Vydání: 2018/4 Papež v Amazonii: Jste naší pamětí, 23.1.2018, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma

„Snoubeneckých párů, kdy jeden praktikuje víru, modlí se a chodí do kostela, zatímco druhý tento rozměr života vůbec nezná, je značné množství,“ říká biskup Tomáš Holub, který právě z tohoto důvodu před časem o vztahu věřícího a nevěřícího přednášel.
To, že si vezmou nevěřícího člověka, mnozí mladí lidé jako problém nevidí (nebo alespoň zpočátku). „V období chození a zamilovanosti se některé věci často nezdají jako obtížné, a až v manželství se ukáže, že to problém je,“ konstatuje Hana Imlaufová, která se svým manželem Petrem připravuje snoubence na manželství už sedmadvacet let. I proto je podle ní velmi důležitá kvalitní příprava na manželství. Během ní si totiž někteří lidé uvědomí, že jejich hodnotový svět se příliš odlišuje na to, aby mohli žít spolu. A rozcházejí se.
Je to těžké pro oba
Biskup Tomáš Holub říká, že to není snadné ani pro jednoho z partnerů, když nemohou sdílet část své intimity. „To, co je důležité pro duchovní život jednoho z páru, je pro druhého těžko přístupné, a navíc nesdělitelné slovy. Co ale považuji za zásadní podmínku, je to, aby oba – i když každý z toho svého pohledu – hledali smysl života,“ doporučuje Tomáš Holub.
Hana a Petr Imlaufovi radí, aby takoví lidé pěstovali duchovní rozměr ve svém vztahu i jiným způsobem než pouze „kostelovým“. Aby například společně žasli nad přírodou, krásnou hudbou či obrazem, aby společně hledali vše, co je krásné, aby měli podobný žebříček hodnot. „Za moc důležitý považuji postoj upřímného zájmu o svět mého partnera. Když mám druhého rád, mělo by mě opravdu zajímat, čím žije, čemu dává ve svém životě váhu. Díky tomu se světy obou lidí mohou přibližovat,“ říká Hana Imlaufová. Spolu s manželem velmi varují před postojem rádoby tolerance, od které už je podle nich jen kousek k nezájmu.
Rovněž podle biskupa Holuba pokud jeden z páru prohlásí, že víra je soukromou věcí toho druhého, že mu v ní nebude bránit, ale že ho to vůbec nezajímá, skýtá to obrovské nebezpečí. „Je možné mít někoho opravdu rád, ale přitom se vůbec nezajímat o to, co je pro něj důležité?“ ptá se. Samozřejmě problém nastává i tehdy, když věřící člověk není schopen pochopit, že jeho protějšek nedostal dar víry, a má tendenci se na něj dívat spatra. „Věřící člověk by se měl zajímat o poctivé hledání toho, kdo se s Bohem ještě nesetkal, a nevěřící partner by zase neměl vnímat víru svého protějšku jako anomálii. Pokud tam tento rozměr chybí, pak je vztah ohrožen nejen vírou či nevírou, ale hlavně tím, že dotyční nemají schopnost pro hledání smyslu,“ zdůrazňuje Tomáš Holub. V tomto ohledu mohou existovat i manželství dvou nevěřících lidí, kteří se spolu sice nemodlí, ale zažívají duchovní intimitu. A naopak existují katolické páry, které se spolu nemodlí a víru vzájemně nesdílejí.
Pokud ovšem člověk „jen“ chodí do kostela a svou víru jinak nežije, ve vztahu s nevěřícím člověkem se to objeví v docela velké nahotě, jak upozorňuje biskup Holub: „Lidí, kteří cestou života ztrácejí nebo nacházejí víru, je mnoho. Nemyslím, že hlavním důvodem může být partner, který víru nepraktikuje. Spíš je to neschopnost nebo neochota tázat se po víře nikoliv jako po zvyku nebo kulturním fenoménu, ale jako po osobním vztahu.“
I když je dotyčný mladý člověk přesvědčený, že potkal „toho pravého“, byť je nevěřící, jeho radost nemusejí sdílet rodinní příslušníci. Často by rodiče svému potomkovi přáli věřící protějšek. Ale co když není? A nakolik do takového vztahu jít, i když si to třeba rodina nepřeje?
Hana Imlaufová podotýká, že partner nemusí rodině stoprocentně vyhovovat a že se to nemusí týkat jen víry, ale i dalších oblastí. Častým kamenem úrazu bývá například úroveň vzdělanosti. Ovšem jediné, co v takové situaci mohou podle Hany Imlaufové udělat, je své obavy vyslovit. Říct, čeho se obávají, co by mohlo ve vztahu nastat. Pokud jsou přesvědčeni, že nejde o dobré rozhodnutí, mají se modlit za to, aby se oběma otevřely oči. „Důležité je nesnažit se v očích mého dítěte toho druhého jakkoliv očernit. Když budu říkat, jak je to špatný člověk, dítě bude mít naopak tendenci ho obhajovat. Známe mnoho příběhů, kdy čím víc rodina někomu partnera rozmlouvala a upozorňovala na jeho nedostatky, tím víc měl jejich potomek potřebu svého milého bránit,“ vysvětluje Hana Imlaufová.
„Manželství je dospělý krok lidí, kteří se odpoutali od svých rodičů. Ti by proto měli dát dítěti svobodu,“ apeluje biskup Holub a vysvětluje: „Mohou říct svůj názor, ale všechno ostatní by mělo být věcí důvěry, že dítě tu svobodu naplní smysluplným a rozumným způsobem. Vším, co tuto důvěru přesahuje, rodič poškozuje startovací čáru svého dítěte.“ Podle biskupa je dále nezbytná také duchovní rovina, což je důvěra, že Hospodin má rád každého člověka, že má s každým svůj plán a že když my jako rodiče už nemůžeme dítě chránit, tak Bůh se o něj postará – a to mnohem lépe, než bychom dokázali my. „Víra je dar. Předat víru je velká radost, ale za víru dospělých dětí nejsou rodiče zodpovědní. Pokud tedy dospělý potomek v manželství s nevěřícím partnerem ztratí víru, nebyla to vina rodičů,“ míní Tomáš Holub.
Dobrou zprávou je, že když se „to povede“, může být takové manželství věřícího člověka s nevěřícím ve výsledku nesmírně obohacující pro obě strany. „Říkám lidem, že to mohou brát jako obrovskou příležitost jít spolu i v různosti. Učím se tak respektovat druhého, který má jiný pohled než já,“ uzavírá biskup Holub.