Vydání: 2016/42 Papež jmenoval nové kardinály, 11.10.2016, Autor: Zdeněk Jančařík

Příloha: Perspektivy 42

Edita Steinová se s „fenoménem náboženství“ intenzivněji setkala těsně před začátkem první světové války na přednáškách německého filozofa Maxe Schelera v Göttingenu. Svým založením byla myslitelka, a proto se jí náboženská oblast otevírala zpočátku jako „filozofie náboženství“, jako oblast, která souvisela s „poznáváním předmětů, jež byly považovány za posvátné“ (Max Scheler). Bůh pro ni byl nejprve předmětem zkoumání, nikoli způsobem zakoušení.
Ve válečném roce 1915 byla povolána do lazaretu infekčních chorob v Hranicích na Moravě, kde se vrhla do ošetřování nemocných a umírajících a na vlastní kůži tak prožila „fenomén“ služby a bezprostřední pomoci bližním. Při Editině nezištné půlroční službě se zcela jistě formoval i její vztah k trpícím raněným ubožákům. Ten se podle několika svědectví projevil také na konci jejího života ve službě řeholníkům a křesťanským rodinám židovského původu, s nimiž byla v roce 1942 z holandského Echtu transportována do Osvětimi. Stalo se tak nedlouho poté, co se holandští biskupové veřejně vyslovili proti deportacím místních Židů.
Modlící se prostá žena
Její příklon ke katolické církvi byl předznamenán roku 1916 pozorováním jedné modlící se ženy ve frankfurtském dómu. Jak uvedla Edita ve svých zápiscích, ta žena dokázala spojit obyčejný život s transcendencí a kontemplaci s činorodostí. Přišla „přímo od práce do liduprázdného kostela jakoby k důvěrnému rozhovoru“.
V letech 1916 a 1917 Edita Steinová pracovala ve Freiburgu jako asistentka zakladatele fenomenologie, filozofa Edmunda Husserla. Očekávala, že práce u velikána německé filozofie jí pomůže při koncipování její vlastní práce na „filozofii osoby“ a že si tak udělá jméno ve vědeckém světě. Husserl ji ale bral spíš jako pomocnou vědeckou sílu, která mu pomůže rozvinout jeho vlastní myšlenky.
Pravděpodobně v létě 1918 zaslechla poprvé něco málo o křesťanských mysticích (konkrétně o Terezii z Ávily a Janu od Kříže) během jedné intenzivní „filozoficko-religiózní procházky“, jak to nazvala ve svých dopisech. Ono „procházení“ s Edmundem Husserlem a Martinem Heideggerem trvalo víc než tři hodiny a povídali si o tehdy čerstvě vydané knize Rudolfa Otta nazvané prostě Posvátno. Heidegger se vyjadřoval v tom smyslu, že náboženství nelze „vyspekulovat“, že je založeno na dějinnosti a své kořeny má v historii, jak dokazují postavy zmíněných světců.
V té době Edita dokončuje svou dizertaci, kterou později brilantně obhájí právě u Edmunda Husserla, s nadšením čte Dostojevského Bratry Karamazovy, neustále si dopisuje s pozdějším slavným polským filozofem Romanem Ingardenem a mnoha dalšími předními intelektuály tehdejší doby. Intenzivně se stýká zejména s rodinou významného filozofa a Husserlova kolegy z Göttingenu Adolfem Reinachem.
Jsem připravena
S jistým zjednodušením lze říci, že Edita Steinová byla na přelomu let 1920 a 1921 připravena na konverzi ke katolické církvi. Její směřování tehdy ještě nemělo jasné kontury, sakrální oblast, božství, vnímala ho spíš intuitivně jako „moc, sílu, skálu a pramen“, ale duše už sahala po pravdě a světle, které se jí zanedlouho mělo zjevit při objevu autobiografie svaté Terezie z Ávily – v Knize života. Roku 1918 Edita Steinová tento prožitek předznamenala ve svém vlastním díle Duševní kauzalita.
Následující úryvek z jejího textu je jakoby opsán ze svaté Terezie, byť v té době Tereziiny spisy ještě neznala: „Existuje stav spočinutí v Bohu, v oproštění se ode vší duchovní aktivity, při němž člověk nic neplánuje, k ničemu se nerozhoduje a už vůbec nejedná, nýbrž vše budoucí podřizuje božské vůli, zcela se ,poddává osudu‘. Tohoto stavu se mi snad dostalo po jednom prožitku, který přesáhl mé síly, zcela strávil mou duchovní vitalitu a připravil mě o všechnu aktivitu. Spočinutí v Bohu je oproti selhání aktivity z nedostatku vitality něčím naprosto novým a jedinečným. Bylo to jako ticho mrtvého. V tomto stavu přichází pocit chráněnosti, oproštění od všech starostí, odpovědnosti a závazků. Když se oddám takovému pocitu, začíná mě krok za krokem naplňovat nový život a – bez jakéhokoli zapojení vůle – se cítím poháněna k nové aktivitě. Tento oživující proud vypadá jako výron činnosti a síly, které nejsou mé, a přitom – aniž by na mě kladl jakékoli nové požadavky – ve mně působí. Jediným předpokladem takového duchovního znovuzrození se zdá být jistá schopnost přijetí, která se zakládá v psychickém mechanismu oproštěné struktury osoby.“ Edita Steinová těmito slovy popsala mystickou zkušenost – modlitbu ticha a spočinutí.