Zápasila jsem s Hospodinem asi rok

Vydání: 2006/41 Jaké sny mají staří lidé?, 10.10.2006, Autor: Ludmila Hamplová

Příloha: Doma

Jana Hrdá vystudovala Vysokou školu zemědělskou a pracovala jako zootechnička. Vdala se a narodily se jí dvě děti. Když jí bylo třicet let zasáhla do jejího života nečekaná událost: při autonehodě utrpěla zranění, které ji připoutalo na invalidní vozík. Pomohlo jí to však nalézt cestu k Bohu. Dnes Jana Hrdá pracuje v Pražské organizaci vozíčkářů, v Národní radě zdravotně postižených, je také předsedkyní Pražské krajské rady zdravotně postižených. Na její usměvavé tváři je vidět, že se nenechala těžkostmi života převálcovat, ale dokáže je naopak zúročit v práci pro lidi se stejným údělem.

Své dětství a mládí jsem prožila na Starém Městě v Praze. Znám tam každý kámen a ráda se tam vracím. Můj otec pracoval u Pražské informační služby na Staroměstské radnici. Vystudoval historii, kterou pak také vyučoval na nejrůznějších stupních. V roce 1952 si troufl na veřejné schůzi říct, že Stalin pěstuje kult osobnosti. Nemohl pak už přednášet na vysoké škole. Mamince bylo 17 let, když jsem se jí narodila. Vystudovala jsem akademické gymnázium ve Štěpánské. Měla jsem štěstí, že má studia započala v roce 1968 – tedy v období politického rozvolnění. Naše škola se tehdy vrátila k systému osmiletého gymnázia a měla dvě větve – klasickou a kybernetickou. Na kybernetické větvi se vyučovalo ovládání počítače, který tehdy zabíral celé patro a muselo se k němu chodit v gumových galoších, aby se tam nezavlekl prach. Přihlásila jsem se na klasickou větev, kde se po pětadvaceti letech opět zavedla latina a řečtina. Většina mých kolegů vystudovala medicínu a jiné příbuzné obory, já šla na zemědělskou školu. Chtěla jsem sice studovat orientalistiku, ale to bylo z politických důvodů nemožné. Dnes jsem ráda, že jsem vystudovala právě tuhle školu.
Vdala jsem se již na vysoké škole, můj manžel byl stavební inženýr. Do zaměstnání jsem nastupovala těhotná. Pracovala jsem v Nelahozevsi, v podzámčí zdejšího zámku naproti domku Antonína Dvořáka. Novosvětská je tam skutečně slyšet...

Přesto přijď
Po narození dcery Kačky jsem byla čtyři roky na mateřské. Po roce nám přibyl Fanda. Mezitím jsme se odstěhovali do Chrášťan u Prahy, kde bydlíme dodnes. V roce 1982 jsem měla autonehodu a ocitla jsem se na vozíčku. Následoval více než rok v různých nemocnicích a v rehabilitačním ústavu Kladruby. O děti se staral manžel, jeho rodiče a moje maminka. Tehdy jsem se se svou situací nedovedla vyrovnat, podléhala jsem sebelítosti. Chodili za mnou přátelé a také farářka husitské církve Míša Procházková. Je jen o dva roky starší než já a právě ona se mnou prožívala můj boj s Hospodinem, protože Já Ho tehdy skutečně nenáviděla: stal se mi úraz a ještě mi poměrně krátce na to zemřela maminka, která se o nás starala. Vůbec jsem neměla pocit, že Bůh je láska a že by miloval zrovna mě. Zápasila jsem s Hospodinem asi rok. Uvěřila jsem v okamžiku, kdy jsme po smrti maminky zůstali úplně sami. Tehdy jsem v nejvyšší nouzi zavolala větu, která se v husitské liturgii několikrát opakuje: „Pane, nejsem hoden, abys přišel pod mou střechu, ale Ty přesto přijď!“ A On přišel a už tady zůstal. Křečovitě jsem se držela a držím Jeho ruky.
Moje maminka před svou smrtí napsala srdceryvný dopis na ministerstvo zdravotnictví a sociálních věcí (tehdy bylo společné), v němž popsala, co se s námi stane, jestliže nám sociální péče nepomůže. Na pečovatelskou službu Prahy-západ pak přišel příkaz z ministerstva, aby se o nás postarala. Řekli, že nám jsou sice ochotni péči zaplatit, ale člověka, který by ji fyzicky dělal, nemají. Sehnala jsem si tedy kamarádku, která se péče ujala. V roce 1985 jsem tak začala jako první v České republice s osobní asistencí. Hledala jsem si prostřednictvím inzerátů v kostelech další dobrovolníky, kteří by mohli pomáhat. Byla jsem pokřtěná v husitské církvi, ale pomoc jsem hledala i v kostelech ostatních křesťanských církví. Pro mě není křesťanství zúžené na jedinou církev, prožívám ho jako hluboké sourozenecké vztahy v Kristu se všemi lidmi.
Lidi, kteří mi pomáhají, opravdu posílá Bůh. Stálou péči potřebuji skoro pětadvacet let, a přesto stále chodí další a další. (Za ta dlouhá léta se mezi nimi objevily pouze dvě ženy, které mě okradly.) Dnes službu osobní asistence nabízejí různé neziskové organizace, které na ni získávají peníze z grantů. Ale peněz je i tak málo. Za hodinu práce asistentů platí uživatelé od deseti do sto padesáti korun - v naší Pražské organizaci se hradí patnáct korun. Já potřebuji nepřetržitou celodenní péči a mám od organizace zaplaceny 3 a půl hodiny péče denně. Zbytek - jsou to vlastně všechny peníze, které vydělám - dávám na osobní asistenci.
Letos na jaře se mi splnil životní sen, když jsem se svými přáteli strávila skoro měsíc v Izraeli. Bolí mě srdce, když sleduji, jaká situace tam dnes panuje.
JANA HRDÁ Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay