat nad tím, že jsem zde mohl ještě něco udělat. Je to jako s lidským životem: někdo stihne prožít pět, jiný třeba padesát let. Důležité tedy není, co kdo udělá, ale jakým zpsobem to udělá. První díl knihy, který je na světě, zachycuje I. a II. oddělení Olšanských hřbitovů, vznikající druhý díl popisuje III. oddělení, a kolik z těch zbývajících devíti stihnu dokončit, si opravdu v tuto chvíli netroufnu říct.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay