26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Záleží, jak se lidé dohodnou

13. 1. 2015

|
Tisk
|

Dobrou třetinu svého času tráví děti ve škole. Co když ta je ale vede jinak, než si rodiče představují? Odpovídá učitel a výchovný poradce ONDŘEJ BALÍK.

Vydání: 2015/3 Společným hlasem proti terorismu, 13.1.2015, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

Obecně vzato zákon ukládá rodičům povinnost postarat se o vzdělávání svého dítěte a oni si na to „najímají“ školu, kterou si mohou vcelku svobodně vybrat. Hlavní zodpovědnost je tedy na rodičích, a ti by tudíž měli mít dost výrazný vliv na to, co a jak škola jejich dítě učí.
V praxi je to pochopitelně mnohem složitější. Rodiče mají své zástupce v zákonem dané školské radě, v nejrůznějších sdruženích, existuje školní řád, na jehož podobu mají vliv. Tyto instituce ovšem bohužel často fungují formálně a nepružně, každodenní události neovlivní. Pak tedy přichází ke slovu docela normální mezilidská komunikace, banálně řečeno: záleží na tom, jak se lidé dohodnou.
Za správné považuji, když škola vychází požadavkům dětí a jejich rodičů dle svých možností vstříc. A naopak – když rodiče žáků chápou, že nelze naplnit všechny nároky, které vznášejí. Daří-li se zdravě spolupracovat, lze zařídit téměř cokoli – od zvláštní stravy ve školní jídelně po klíče od místnosti pro aplikaci léků, od speciálního režimu při vyučovací hodině po výjimku ze školního řádu v otázce oblékání.
Všechno z toho a mnohem více. Každý rodič má navíc odlišné představy o vzdělávání a výchově svého potomka. Pro jednoho je učitel příliš liberální, pro jiného zase příliš přísný. Někdo má pocit, že je úkolů mnoho, jiný by si jich přál víc. A učitel mezi těmi nároky všelijak bruslí a dělá, co může, aby vyhověl všem. Jenže všem se zkrátka nezavděčíte.
Navíc téměř každý rodič má svůj pohled na věc za jediný správný. Malá rada: Chcete-li s učitelem své ratolesti něco rozumně vyřešit, vyhněte se výrazům jako „přece“, „to je snad jasné“ a „všichni to říkají“. Není žádné samozřejmé „přece“, nic není nekomplikovaně „jasné“ a to, že něco říkají „všichni“, bývá lež.
Práce s dětmi je vždy složitá, pokaždé obsahuje pro a proti a učitel je profesionál, jehož úkolem je všechna ta pro a proti neustále vyvažovat a volit mezi nimi často jen to méně špatné řešení. Pohled rodiče je pro něj důležitý, ale nutně jen dílčí.
Jestliže je však rodič za bodem zlomu, kdy ztratil základní důvěru v učitele a školu svého dítěte, pokoušet se o spolupráci už nemá smysl a je nutné hledat jinou školu. Jinak potomku můžeme společnými silami leda uškodit.
Ano, často. Škola má určité nástroje, jak těmto dětem pomoci – ať už vlastními silami nebo třeba ve spolupráci s odborem péče o dítě. Obvykle tady zafunguje osobnost učitele, který však musí být dostatečně zralý, aby žáku částečně nahradil chybějící zázemí a zároveň udržel správnou míru.
Čím dál častěji se ovšem setkávám s jiným problémem, jímž je přehnaný, dusivý, svazující zájem o dítě. Projevuje se nepřiměřeně vysokými nároky rodičů, přetěžováním dítěte nejrůznějšími aktivitami a kroužky, přehnaným tlakem na výborný prospěch. Tehdy nastávají paradoxní situace, kdy učitel při konzultaci rodiče krotí, aby trochu slevili ze svých nároků na ratolest a nechali ji také trochu „žít“.
Taková dítka se sice učí třeba od tří let anglicky, ale jejich tvořivost a schopnost samostatného myšlení klesá, fantazie se nerozvíjí, a jsou-li chvíli ponechána sama sobě, propadají zmatku a nevědí, co mají dělat. Navíc mají často dost pochybný žebříček hodnot a nedokážou tolerovat odlišnost – a to ani u sebe. Je to cesta do psychologické pasti, která číhá nejpozději v pubertě.
Žáci jsou navíc v neustálé interakci – mají tendenci mezi sebou soutěžit, srovnávat se, napodobovat. Zejména v mladším školním věku je přehnaná soutěživost velký problém, který může jedince dost psychicky poškodit a úplně rozvrátit třídu.
Rodiče, kteří své potomky takhle vychovávají („Jak to, že Jirka měl jedničku, a ty dvojku?“), si často neuvědomují, jak moc jim škodí a jak nesmírně komplikují úlohu učiteli, který se naopak snaží vést žáky k vzájemné toleranci a spolupráci – nebo by alespoň měl.
V rovině faktů není co řešit: jsou-li obsahem školního předmětu řádně vědecky zjištěné skutečnosti, které odpovídají současnému poznání, je třeba je vyučovat. Věda přece v žádném směru nejde proti víře, vždyť odpovídá na docela jiné otázky. Jakkoli zkreslovat nebo zamlčovat vědecké poznatky by se rovnalo lži – něco takového bych těžko vysvětloval svému svědomí. Například v dějepise k tomu sice přistupuje různý výklad událostí, jak je historii vlastní, ale to je věc, s níž se snažím seznamovat žáky od šesté třídy, a to nikoli jako křesťan, ale zejména jako historik-dějepisář.
V otázce postojů, zejména morálních, už své přesvědčení dost dobře odstínit nemůžu, stejně jako učitel-agnostik, učitel-ateista či kdokoli jiný. Každý má svůj postoj. A výchova je vždy záležitostí postojů a osobního příkladu, tzv. neutrální výchova je protimluv. Nenarazil jsem ovšem za celou dobu své praxe na rodiče, kterým by vadilo, že po svých žácích například požaduji, aby mi nelhali, nebo kteří by se bouřili, že žákům sám nelžu.
Co se týká sexuální výchovy, k níž se takováto otázka obvykle stočí, nepovažuji za vhodnou příliš explicitní výuku sexuálních praktik pro žáky třetího ročníku, jak ji navrhují někteří autoři učebnic. Jenže ani tyto námitky nevznáším coby křesťan, ale spíše jako pedagog.
Zkrátka – nevidím rozpor mezi učivem a náboženským přesvědčením (pominu-li extrémní sekty). V čem však někdy rozpor cítím, je jakýsi obecný nevkus. Někteří učitelé i celé školy jej dnes bohužel přejímají a začínají to vydávat za normu. Pro mě – i coby pro věřícího člověka – je klíčové, aby ve škole převládala atmosféra tolerance, úcty, respektu. I proto je nesmírně důležité zachovat stávající a dle mého velmi správnou různost škol s jejich rozmanitými vzdělávacími programy. Abych jako rodič měl pro své dítě na výběr.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou