Vydání: 2009/1 Věžní hodiny, 31.12.2008

Příloha: Perspektivy

Následující řádky chtějí být skromným příspěvkem k uctění památky nedávno zesnulé vzácné ženy, sestry Emmanuelle, která velkou část svého života zasvětila těm nejubožejším z ubohých, „smetištním lidem“ žijícím na skládkách největší metropole Afriky – v Káhiře.

Měl jsem mimořádné štěstí, že jsem se s ní mohl setkávat v rámci spolupráce na projektu organizovaném profesorem Sixlem z Ústavu hygieny univerzity ve Štýrském Hradci. Zabývali jsme se tehdy zdravotním stavem dětí žijících na káhirských smetištích v rámci projektu, který probíhal několik let pod laskavou patronací sestry Emmanuelle.
Abych tuto vzácnou osobnost alespoň trochu přiblížil, uvádím několik nezbytných osobních údajů:
Narodila se jako Marie-Madeleine Cinquin v Bruselu 16. listopadu 1908 v rodině věnující se výrobě luxusního prádla; záhy ztratila otce, který se utopil při prázdninovém pobytu u moře. Dětství strávila mezi Bruselem, Londýnem a Paříží, kde na Sorbonně vystudovala filozofii a stala se profesorkou francouzštiny. Tu vyučovala na řadě univerzit, naposledy na univerzitě v Alexandrii.
Když jí bylo dvaadvacet let, vstoupila do kongregace sester Notre Dame de Sion a přijala jméno Emmanuelle. Na začátku sedmdesátých let minulého století opustila univerzitu v Alexandrii a přesídlila na smetiště Ezbeth el Nakhl, nejhorší místo, které jsem kdy navštívil. Uprostřed hořících plastů tam na několik metrů vysoké hromadě odpadků žilo v době našeho projektu (1986–1991) šest až osm tisíc lidí. Když v této komunitě neuspěla, přestěhovala se na největší káhirské smetiště Mokattam, kde tehdy žilo dvacet až čtyřiadvacet tisíc lidí. Tyto lidi dokázala získat pro úspěšný projekt kompletní recyklace odpadů, kde i ten organický zbytek po vytřídění všeho použitelného končil na kompostárně, takže z městského odpadu nezbylo doslova nic.
Významnou součástí recyklace bylo využití zbytků potravy pro chov domácího zvířectva včetně prasat a oslíků, využívaných k transportu odpadu. Vepřové maso je sice pro muslimy nečisté, ale ne pro křesťany, příslušníky koptské církve, kteří pod vedením sestry Emmanuelle zmíněný projekt recyklace uskutečnili.
Její hlavní starostí byly děti – získala obětavého lékaře, doktora Ádela, který opustil zavedenou praxi praktického lékaře a v jejích službách ve zdravotním středisku či ambulanci sloužil „smetištním lidem“ a jejich dětem. Sestra Emmanuelle postavila také školu, později i vlastní nemocnici, kostel, rekreační středisko pro děti – „Dům štěstí“ – na břehu Suezského kanálu, daleko od zoufalého prostředí, v němž děti žily.
Při jedné naší návštěvě nás v „Domě štěstí“ čekalo překvapení. Pečovali zde o zhruba čtyřicetiletou ženu pocházející z Beneluxu, totálně ochrnutou po autonehodě. Co bylo frustrující: když policie vypátrala její příbuzné v Evropě, odmítli se o ni postarat. Odůvodnili to tím, že žena se na návštěvu Egypta vypravila proti vůli rodiny, a proto její další osud nikoho z příbuzných nezajímal. Nakonec se jí tedy ujali ti nejchudší z nejchudších a pečovali o ni bezmála rok – až do její smrti. Jedná se nepochybně o extrémní případ bezcitnosti, nicméně možný ve společnosti, v níž je dovoleno cokoliv, pokud to není zakázáno zákonem.
Sestra Emmanuelle dokázala vše řídit laskavou, ale současně pevnou rukou manažerky, vzdělané, neuvěřitelně obětavé ženy. Ne náhodou byla v polovině 80. let vybrána mezi kandidáty na Nobelovu cenu míru. Pouze okolnost, že jiná křesťanská řádová sestra, Matka Tereza z Kalkaty, získala tuto cenu těsně předtím, šanci nakonec znemožnila.
Nic to však nemění na tom, že Emmanuellino dílo žije dál. V roce 1980 založila, jak sama zdůrazňovala, sekulární a apolitickou nadaci ASMAE, která usiluje o pomoc chudým dětem a jejich rodinám v oblasti zdraví a školní výchovy v několika rozvojových zemích. Po dvou desetiletích tvrdé práce ve výše popsaných podmínkách se na radu přátel a nadřízených v roce 1993 vrátila do Francie.
Ještě bych rád připojil svůj nejzajímavější osobní zážitek související se sestrou Emmanuelle. Byla to oslava jejích osmdesátých narozenin ve Štýrském Hradci. Šli jsme na ni přímo z letiště při návratu z jedné z našich misí v Káhiře. Oslava proběhla v přeplněném novém kostele na periferii města, který byl postaven ze sbírky organizované neobvyklým způsobem. Jeden šilink na stavbu kostela, druhý jako dárek pro sestru Emmanuelle. Takže v nově postaveném kostele obdržela oslavenkyně šek na stejnou sumu, za jakou byl vybudován kostel. Důstojně poděkovala, posadili ji na oltář a pak pronesla slavnostní projev ve francouzštině, který byl překládán do němčiny. Bohužel nevládnu ani jedním z obou jazyků a chápal jsem jen smysl. Nicméně celá ceremonie proběhla tak důstojně a současně v prozářené hřejivé atmosféře, jakou jsem v životě zakusil jenom vzácně, jestli vůbec.
Čest její památce.
Vladimír Bencko
Autor je lékař, profesor 1. lékařské fakulty Karlovy univerzity v Praze, přednosta Ústavu hygieny.