Vydání: 2004/42 Polští kněží u nás, 28.10.2004, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

Miloslav Král se narodil v roce 1930 ve Starém Samechově. Jako malý chodil pravidelně do kostela, ale pak přišla studia a s nimi i vliv materialismu, související z přírodními vědami. Stal se naprostým ateistou a díky tomu pak téměř celý život mistrně z pozic vědy vyvracel existenci Boha. Na druhé straně ovšem vždy intenzivně hledal pravdu a neustále se zajímal o základní existenciální otázky. Život pro něho ztratil smysl, protože uvěřil, že smrt je definitivní konec všeho. Řešení vlastního konce viděl v tom, že pokud by měl zbytečně trpět, tak život raději předčasně skončí sám (léta ho pronásledovalo několik závažných chorob). Ale stalo se něco, co nikdy nepředpokládal. Díky dvěma hlubokým zážitkům, v nichž prožil mimo jiné i svůj poslední soud, se stal nejen věřícím, ale byl také zcela proměněn... Dnes tento filozof a výzkumník přednáší o svých zkušenostech pod hlavičkou České křesťanské akademie a místo toho, aby mu věda sloužila k odmítnutí Boha, otevírá pomoci ní obzor i těm, kteří si již myslí, že mají „ve všem jasno“. M. Královi se po jeho zážitcích vrátila radost, viditelně omládl, byl zbaven řady těžkých nemocí a poznal s jistotou, že smrtí život vlastně z jistého pohledu začíná.

Těsně před svými šedesátými narozeninami jsem seděl u psacího stolu a přemýšlel, zda má otázka dobra a zla nějaký objektivní smysl. Náhle se mi intuitivně vynořilo zvláštní sdělení: „Podívej se do bible!“ Tehdy jsem jako ateista neměl bibli po ruce, ale protože výzva byla velice intenzivní, šel jsem a bibli jsem si koupil. Začal jsem ji číst od začátku - od Genesis. Přečetl jsem asi dvě stránky a uvědomil si, že začínám její obsah nově chápat, a že velice přesně odpovídá tomu, co znám z vědeckého vědění. Poznal jsem, že něco takového Mojžíš ve své době nemohl sám vymyslet. Musí tedy jít o „pravdu zjevenou“. A existuje-li zjevená pravda, musí existovat i Bůh.

Prožil jsem hlubokou vnitřní katarzi, v níž jsem zakusil dosud nepoznanou lásku a vděčnost k Bohu za to, že mně, ateistovi, umožnil něco takového pochopit. Zároveň jsem prožíval upřímnou lítost nad svým dosavadním životem. Najednou jsem byl plný nesmírného štěstí ze zjištění, že Bůh existuje, protože pak existuje i skutečný smysl života. Odešel jsem ze své pracovny přímo do kostela svaté Markéty v Praze a po mnoha letech se zde zúčastnil mše. Byl jsem jako ve snách a když jsem se vracel domů, střídavě jsem se smál štěstím a zároveň mi tekly slzy z lítosti nad svým dosavadním životem. Šel jsem toho dne spát něco po půl jedenácté a ve spánku jsem prožil vizi svého vlastního posledního soudu, kterou mám nesmazatelně v živé paměti.

Osobní poslední soud prožije každý člověk při své smrti, ale já ho zakusil při svém prvním setkání s Bohem již nyní. Před mým duchovním zrakem - na pozadí mého svědomí - začal probíhat děj, který by mne, přírodovědecky vzdělaného ateistu, nikdy nenapadl. Směrem od přítomnosti k minulosti jsem byl postupně seznamován se zlem, které jsem spáchal. Všiml jsem si, že nic není zapomenuto. Podstatné bylo, že jsem při tom věděl, že jsem souzen a že výsledek bude mít vliv na to, zda se vrátím k Bohu. Prožíval jsem veliký strach. Cítil jsem, že jde o vše! Nevěděl jsem předem, zda obstojím! Byl to velmi těžký děj, v němž jsem dospěl až za svůj individuální život, podivuhodným způsobem jsem prošel historii lidstva a celého kosmu. Uvědomil jsem si, že bych byl ochoten přijmout jakékoli utrpení, které míváme v našem pozemském životě, jen kdybych věděl, že bude dočasné a budu se pak moci vrátit k Bohu. Hrůza, že bych se s Bohem mohl minout, byla šílená. Na konci procesu se mi však ozřejmilo, že se k němu vrátit mohu. Myslím, že to bylo i tím, že moje touha usmířit se s Bohem byla již předtím nepopsatelně silná.

Tento zážitek, doplněný o vhled do Božího jsoucna, který mi byl umožněn o devět let později, totálně změnil celý můj život. (Podrobněji jsem toto všechno vylíčil např. v knize Existuje Bůh? Věda a víra, která právě vychází). Od té doby jsem vnitřně vyrovnaný a nemohu nikomu vědomě ubližovat, neboť jsem poznal, co bych ztratil, kdybych šel svou dřívější cestou. Nyní se již necítím unavený, náhle mohu přednášet bez přípravy, obnovila se mi znalost několika jazyků, náhle se mi - k údivu lékařů - naprosto vrátilo zdraví. Nechci se nikdy zpronevěřit úkolu, který jsem zcela vědomě přijal: tak, jak jsem kdysi Boha vyvracel, tak se dnes snažím jeho existenci vědecky prokazovat. Rád rozprávím s lidmi, rozhovory mne vždy inspirují k dalším vnitřním otázkám, na které mi přicházejí odpovědi. Chodí mi stovky dopisů od lidí, kteří se mi svěřují se svými životními osudy, a já jim chci pomáhat. Kdyby mně dříve někdo vyprávěl podobný zážitek, neuvěřil bych mu. Musel jsem vše sám prožít a sám se přesvědčit...

MILOSLAV KRÁL