Vidíme si do životních karet

Vydání: 2004/40 Křesťané a ekologie, 28.10.2004, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

MIREK KOVÁŘÍK
Kamarád Jiřího Ješe, rodilý Pražan. Jedna ze zakladatelských osobností hnutí malých divadel 60. let. Jeho Docela malé divadlo vytvořilo osobitý interpretační styl. Byl první, kdo scénicky představil poezii Václava Hraběte a básnický manifest Znamení moci Jana Zahradníčka. Od roku 1990 působí kromě jiného jako rozhlasový autor, moderátor a recitátor.

Jak jste se dostal k poezii?
Kdyby to neznělo jako fráze, mohl bych říci, že celým mým životem prochází poezie jako to hlavní, s čím jsem se potkal, co jsem poznal a s čím jsem vlastně dovedl vystačit – a navíc i podělit ty, které jsem oslovil.

Vy jste s osobně setkal s Allenem Ginsbergem; kdy a kde to bylo?
S Allenem Ginsbergem jsem se sešel po jeho slavném návratu do Prahy v májovém čase 1990, čerstvý překlad jeho Návratu Krále Majáles jsem přednesl tenkrát z pódia na Václavském náměstí stoje vedle něho, televizní přímý přenos byl tenkrát samozřejmostí, zvláště když nedaleko nás seděl Václav Havel, k němuž jsem Ginsberga poté nasměroval a stačil i představit. Pak ještě jeho vystoupení na Filosofické fakultě - to už byl Ginsberg v Praze po třetí, tuším roku 1993, vzpomínali jsme na Jana Zábranu; myslím že pro Ginsberga byl jeho český překladatel přítelem, na kterého nemohl zapomenout.

Jaká je vaše životní cesta a k čemu spějete?

Služba poezii jako možnost komunikace - tak bych nazval to, co považuji za těžiště všeho, co dělám.

Jaký vztah máte k Bohu?
Znamení moci, Zahradníčkův úžasný text dotvořený těsně před jeho zatčením v roce 1951, mne utvrdil ve víře, že cítit život v Božích rukou, vědět o tom a počítat s tím – i když jako s hodnotou, o kterou se člověk musí neustále ucházet, to všechno mne už celá desetiletí naplňuje vědomím, že je tu stále vedle mne jako Svědek i Pán. Proto je moje interpretace tohoto textu - znám ho zpaměti od roku 1967 – svým způsobem něco jako nepřetržitá liturgie…

S Jiřím Ješem jste prožili jednu zajímavou cestu, co vás ještě spojuje?
Procestovali jsme spolu Itálii a vypravili se i na nejdelší putování do Austrálie a na Nový Zéland. Spojuje nás od převratu zejména krásný úděl rozhlasové práce, spoluzakládali jsme Radio Collegium, „soukromou Vltavu“, v mnohém předchůdce dnešního Radia Classic. Vidíme si do svých životních karet a jeden druhému je pomáháme vynášet… Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 43 22. – 28. října 2019

Kdo by se děsil, kdo by se třás?

Někdo má ty hřbitovní procházky rád. Náhrobky dokážou prozradit mnohé: jak si místní cení svých předků, jak se jim žije dnes. Jiný se ale krchovu zdaleka vyhne. Je…

celý článek


Spřátelit se s vlastní smrtí?

Legalizovat eutanazii chce skupina poslanců v čele s Věrou Procházkovou z Hnutí Ano. Návrh zákona, který minulý týden dokončila skupina poslanců, bude ještě připomínkován…

celý článek


Stavba svatovítských varhan jde do finále

Ochutnávkou krásy a možností budoucích svatovítských varhan byl inaugurační koncert 14. října přímo ve varhanářské dílně Gerharda Grenzinga ve španělském El Papiolu.…

celý článek


Misionář, „který utekl smrti“

P. MATEUSZ DZIEDZIC působí od roku 2009 jako misionář ve Středoafrické republice (SAR). Vrátil se tam i přesto, že ho v roce 2014 zajali místní ozbrojení povstalci. S KT…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay