Vydání: 2007/36 Kněží v důchodu, 4.9.2007, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy

Společenské a politické otřesy minulého století, spojené s nástupem dvou totalitních režimů, tvrdě zasáhly do církevního života a stejně jako v jiných prostředích i zde semlely spoustu lidských osudů a mnohé charaktery podrobily zkoušce ohněm. Řadu pozoruhodných příběhů najdeme i mezi sudetoněmeckými katolíky. K nepřehlédnutelným postavám mezi nimi bezpochyby patří katolický kněz a uznávaný historik Eduard Winter. Nejprve byl horlivým duchovním, posléze se zapletl s nacisty a nakonec skončil jako socialistický internacionalista v bývalém východním Německu. Před čtvrtstoletím se jeho život uzavřel.
Eduard Winter se narodil v září 1896 na Liberecku v úřednické rodině. Rodiče ho sice vychovávali v katolickém duchu, ale jeho víra se formovala a utužovala od raných let v neustálých střetech s nacionalisty a liberály. Německé pohraničí v době Winterova dospívání totiž zažívalo nárůst protikatolického hnutí Los von Rom, šířící pod rouškou přestupů k protestantismu a útoků na katolické symboly nacionální ideje velkoněmectví. V okamžiku, kdy se stal na gymnáziu svědkem znesvěcení eucharistie několika studenty, dozrálo v něm rozhodnutí vydat se na dráhu kněze.
Vedle teologie ho zajímaly i dějiny. Kněžské svěcení přijal v červenci 1919, avšak dále se intenzivně vzdělával a vypracoval se na uznávaného odborníka na církevní dějiny (věnoval se zejména zkoumání doby osvícenství a josefinismu). Již jako šestadvacetiletý získal docenturu a o pár let později se stal profesorem církevních dějin na pražské teologické fakultě Německé univerzity (v roce 1936 se stal i jejím děkanem). Z jeho pera vzešla například monografie o Bernardu Bolzanovi nebo náčrt duchovních dějin českých zemí.

V mládežnickém hnutí
Jeho jméno je však především spojeno s pastoračním působením mezi katolickou mládeží v akademickém prostředí. Po skončení první světové války totiž panovala příznivá atmosféra pro rozmach podobných aktivit, neboť tragická válečná zkušenost vzbudila v nejednom mladém člověku spontánní touhu po duchovním životě, sdíleném s vrstevníky v křesťanských společenstvích. Rozvoj duchovního života podněcovalo rovněž hledání odpovědí na vlnu poválečné sekularizace a krize hodnot, která byla právě v Československu poměrně silná. V létě 1920 založil Winter spolek Staffelstein, jehož členové se měli věnovat národně-osvětové práci zejména ve farnostech. Prvotním cílem spolku však byla obnova duchovního života, jenž za dob rakouské monarchie mnohdy zformalizoval a zploštil. Duchovní inspirace získal Winter především z Německa, kde byla touha po duchovní obnově mezi mládeží také velice silná. Winter, výborný kazatel, dokázal podle vzpomínek současníků mladé lidi snadno oslovit. V Tomášské ulici v Praze navíc vybudoval kolej pro katolické vysokoškoláky. Každý nedělní večer se tam scházeli nejen k bohoslužbě, ale také k diskusím o náboženských otázkách.
Díky svému přirozenému charismatu dokázal kolem sebe soustředit vynikající odborníky – literární vědce, historiky, archiváře. Jména jako Eugen Lemberg, Ernst Nittner, Franz Lorenz, Willy Krause již asi dnes nikomu moc neřeknou. Ve své době však patřili ke špičkám svých oborů a také po válce se stali intelektuálními mluvčími sudetoněmeckého katolického tábora. Winter v nich zároveň nalezl oddané spolupracovníky, kteří mu poskytovali oporu v uskutečňování představ o náboženské obrodě a začlenění laiků do církevních struktur. Příslušníci Staffelsteinu se zasloužili rovněž o rozmach liturgického hnutí a věnovali se prohloubení vzdělanosti nejširších vrstev věřících. Nelze přehlédnout, že díky tomu se kněžské semináře – po válce poloprázdné – začaly plnit německými bohoslovci (velký příliv duchovních povolání byl však patrný i mezi Čechy, často z nevěřících rodin).

V nacionálních vodách
Ve Winterovi byla zároveň hluboce zakořeněna nedůvěra k mocenským aspiracím církve, odůvodňovaná obavami, aby se znovu neopakovala nešťastná zkušenost z dob habsburské monarchie – propojení trůnu a oltáře. Z toho důvodu od počátku svých aktivit mezi mládeží razil tezi o jejich naprosté apolitičnosti. Jenže katolické spolky, a mládežnické především, v žádném případě nezůstaly stranou aktuálních politických diskusí doby. Katolická mládež na počátku 30. let se totiž identifikovala s myšlenkami i životní filozofií, blízkými nacionálnímu hnutí. Pro ně byl typický důraz na romantizující ideály života v pospolitosti, obdiv k ideji pořádku, včetně afinity k vůdcovskému principu či potlačení individuality ve prospěch kolektivu. Podobné metody měly vést k utužení kázně, pozvednutí bojového ducha a schopnosti oběti – samozřejmě všechno to mělo sloužit Kristu. Podobnou rétoriku však v tehdejší době najdeme i mezi extrémně nacionálními spolky či v řadách Hitlerjugend v Německu.
Winter myšlenku propojení duchovní obnovy a prohloubení národní identity vehementně podporoval a podstatnou měrou přispěl k instrumentalizaci víry k podpoře nacionálního hnutí, a to zejména po roce 1933. Hned od počátku podpořil aktivity Konrada Henleina, které nevnímal politickou optikou, nýbrž jako obrodné národní hnutí, které přispěje k duchovnímu sjednocení Němců v Československu. Byl přesvědčen, že na tomto základě budou překonány všechny názorové rozdíly a lidé naleznou cestu k zásadám křesťanské morálky. Neuvědomoval si – či přinejmenším podceňoval – politická rizika těchto procesů, spočívající v násilné unifikaci života podle nacistických vzorů. Na druhou stranu je ale třeba dodat, že Winterovi byl vzdálen národní šovinismus a udržoval dobré vztahy s řadou českých křesťanů. Winterovy aktivity ovšem vzbuzovaly nelibost u českého episkopátu, který měl strach ze vzniku německé národní církve, a také u části německých katolíků, kteří se henleinovců obávali kvůli jejich nacizujícím tendencím.
Po anšlusu Rakouska na jaře 1938 však mnozí duchovní v pohraničí definitivně ztratili zábrany a začali hromadně vstupovat do Sudetoněmecké strany, zejména na Kadaňsku a na Žatecku. Litoměřický biskup Anton Weber dokonce zaslal svým kněžím dopis, aby je varoval před spoluprací se stranou, šířící také učení rasové nenávisti, odsouzené papežem Piem XI. V té době to byl již ojedinělý varovný hlas (za války ovšem němečtí katolíci v Sudetech dali najevo odpor proti nacistickému režimu). Winter sám byl však konfrontován i se stinnými stránkami henleinovské jednoty, aniž z nadšení pro ni vystřízlivěl – ještě před mnichovskou dohodou musel rozpustit Staffelstein. Kromě něho ztratili samostatnost i další katolické organizace. Kvůli neustálým sporům s kolegy i s biskupy se u něj navíc prohloubila vnitřní krize a pochyby o víře.

Za časů hnědé a rudé totality
Obsazení pohraničí po Mnichovské dohodě a vznik protektorátu jeho osobní problémy dále prohloubilo. Proto omezil svou angažovanost a stáhl se do své vily v Liběchově na Litoměřicku. Zde se citově sblížil se svou sekretářkou. Poté co otěhotněla, řešil situaci uzavřením manželství. Pražský arcibiskup Karel Kašpar mu odebral kanonickou misi a v březnu 1941 následovala suspenze. Winter tedy začal přednášet na filozofické fakultě, kde se stal jedním z předních nacistických exponentů. Vedle toho působil také v nadaci Reinharda Heydricha pro vědecký výzkum, sloužící i jako nástroj pro germanizaci českých zemí, a spolupracoval s bezpečnostní službou Sicherheitsdienst (SD). Winter publikoval v protektorátním propagandistickém měsíčníku Böhmen und Mähren, kde se věnoval řešení česko-německého problému a podle svědectví konfidenta gestapa a maltézského převora Franze Bobeho rozšiřoval legendu o tisícileté příslušnosti Čechů k Německu. Winter se však po válce hájil tím, že pomáhal i pronásledovaným Čechům.
Pokud bychom hledali paralelu s vývojem v Německu, Winterův osud připomíná v některých momentech dráhu těch německých duchovních, kteří vstoupili do služeb nacistického hnutí. Příčiny byly podobné. Krize kněžské identity, vyvolaná často osobními nebo charakterovými problémy, kterou aktéři řeší radikálním rozchodem s církví a příklonem k „novému nacionálnímu náboženství“, hlásanému nacistickými elitami. Jeden příklad pro ilustraci. Mladý prefekt chlapeckého semináře ve Freisingu Albert Hartl (1904–1982), který z důvodu neuspokojených osobních ambicí odešel z církve již krátce po nástupu nacistů. Vstoupil do služeb SS a SD, kde se podílel na pronásledování německých křesťanů. U Wintera však na rozdíl od něj podle názoru československé bezpečnosti „závažnější činnost ve spolupráci s SD zjištěna nebyla“.
Na konci války odešel do Rakouska (plánovaný útěk do Švýcarska mu nevyšel), kde se pokoušel získat místo na univerzitě. V prvních letech po válce panovaly u našich jižních sousedů přísné podmínky a uchazeč s hnědými kaňkami v životopise moc šancí neměl. Winter tudíž odešel do sovětské okupační zóny v Německu, kde zažil rychlý kariérní vzestup. Působil jako děkan fakulty v Halle, od 50. let přednášel na Humboldtově univerzitě v Berlíně a stal se členem Akademie věd NDR. Stejně jako za nacismu zde pokračoval ve zkoumání východoevropských dějin a pravoslaví. Stylizoval se přitom do role tvůrce slovansko-německého přátelství. Sepsal řadu knih, jež přes určitou poplatnost marxistické ideologii ani dnes neztratily svůj význam.
Winter si byl od mládí vědom svých intelektuálních schopností i osobního charismatu. Obě skutečnosti se snažil využít ve svůj prospěch. Byl to nesporně zajímavý kněz, jenž do katolického prostředí meziválečného Československa přinesl řadu inspirativních myšlenek ve snaze o obnovu duchovní tváře církve. Podlehl ale pokušení nacionalismu a nedokázal včas rozpoznat důsledky, k nimž roubování národní myšlenky na křesťanskou víru může vést. Přestože si to možná nechtěl připustit, za touhu po kariéře zaplatil příliš vysokou cenu, což se ukázalo jak v konfrontaci s nacismem, tak i komunismem. Byl přesvědčen, že při spolupráci s oběma režimy tahal za delší kus provazu. S odstupem doby však jeho snažení vzbuzuje přinejmenším rozpaky.