Vrlá tykavka a filmový agent

Vydání: 2006/22 Financování cirkve, 30.5.2006, Autor: Štěpán Havlíček

Příloha: Doma

Marek Míček OPraem.
Řádovým jménem František. Je farářem v Praze-Nebušicích a kaplanem na Vyšší odborné škole publicistiky. Narodil se v Praze v rodině matematika. Do premonstrátského noviciátu vstoupil na Strahově, po vysvěcení se jeho působištěm stal milevský klášter a nedaleké farnosti Veselíčko a Bernartice. Jako violoncellista hrál ve smyčcovém orchestru i v rockových kapelách, dnes vystupuje se skupinami Silent Plane a Jerguš Bača end band.

Působil jste v několika farnostech. Čím se vyznačuje ta současná?
V Nebušicích žije mnoho cizinců, do kostela pravidelně chodí jedna korejská a jedna polská rodina, sem tam se objeví nějací Američané. Na začátku nebo v závěru mše oslovím své zahraniční farníky anglicky a zvu je také do farního sálu, kde se scházíme, abychom tvořili jednu rodinu.

Při činnosti na školách se často setkáváte s nevěřícími lidmi. Na čem je založen apoštolát v této oblasti?
Vyžaduje to specifický přístup. Jsem rád, že jsem členem komunity strahovských premonstrátů, kam mohu přijít a načerpat sílu, protože pohybovat se mezi nevěřícími lidmi je náročné pro zachování kněžské a řeholní identity. Prostředkem apoštolátu je u mne například hudba. Mám dvě skupiny, jednu přímo v Nebušicích, další jsme založili se studenty Vyšší odborné školy publicistiky, a občas koncertujeme. I v rámci kapely jde především o to sejít se a komunikovat.

Vyučujete také na základní škole...
Ze začátku tam byl určitý odstup. Když jsem dělal nábor dětí do náboženství, řekl jsem jim, že jsem členem agentury, která shání dětské herce do filmu, kde bude hrát Bruce Willis. Ptal jsem se jich, jestli mi to věří a někteří řekli že ano, jiní ne. Přiznal jsem se: „Byl to chyták.“ Následovala další otázka: „Kdybych vám řekl, že jsem farář, věřili byste?“ a většina dětí nevěřila. Když jsem odhalil, kým skutečně jsem, vzalo si přihlášku na náboženství asi padesát dětí, ale rodiče to mnohým z nich zakázali. Nakonec zůstalo nějakých osm dětí. Mám velkou radost z toho, že mě po dvou letech učitelé přijali jako součást pedagogického sboru.

Jak byste popsal přínos paní kostelnice pro vaši farnost?
Považuji za štěstí, že paní inženýrka prožívá službu kostelnice na hlubší úrovni - má starost také o duchovní zrání dětí. A čeho si na ní ještě vážím? Jak by řekl Jan Werich: když jsem někdy nevrlý nervózní netykavka, ona bývá vrlá rvózní tykavka.



Marie Janouchová
Kostelnice u sv. Cyrila a Metoděje v Praze–Nebušicích. Po smrti manžela sama vychovávala dvě děti. Je inženýrkou v oboru chemie, mimo jiné se podílela na vývoji plastů pro automobilový průmysl. Nyní je v důchodu. Donedávna doprovázela bohoslužby hrou na varhany. Ve svých bezmála sedmdesáti letech dálkově vystudovala teologii a vyučovala náboženství.

Jakým způsobem jste se dostala ke službě kostelnice?
Tady se kostelnictví předávalo až do 60. let v rámci jednoho rodu: zemřel kostelník a funkci převzal jeho bratr. Když zemřel i on, nastoupila jsem já. V té době chodili v Nebušicích do kostela čtyři, maximálně šest lidí. Někdo jezdil na mši do Prahy, protože měl strach a bál se přiznat, že do kostela chodí.

Děti jste vychovávala v 50. a 60. letech. Co tehdy obnášela křesťanská výchova?
Do Nebušic naše rodina přišla díky P. Dvořákovi. Byl velmi statečný, vedl mládež. Moje děti se tak mohly setkávat se svými vrstevníky a viděly, že nejsou samy, kdo chodí do kostela. Když jsem je předtím dala zapsat ve škole na náboženství, předvolali mě do ředitelny. Kromě ředitelky a třídní učitelky přišel i pan inspektor a začal se mnou mluvit: „Vy nemáte muže. Ženy jsou spíš citové a vám chybí hlava rodiny, která by byla racionální a věděla by, že církev škodí.“ Vzal na sebe tu povinnost mě poučit, že svým postojem vlastně ničím dětem život. Paní katechetka, která děti učila, byla ale výborná. Náboženství měli až po vyučování, to znamená třeba od pěti nebo od šesti hodin večer a ona byla takový poctivec, že všech šest dětí vodila pokaždé domů.

Čím vás a vaši farnost obohacuje otec František?
Vnáší do farnosti mladého ducha. Jeho kázání vnímají stejně dobře mladí i staří. Učí náboženství ve školách v Nebušicích a Horoměřicích, kam vnáší povědomí o křesťanství, a dobře si rozumí s dětmi i s učitelským sborem. Je veselý, a svým přístupem ukazuje, že věřit není nic chmurného, ale že je to i radost. Radost z dobrého života. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay