Z Egypta je třeba vyjít!

Vydání: 2013/51 Cesta do Betléma, 18.12.2013, Autor: Mireia Ryšková

Příloha: Perspektivy

Jaké je aktuální poselství biblických textů o Ježíšově narození?
 
Oskar Kokoschka, Útěk do Egypta, olej na plátně, 55 × 68 cm, 1911 Repro archiv KT
 
Vánoce jsou pro nás svátky rodinné pohody, dárků, jesliček, stromečku, koled, zábavy, dobrého jídla a pití, možná i svátky nostalgie a tradiční návštěvy půlnoční bohoslužby, k níž patří hvězdné nebe nad námi a křupající sníh pod nohama.

Nic z toho nám ale biblická vyprávění nenabízejí. Ne že by na našem prožívání Vánoc jako radostných svátků bylo něco špatného. Ale přece jen stojí za to se nad nimi zamyslet i z biblické perspektivy.

V evangeliích máme dvě verze příběhu Ježíšova narození: v podání Matoušově a Lukášově. Markovo ani Janovo evangelium o narození Ježíšově přímo nemluví, respektive Janovo evangelium uvádí místo příběhu narození hymnus (meditaci) zpravující nás o tom, co se stalo, když se Slovo stalo tělem-člověkem.

Ježíšův rodokmen

Matoušovo evangelium otevírá příběh Ježíšova narození rodokmenem zcela ve stylu starozákonních textů. Úvod evangelia zní velmi podobně jako například věty z počátku knihy Genesis (5,1; 2,4), věty ilustrující „rodopis“ (knihu původu). Smyslem rodopisu – neboli genealogie (rodokmenu) – je jakási „zkrácená historie“ Božího vyvolení s některými významnými body. Obecně se má za to, že autor Matoušova evangelia psal pro obec složenou převážně z židokřesťanů, tedy z křesťanů s židovskými kořeny.

Proto otevírá svůj ježíšovský příběh právě touto genealogií, a to už od Abrahama. U něj začíná vyvolení, zaslíbení Božího požehnání pro všechny národy. Ježíš stojí v této linii vyvolení židovského národa i požehnání pro všechny národy a všechna pokolení země. V rodokmenu jsou kromě Marie, Ježíšovy matky, zcela nečekaně zmíněny ještě další ženy, a to ne právě ty „nejdůležitější“. První z nich je Támar, snacha Judy, jednoho z dvanácti synů Jákobových, která nebyla Židovka a ke svému právu si dopomohla lstí. Druhou je Rahab, opět nežidovka, kněžka z Jericha, spojená s prostitucí, která přijala a ukryla Jozuovy zvědy, a tak napomohla Jozuovu vítězství nad Jerichem. V rabínské tradici platila za prototyp proselytky. Třetí je žena Chetity Uriáše (Batšeba – v rodokmenu není jmenována), kterou svedl král David a jež se posléze stala matkou krále Šalomouna. Čtvrtá je Rút, Moabka, cizinka. Všechny tyto starozákonní ženy představují cosi „podezřele“ výjimečného.

Jmenování žen v rodokmenech nebylo obvyklé, a pokud ano, čekali bychom spíš Sáru, Rebeku, Judit či jiné příkladné ženy Starého zákona. Autor nám nejspíš chtěl již svým rodokmenem, který se navíc podstatně liší od toho, který nabízí Lukášovo evangelium, sdělit velmi podstatnou věc: Boží cesta spásy vede i přes ty a pro ty, kteří tak zcela do našich představ nezapadají. Byť psal evangelista především pro věřící, kteří již svým původem patřili k vyvolenému národu, neztrácel ze zřetele ani pohany.

Mudrci z Východu

Další vyprávění se zaměřuje na Josefa, který se v následujících příbězích stává hlavním adresátem Božích sdělení. Důležitou roli přitom hrají sny. Anděl mu nejdřív ve snu sděluje, že nemá propouštět svou snoubenku Marii, i když je těhotná a on není otcem, protože počaté dítě je vyvolené, výjimečné, Boží Syn. Maria byla uvedena již v rodokmenu, a tak autor rozvádí, jak je to možné. Ježíšovo narození z Marie stojí tedy v linii oněch podivuhodných Božích zásahů, v linii neočekávaných cest. A tvoří jejich vrchol – jestliže šlo o ženy výjimečné svým lidským původem či příběhem, přichází s Marií něco radikálně odlišného – její syn je Synem Božím! Josef vezme tuto skutečnost za svou a stává se pozemským otcem Božího Syna. Podrobnosti o Ježíšově narození evangelium neudává.

V následujícím příběhu se pozornost přesouvá k Herodovi a mudrcům z Východu, kteří přicházejí, aby vzdali poctu nově narozenému králi. V Jeruzalémě vyvolá jejich zpráva pozdvižení, ale hlavně obavy krále Heroda. Mudrci z Východu, nejspíš astrologové z Persie nebo podobných končin, se vydali na dalekou cestu, aby se poklonili někomu, koho neznají 
– dítěti. Židovští učenci, kteří mají přístup k tradici a mohou interpretovat Boží slovo, sice vědí, co se má stát a kam je třeba jít, ale sami zůstanou uzavřeni ve svých jistotách, neboť lze těžko očekávat, že by Bůh zjevoval své záměry skrze pohany. Naproti tomu Herodes je veden strachem o vlastní pozici, a tak se pokusí svého domnělého konkurenta zlikvidovat. Mudrci naleznou dům i matku s dítětem, s radostí se mu klaní a na znamení úcty mu obětují dary: zlato, kadidlo a myrhu, dary náležející králi. A také oni jsou ve snu informováni, aby zvolili jinou cestu k návratu.

Tento příběh, jehož liturgická oslava má místo na závěr vánoční doby, není idylickým vyprávěním, nýbrž nese v sobě podobné poselství jako rodokmen: Bůh nikoho nevylučuje a dává poznat pravdu těm, kdo ji hledají, kdo jsou kvůli ní ochotni opustit své jistoty a vydat se na cestu 
– stejně jako pohanští mudrci. A právě oni, nikoli znalci Zákona a jiní přední představitelé tehdejší doby, nalézají toho, jehož hledali, Božího Syna, krále, a odhalují ho v malém dítěti. Král Herodes si však myslí, že Boha lze obelstít a zajistit si bezpečí násilným činem. Jenže Bůh vidí do srdce člověka. Boží vyvolení nelze zhatit, i když se o to Herodes pokusil nesmyslnými vraždami malých chlapců.

Nový Mojžíš

Josef byl po odchodu mudrců znovu Božím poslem varován a poslán s matkou a dítětem do Egypta, aby tam vyčkal dalšího Božího pokynu. Egypt měl v židovské tradici pevné místo: byl místem útočiště i pokušení, otroctví a nepřátelství. Abraham tam odešel před hladem, Josef a jeho bratři se v Egyptě usadili a dobře se jim tam vedlo, Mojžíš však musel vyvést lid z tohoto domu otroctví. V Egyptě hledali mnozí králové pomoc, avšak marně. Také Jeremjáš tam byl po zničení Jeruzaléma odvlečen zbylými předáky. Egypt se stal symbolem hledání bezpečí mimo Hospodina, místem otroctví a pokušení. Teologicky i historicky byl Egypt v izraelských dějinách a náboženských tradicích důležitou veličinou. Autor evangelia tuto skutečnost teologicky využil, když ji spojil s citátem z proroka Ozeáše, „z Egypta jsem povolal svého syna,“ i narážkou na knihu Exodus, kde je Izrael v Egyptě nazván Božím prvorozeným synem. Z Egypta je třeba vyjít.

Ježíš je reprezentantem nového Izraele, s ním a v něm začíná nová etapa dějin spásy, jež znamená vysvobození z otroctví, z egyptského zajetí. Ježíš je v evangelistově perspektivě novým Mojžíšem – stejně jako on je od samého počátku ohrožen na životě, ale podobně jako Mojžíš coby Boží vyvolený je podivuhodně chráněn a veden po cestách nečekaných. Po Herodově smrti se Josef s rodinou, opět na pokyn Božího posla, který se mu zjeví ve snu, vrací zpět do Judska, ale na další pokyn se usadí v Nazaretě v Galileji.

Spíš než sentimentální idylou jsou tato vyprávění poukazem na podivuhodné Boží cesty a výzvou k otevřenosti srdce při hledání pravdy a jistoty spásy.

Mariin chvalozpěv

Lukášovo evangelium proplétá příběhy o Ježíšově narození a dětství s příběhy Jana Křtitele. Jsou si v ledasčem podobné, ale od samého začátku je zřejmé, že Ježíš je větší než Jan. Pro autora Lukášova evangelia začíná příběh o Ježíšově narození a dětství v Nazaretě. Protagonistkou je zde – na rozdíl od Matoušova evangelia – sama Maria. Marii je adresováno Boží poselství, jež jí zvěstuje archanděl Gabriel. Mariina připravenost odpovědět na Boží výzvu znamená počátek nové etapy dějin spásy. Bůh sestupuje, aby do lidského světa vstoupil jako člověk Ježíš. Maria se stává prostřednicí Boží milosti pro tento svět – takto ji osloví Alžběta, jíž přichází pomoci v jejím nečekaném těhotenství.

Zatímco Alžběta stojí v tradici starozákonních velkých neplodných žen, jako byla Sára, Rebeka či Ráchel, žena Manoachova nebo Chana, Marií začíná něco zcela nového, co přesahuje horizont pouhého Božího zásahu do lidsky obtížné situace. Maria nosí ve svém lůně toho, který překračuje řád lidského zrození. A zároveň je tím, kdo stojí v linii Davidově, kdo naplňuje dávno dané přísliby. Nad touto skutečností Maria vyjadřuje svůj dík ve svém chvalozpěvu. Chvalozpěv odkazuje na tradici žalmů i na Chanin chvalozpěv z První knihy Samuelovy: Bůh je věrný, ujímá se potřebných, je osvoboditelem. Každý z nás může zpívat takový chvalozpěv, protože v každém z nás se může znovu „zrodit“ Kristus. Toho jsou Vánoce připomínkou i nabízenou možností. Jako člověk se Ježíš narodil jen jednou, ale zrodit v lidském srdci se může vždy znovu.

Také v Lukášově evangeliu je Ježíšovo narození spojeno s Betlémem, i když jinak než v Matoušově. Josef s Marií tam musejí teprve doputovat z Nazareta. Narozením v Betlémě je podtržena davidovská linie, v níž Ježíš stojí, neboť právě ona nese mesiánské zaslíbení. Ovšem to narození, jak ho líčí autor Lukášova evangelia, je velmi nekrálovské: na okraji společnosti, v nuzných poměrech, v souvislosti s příkazem světovládce Augusta.

A tak tu proti sobě stojí, jinak než u Matouše, a přece podobně, světská moc, jež si chce podrobit svět, a Boží moc ukrytá v „bezvýznamném“ dítěti jakýchsi poddaných. Správně se to stane zjevné pastýřům, lidem na okraji společnosti, kteří mohou zahlédnout Boží slávu a netušenou velikost právě narozeného dítěte. Neboť Bůh „prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou“.

On je dán k pádu i k povstání

Takové je poselství Vánoc, poselství narození Božího Syna. Bůh se ujal svého služebníka Izraele, Bůh otevřel nové dějiny, ale ne jako mocný vládce lusknutím svých prstů, nýbrž jako malý, bezvýznamný, pokorný a bezmocný člověk uprostřed strádajícího lidu. Vánoce jsou svátky naděje, oslavou Boží pokory, nikoliv svátky přepychu a sebeprezentace. A nelze ani zapomenout, že tato naděje Vánoc stojí ve stínu kříže: „Hle, on je dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnohých srdcí.“ To jsou slova Simeonova k Marii, když s radostí uvítal dítě spásy.

Každý rok můžeme o Vánocích znovu prožívat Boží výzvu k otevření očí i srdce, abychom viděli to podstatné a měli odvahu přijmout Boha, který se skrývá v těch a v tom, které tento svět velkoryse přehlíží.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

Nazaretský, ha Nocri, bylo hanlivé odedávna Michal 18.12.2013 19:00

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay