26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Výsledek nechával na Pánu Bohu…

23. 9. 2014

|
Tisk
|

…ale předtím se ujímal témat, do kterých se nikomu moc nechtělo

Vydání: 2014/39 Papež František v Zemi orlů, 23.9.2014, Autor: Jaroslav Šubrt

Příloha: Perspektivy 19

Skoro se bojím, aby to nevyznělo už jen jako otřepaná fráze, když i já připomenu, jak obrovskou a nenahraditelnou ztrátou pro nás v redakci Perspektiv i Katolického týdeníku je, že nás před několika dny předešel na věčnost náš kolega a vzácný přítel Petr Příhoda. Přede mnou to na mnoha místech (včetně textů uveřejněných na stránkách tohoto čísla) a asi i mnohem obratněji nepochybně už stačil říct leckdo jiný. Ale nelze jinak. Pro většinu z nás byl totiž jakýmsi nekorunovaným doyenem naší katolické publicistiky, svou erudicí, talentem a schopnostmi zjevem naprosto ojedinělým. A věříme, že stejně tak jím po celá ta léta byl i pro naše čtenáře.
Vedle Květoslavy Neradové, Václava Freie, Petra Koláře a dalších patřil k původní, zakládající sestavě Perspektiv, kterou s požehnáním kardinála Miloslava Vlka na počátku devadesátých let kolem sebe shromáždil neúnavný Oto Mádr. Rád vzpomínám na naše první setkání, které se konalo u Petra Koláře v rezidenci Tovaryšstva Ježíšova v pražské Ječné ulici. Krátce nato jsme s tehdejším šéfredaktorem Katolického týdeníku Josefem Gabrielem navštívili Petra Příhodu na Úřadu české vlády, kde dělal tiskového tajemníka u Petra Pitharta, abychom s ním domluvili spíš už praktické záležitosti kolem „rozjezdu“ Perspektiv a jejich dalšího fungování.
Ale ještě o pár let dříve jsem na jeho jméno narazil v Tigridově Svědectví. Hodně se tehdy přetřásalo téma střední Evropy. Článek Dětské etudy o nás i o světě za humny uveřejnil pod pseudonymem Bambino di Praga. A už tehdy jsem obdivoval jeho mimořádnou schopnost, s níž dokázal pregnantně a kultivovaně vyjadřovat své myšlenky. Do prvního čísla Perspektiv, které vyšlo v únoru 1992, přispěl sice krátkým, ale jak se dnes s oblibou říká – skoro „emblematickým“ článkem Politika ve čtvrtém roce Desetiletí, kde napsal: „Pro začátek zkusme psát vychovaně a vzdělaně. Varujme se nezdůvodněné argumentace, varujme se dotčenosti a snažme se už od nynějška kritizovaného protivníka neponižovat. Pro začátek to postačí.“ Při zpětném pohledu lze dnes snad říci, že svému slovu dostál v míře vrchovaté.
Zajímal ho hlavně „lidský faktor“
Petr Příhoda byl tělem i duší intelektuál. Toto slovo zní dnes bohužel skoro jako nadávka. On ho však chápal v jeho původním, nezkresleném významu: lat. intellegere – chápat, rozumět. Po zkušenosti mnohaletého kontaktu s ním musím však vyznat, že si vůbec neliboval v planém abstraktním teoretizování. A myslím, že by to dosvědčili i jeho studenti medicíny, jimž do posledních chvil, ještě před letošními prázdninami, přednášel lékařskou etiku. Katedrová učenost ho odpuzovala.
Soustředil se spíš na témata, která se týkala buď jeho vlastní žité zkušenosti, nebo životního údělu druhých, například těch, s nimiž se potkával v dobách své psychiatrické praxe. A i když psal o politice, neměl ambici rozkrývat neosobní mechanismy, které ji ovládají, ale mnohem víc se zajímal o to, jak v ní působí a jak se v ní projevuje především „lidský faktor“. V tom byl Petr Příhoda typický „křesťanský personalista“.
Když například sloužil jako novopečený absolvent brněnské medicíny v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích, měl tam mezi pacienty i Němce, kteří „nemuseli do odsunu“. V knižním rozhovoru s Janem Paulasem uvádí, že právě jejich sdělení ho přiměla, aby začal zkoumat česko-německé vztahy a „sudetoněmecký komplex“ české mysli. Snad zde určitou roli sehrálo i to, že jeho otec, důstojník československého letectva, byl při pokusu dostat se k našim jednotkám do Anglie zadržen na hranici, odsouzen a ve vězení pak zemřel. Petr Příhoda po letech svého působení v severočeském pohraničí a rozhovorech se svými německými pacienty napsal knihu s výmluvným názvem – Ztracené dějiny, kterou fotografiemi doprovodil Josef Platz.
Dodnes si pamatuji, že když jsem tuto knihu poprvé četl, zažíval jsem intenzivní pocit, že je v ní naprosto přesně formulováno, co jsem do té doby – sám jsem totiž dětství a léta dospívání prožil pod Krušnými horami – jen jaksi nejasně tušil. Po listopadu 1989 začal Petr Příhoda o „sudetoněmeckém komplexu“ psát také do Lidovek, Literárek a Přítomnosti, a jak v rozhovoru přiznává, reakce „byly protikladné, převážně negativní“.
Církev musí občas i bolet
V neposlední řadě byl Petr Příhoda opravdový „homo religiosus“, člověk ryzí a nezakřiknuté víry. Pocházel z konfesijně smíšeného manželství. V knižním rozhovoru uvádí: „Mámino příbuzenstvo bylo katolické, tátovo evangelické.“ Vždy rád vzpomínal na zbožnou českobratrskou tetu Idu, u níž často pobýval během války. Víru si ale musel znovu vydobýt během studia na vysoké škole. Byla to tedy víra vědomé volby, jak se někdy říká – víra dospělá, reflektovaná. Ale ani nad tradiční lidovou zbožnost, jak se mohlo občas někomu zdát, se nepovyšoval – právě naopak! Na našich stránkách uveřejnil za ta léta desítky zásadních článků s náboženskou tematikou. Ve  svých textech si často kladl otázku, jak jako křesťané v této zemi máme o víře svědčit v převážně již sekularizovaném prostředí. Pěstoval také žánr zvaný „kritika do vlastních řad“. Jinde ve světě se mu říká „veřejné mínění v církvi“. Moc dobře nepochodil. Po letech prohlásil, že tehdy „lidé potřebovali především povzbudit“.
Ony reakce některých českých a moravských katolíků dobře vystihl pamflet, který se tehdy mezi lidmi šířil, a někde byl dokonce vyvěšován na vrata kostelů: „Nechceme být církví Halíkovou, Štampachovou, Kolářovou a Příhodovou!“ Na druhé straně jsem byl zhruba ve stejné době několikrát svědkem přesně opačných výtek, kdy mu někteří začali vyčítat určitý oportunismus, přílišnou opatrnost a ztrátu tahu na branku – například jeho redakční kolega z Přítomnosti, známý sociolog Bohuslav Blažek.
Vzpomínám také, jak s určitými rozpaky před lety sledoval i průběh, a především závěr našeho sněmu katolické církve. V knižním rozhovoru s Janem Paulasem píše: „Idea sněmu přišla odjinud. Vzbudila spíše rozpaky než mnohá očekávání. Příprava byla povrchní, spousta kněží zůstala stranou, nepřidaly se mužské řehole. Mnohá farní společenství sice ožila, ale jen na čas, pak rezignovala.“ Ale neházel flintu do žita, věděl, že „církev musí občas i bolet“.
Petr Příhoda byl přesvědčen, že údělem křesťanů v této zemi je stejně nakonec poctivý ústupový boj, jehož výsledek nechával na Pánu Bohu. Věřím, že by dnes přijal za svá i následující slova: „Víme, že noc bude tvrdší, než si myslíme, ale také víme, že v nás už nic nebude moci vzbudit strach, až touto nocí projdeme“ (Bernard Bro OP).
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou