Vydání: 2018/50 Roráty připravují na Vánoce, 11.12.2018, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma 50

 
Jak je rozeznat? Vnitřní pocit, který panuje při přípravě večera pro naše blízké, umí napovědět, co do lesklého papíru balíme. Rychlá návštěva obchodu pro dohodnuté zboží dává tušit, že nám o nějaká překvapení ani nejde. Touha ohromit zase vede k pořízení důkazu velikášství, který s dárkem nemá nic společného. Anebo poslechneme strach, který za nás pořídí jistoty.
Může se tak lehce stát, že utratíme hromady peněz za něco, co dárkem vlastně vůbec nebude. Přitom každý rozezná tu vnitřní radost, která doprovází ty pravé momenty přípravy, kdy chceme druhé opravdu potěšit. „Od Boha dostáváme denně dárky – v podobě nádherné přírody a lidí kolem nás. Ale nestačí se pouze těšit a radovat z Božích darů! Také člověk má dar soucitného srdce, rozumu a skrývá v sobě touhu těšit druhé. Ve chvíli, kdy si uvědomí, že i on může přinést skutečnou radost druhému – tedy dobrovolně, ochotně a s láskou věnuje svůj čas, pozornost a síly pro své blízké –, chová se stejně jako náš Pán,“ vysvětluje P. Ondřej Špilar. Podle něj právě taková snaha vede k dvojí radosti: vedle obdarování druhého i k potěšení toho, kdo dárek předává.
„Po šedesáti letech jsem dostala nádherný dar“ – tak vzpomíná paní Karásková z Mníšku pod Brdy na dárek, který už nečekala (viz text níže). Její příběh dokazuje, jak pravá podstata obdarování – tedy pozornost a vnímavost pro potřeby druhých – v čase nestárne a právě v předvánoční době nám ukazuje tu pravou hodnotu pro naše blízké. Obdarováváme na dlouhá léta, přitom nechtěněně a v takovém množství, že ani ta největší krabice pod stromečkem nestačí.
Ruce máme dvě, k přijímání i dávání
„Milý Ježíšku, pod stromeček si přeju nové lego, mobil a kolečkové brusle,“ píše si své přání malý klučina a je jasné, že u něj rodiče s nějakými hlubokými myšlenkami nad podstatou lesklého balíčku nepochodí. I přesto, že klučinův pokoj je stále zavalený hračkami a on v podstatě všechno má, stále si žádá víc.
Kdekdo si láme hlavu nad tím, jak tedy správně obdarovat, a hlavně, jak k obdarovávání vést naše děti. Lze jim vysvětlit, že dávat je mnohdy víc než brát? „Pán Bůh nám dal dvě ruce, abychom přijímání a dávání měli jakžtakž vyrovnáno. Pro život je důležité obojí – zaradovat se, když dárek dostaneme, a stejně tak i prožít potěšení z radosti druhých, které jsme obdarovali,“ připomíná pedagožka a publicistka Eva Muroňová, redaktorka časopisu Duha. Podle ní v určité části života jedna stránka převažuje: malé děti, které „drží a nepustí“, budeme těžko přesvědčovat, že je dobré se dělit – a je to tak dobře, protože si právě nabírají základ na celý život. Až později a s naší pomocí zjistí, že vymýšlet někomu dárky a někoho obdarovat může být velké dobrodružství a zábava.
Takže jak si poradit s přáním toho malého školáka? „Určitě bych mu nic nevysvětlovala. Spíš si společně užijte, že se můžete obdarovat navzájem a nemusíte vánoční obdarovávání skrývat za Ježíškem,“ dodává Muroňová. Zdůrazňuje, že dopředu tak spolu můžete mluvit o podstatě obdarovávání – lze obdarovat jen tím, co je v našich možnostech, a pokud věnujeme něco svého, musíme se pak nutně smířit se ztrátou. „Máte-li doma školáka, přeji především odvahu říkat pravdu, pustit uzdu fantazii a tvořit společně,“ zdůrazňuje Muroňová.
 
Hry, knížky i vstupenky na představení
Který rodič zvolí dárek jako společný prožitek, sází téměř na jistotu. Většina dětí doslova vyhledává dobrodružné hry, tajemné úkoly, šifry, tajné úkryty, skryté poklady. Šikovní rodiče dokážou na těchto základech postavit nejen vánoční rodinné hry, ale i zimní výlety, bojovky a podobně.
„Nedávno jsme s manželem přemýšleli nad dárky pro děti. Těžko se vybírá nehmotný dárek, ale jednou z cest, kterou jsme objevili, je kultura. Děti tak objeví pod stromečkem lístek na výstavu, divadelní představení či do kina,“ vysvětluje učitelka náboženství a pedagožka Vendula Zachovalová. Podle ní podobně poslouží i kniha či společenská hra. Důležitým přidaným prvkem těchto dárků navíc je, že mohou být darované více členům rodiny – knížka k večernímu čtení pro všechny nebo společenská rodinná hra. Osvědčeným dárkem i pro dospělé je podle Zachovalové knížka „splněných přání“ vlastní výroby, která obsahuje nabídku toho, s čím mohu druhým pomoci.
Štědrý večer podle pravítka
Právě maminky či babičky bývají hlavními postavami štědrovečerního celodenního představení. Každý člen rodiny má svou určenou roli, děj probíhá podle scénáře a na režisérovi – tedy mamince či babičce – záleží, zda rodina odehraje hru přísně podle pravidel, nebo dovolí volnou improvizaci. Snaha být otevřený k představám druhého, přizpůsobit se ostatním a udržet si nadhled za všech okolností je vítaná právě přesně pro tento den. Tento dárek sice není zabalený do krabice s mašlí a pravděpodobně za něj nikdo ani příliš nahlas nepoděkuje, ale pokud se podaří jej uskutečnit, darujeme Štědrý den, na který se nezapomíná.
Taková volnost také dovoluje mít otevřené srdce pro druhé, kdy můžeme ke stolu pozvat zvláštního hosta, ubrat kvůli němu vlastní pohodlí, najít v srdci i místo pro toho, s kým jsem v rozepři, darovat dárek neznámému.
Pokud takové obdarování zvládneme v kruhu rodinném, naše dárky dalece převýší i to nejdražší lego či brusle v dokonale namašlené krabici. „Pán musel do mě doslova strčit, abych dokončil své poslání a věnoval částku od štědrého dárce skutečně potřebným,“ vzpomíná na jeden předvánoční den moravský kněz. Jeho příběh, který je na stránce uprostřed, dokazuje, jakou radostí pak překypují obě strany – obdarovaný, ale i ten, kdo dává. Dětem o tom ani příliš vyprávět nemusíme, pochopí samy. A stejně tak i přijdou na to, proč dárky pod stromečkem nelze všechny házet na Ježíška – i my sami jsme za ně odpovědní.