Věřící jsou jiní

Vydání: 2004/47 Zážitkovost ve víře, 17.11.2004, Autor: Johannes Röser

Příloha: Perspektivy

Být křesťanem je životní sloh. Malé zpytování svědomí

„Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné. Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval. Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě...“ - Tak popisují Skutky apoštolů (2,44-47) životní styl prvokřesťanů. Jaké všeobecné oblibě se těší křesťané pro svůj životní styl po 2000 letech?

Dnešní exegeze nás učí, že tato kniha Nového zákona byla psána tak, aby získávala. Možná, že její autor proto vztahy uvnitř obce věřících poněkud idealizoval. Dnes přijímáme projevy PR (public relations) s rezervou, neboť nám často slibují nebe na zemi. Též vlivem zkušenosti s reálným socialismem přijímáme líčení komunistických poměrů v prvotní obci s jistým odstupem.  Kromě toho víme, že apoštolské časy nebyly vždy idylou. Vedly se spory o další směřování (např. mezi Petrem a Pavlem), o diakonát, o kompetence. Prvotní církev tížily i stavovské a třídní rozdíly. Lze však tímto způsobem odbýt zprávu o způsobu života, jímž se křesťané nápadně lišili od svého okolí? A je v pořádku, když se dnešní křesťané přizpůsobují běhu současného odkřesťanštěného sekularizovaného světa?
Teologie sekularizace 60. let mínila, že ano. Z nouze „města bez Boha“ chtěla udělat ctnost. V zesvětštění světa spatřovala šanci křesťanské obnovy – proti depresi. Čím světštěji se křesťané cítí, čím víc se sblíží s liberálně svobodomyslným duchem doby, tím budou pro svět přitažlivější. Musí se pouze spřátelit s autonomií skutečnosti, s jejími zákonitostmi.
Velkým tématem posledního koncilu se stal „dialog se světem“, aggiornamento. Předchozí generaci dosti zaměstnávalo. My později narození se stěží dokážeme vcítit do pocitu osvobození, jaký tehdy naši „předkové ve víře“ zakoušeli. Církev a svět!
Církev a svět? My, dítky světa, to cítíme jinak: odlišnost nevnímáme, už není naším problémem, vždyť my jsme svět! Máme „světa“ dost. Ale máme jinou potřebu: jak lze nám, moderně-postmoderním, vědou osvíceným světoobčanům, poctivě křesťansky věřit a autenticky křesťansky žít? A co činí v tomto libovolně pluralitním světě, kde je vše zaměnitelné, křesťanství právě křesťanstvím?

Máme „světa“ dost

Koncem 60. let poukázali latinskoameričtí teologové osvobození a spolu s nimi i J. B. Metz na jistou nesnáz. Na velké výzvy křesťanům, jako je donebevolající bída nebo nespravedlnost, nedává aggiornamento samo o sobě žádnou odpověď. To, čeho je třeba, ani tak není „sblížení“, ale spíš odporování a obrácení. Snad nikde jinde to není vyjádřeno s tak prorockou naléhavostí jako v závěrečném dokumentu Würzburské synody (1975):
„Jsme církví v jedné z průmyslově a technologicky vysoce rozvinutých zemí. Stále zřetelněji si však uvědomujeme, že tento rozvoj není neomezený, že ekonomický růst i využívání přírodních zdrojů mají své hranice a že proto není možné, aby všechny země dosáhly životní úrovně, jíž se dnes těšíme. V zájmu důstojného přežití lidstva od nás tato situace žádá zásadní proměnu životního stylu, drastickou změnu našich ekonomických a sociálních priorit (...), novou orientaci našich  zájmů a výkonů, nové formy sebeuskrovnění, v jistém smyslu kolektivní askezi. Dokážeme tu výzvu smířlivě přijmout? Tato situace se stává zatěžkávací zkouškou morálních rezerv naší rozvinuté společnosti a jejího smyslu pro odpovědnost. Kdo prosadí a kdo bude průběžně motivovat onu potřebnou změnu smýšlení a životní praxe?“

Nikoli neomylně, ale nikoli libovolně

Synoda na to jasně odpověděla: morální síly ukryté v křesťanství. Po třiceti letech se ptejme: Jsou to opravdu křesťané, kdo mají sílu odporovat nárokům kultury novopohanské seberealizace a vysvobodit společnost z pasti egoismu?
Sekulární svět namítne: Jaká domýšlivost! Podívejte se sami na sebe! Čím se vy křesťané - uvážíme-li jen druhou desku Desatera - lišíte od ostatních? Vždyť i svým veřejným míněním se „křesťanský svět“ dávno přizpůsobil „mainstreamu“, ať jde o postoj k potratům, eutanazii, promiskuitě, manželské nevěře...
Křesťané už nežijí jako za biblických časů. Jsou současníky, tak to má být, nic lidského jim není cizí. I oni jsou hříšní, nikoli neomylní, nýbrž stále chybující. Ale křtem přijali znamení postoje a životní cesty, které není znamením libovůle. Jako občané nemusejí na rozdíl od řeholníků žít a působit v „kontrastní společnosti“. Ale mají žít v kontrastu vůči mnohému, co je v dnešní společnosti běžné. Ze svobodného následování Krista jim plyne nezbytí vytvořit křesťanský způsob života i niternou kulturu, jíž dominuje právě křesťanství. To bude zkouška, která ověří jejich schopnost obstát v budoucnu: čili přesvědčivost a přitažlivost křesťanství v třetím tisíciletí. V tomto ohledu jsme na tom stejně jako prvotní církev – i s našimi slabostmi a hříchy, ale i s naší silou a dobrou vůlí. I náš čas je „osovým časem“, kdy se rozhoduje o hodnotě křesťanské víry – nebo o tom, jaké hodnoty může znovu nabýt.

Co znamená křesťansky dominantní kultura

Křesťansky inspirovaná niterná kultura... - To neznamená stát se bigotními podivíny, kteří ve jménu jakéhosi neointegralismu předepisují všem oblastem existence, jak mají fungovat. Křesťané, dítky světa a současně dítky Boží, mají při vší své moudrosti, vnímavosti a chápavosti stát na půdě skutečnosti. Mají však kráčet nikoli libovolnou, ale svou cestou. Směrnicí je jim Ježíš Kristus, který je Cesta, Pravda a Život. Mají žít jinak: vědomě, cílevědomě, sebevědomě, hledat s hledajícími - též skromně a ohleduplně, milosrdně, ale i vzpřímeně a vyzývavě.
Například jde o vztahy mezi pohlavími. Sexualita je velké téma dnešní kultury. Vlastně vytvořila dominantní kulturu svého druhu. Zdá se, že křesťanům je trapně, mají-li v této oblasti přiznat barvu a říci nahlas, co v křesťanském duchu prostě nejde, zejména není-li nikdo z nás bez hříchu a nemůže osobivě hodit první kamenem. Nicméně: vztah, věrnost, partnerství, láska, sex - to nejsou pouhé způsoby hry, v nichž se křesťané smějí jednoduše přizpůsobit běžným zvyklostem.
V osvětě dorostu má být proto zřetelně stanoveno, jaký způsob vztahu odpovídá křesťanskému životnímu slohu, jak je třeba hodnotit manželství i osobní závaznost v pohlavním životě (vzdor všem těžkostem a zklamáním). Má být řečeno, že existují vysoké, nikoli však nedostupné křesťanské nároky, jimž se mají muž i žena po celý život snažit dostát při vzájemném porozumění, odpovědnosti i touze.
Do výchovy a do práce s mládeží se v posledních desetiletích vloudilo příliš mnoho nedbalosti. „U vás však ať to tak není!...“ (Lk 22,26). Tato biblická výzva platí i dnes. Je i náboženskou povinností vychovávat ke vztahu, ke schopnosti vztahu, k jeho pevnosti, nikoli k zakřiknutosti, k prudérii. To ovšem neznamená připustit pedagogicky „laisser faire“, libovůli. Naopak, vést ke spolehlivosti a důvěře mezi partnery, jak se o to pokouší nejnovější dokument Kongregace pro nauku víry o vzájemnosti mezi mužem a ženou.

Prozářeno Bohem: sex, profese, den Páně

Křesťanský způsob života se projevuje i v obvyklé všední každodennosti, soukromé i společenské. Křesťanský manažer se chová při odměňování podřízených jinak než chamtivý šéf, který dnes vítězně ovládl veřejnou scénu. Každý si zaslouží spravedlivou odměnu. Výkon je dobrý, pobídka též, žádné rovnostářství! Kristus však vyzývá k evangelní chudobě, k sdílení tíže, ke skromnosti, otevřenosti a spravedlnosti. To dnes znamená především rovnost šancí. Na místě jsou i výzvy k jednoduchému, ba i ekologickému způsobu života. Křesťané mají vytvářet charitativní přidanou hodnotu, která překračuje limity předepsané daňovým zákonem. Také sociální závaznost vlastnictví ukládá křesťanům víc než ústavní rétorika.
Jsme povoláni nikoli ke smrti, ale k věčnému životu. Nikoli k pozemšťanskému šosáctví, ale k usilování o království nebeské. Jak inspirativně působí reálný způsob života křesťanů na ty, kdo „nejsou daleko od království Božího“? Jak posvěcujeme svou profesi jako povolání, nikoli jako džob či byznys? Jak posvěcujeme své všední dny, volný čas? Zda světíme neděli pravidelnou a aktivní účastí na eucharistii? Jak posvěcujeme jméno Boží? A necháváme Boha, aby posvětil nás? Solidarizujeme se v modlitbě s bratry a sestrami ve víře? Pomáháme sobě i jim pronikat z náboženské osamělosti k radosti dítek Božích?
Při dostatečné bdělosti nelze přehlédnout jemné nápovědi, které signalizují jistý rozdíl. Ignác z Loyoly je popisuje jako hledání a nalézání Boha ve věcech. Věci jsou z tohoto světa, pravda, ale mohou věřícímu zprostředkovat tušení Boží blízkosti. Není přece jedno, přežívá-li člověk sekulárně, anebo žije-li svátostně, tj. vnímavě vůči Božímu prosvítání časem a prostorem.
Také volný čas je časem Božím, nikoli jakousi bohaprázdnou zónou. I v kultuře spotřeby - čili ve způsobu osobního konzumování i odříkání - se zřetelně projevuje, který to duch určuje ducha našeho, čí jsme tedy dítky a k jakému typu radosti ze života se při svém užívání materiálních a duchovních sil cítíme povoláni.
Svoboda člověka, který se hlásí ke Kristu, neznamená maloměšťácké ani velkoměstské pohodlí. Křesťané mají vydávat počet z naděje, kterou chovají. Jestli v Kristovo zmrtvýchvstání a ve vzkříšení z mrtvých věříme, nebo nevěříme - to je přece podstatný rozdíl.
Takto burcovala Würzburská synoda: „Všechny naše iniciativy jsou poměřovány mírou naděje, k níž jsme povoláni (Ef 4,4). Ta nepřichází z nevědomí a nemíří do neurčita. Pramení v Kristu a svědčí i o nás, křesťanech přelomu 20. a 21. století, o našem očekávání jeho nového příchodu. Znovu a znovu nás činí lidmi, kteří přes všechny své dějinné zkušenosti a zápasy hledí mesiánskému Dni Páně vstříc.“
Křesťanský způsob života tedy není jen tak ledajaký. Představuje cosi jiného, zvláštního, odlišného a odlišujícího. Při vší univerzálnosti kristovského dění neztrácejme toto jemné vědomí mezí. Křesťanství je přidanou hodnotou, kterou si tento svět sám od sebe nemůže dát, přesto ji potřebuje jako leitmotiv, jako duchovní kulturu, byť by se nad ní pohoršoval. „Aggiornamento“ - ano, ale jako nárok a výzva. Křesťanská naděje není pouhým poskytováním. A nečiní všechny a všechno stejným. Věřící křesťané jsou – jako v dobách prvotní církve – snad přece jen trochu jiní.

Převzato z týdeníku Christ in der Gegenwart 34, 22. 8. 2004 (autor je jeho šéfredaktorem). Některé mezititulky a některá zdůraznění jsou redakční. Přeložil pp.

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay