Vydání: 2008/17 Kazatelství, 21.4.2008

Příloha: Perspektivy

Věda má dnes pro své oslnivé praktické úspěchy vysokou prestiž. Hlubší pozorovatelé si však povšimli, že každý průlom v poznání znamená nějakou slepotu v jiných směrech a že praktické úspěchy vědy nevylučují nejasnosti v jejích samotných základech. To se nemusí bezprostředně projevit v praktické aplikovatelnosti, může to však mít škodlivé důsledky pro světový názor. Preparace obrazu světa

Odpověď na otázku „Proč je to a to?“ je dvojího druhu, jak vysvětluje filozof Spaemann: první je typu „kvůli tomu, aby“ (kvůli nějakému účelu), druhá se odvolává na výchozí podmínky a zákony, mechanickou příčinnost. Novověká věda otázky prvního typu ze svého programu úplně vyloučila. To však znamenalo podstatné ochuzení spektra jevů našeho přirozeného, „předvědeckého“ světa. Jev, fenomén je prvopočátkem zkušenosti, jak vnějšího (barva, teplo, chlad, vůně), tak „vnitřního“ světa (představy, soudy, hodnocení). V jistém smyslu nás fenomény nemohou klamat. Ty jednoduché se nedají definovat, je možné na ně jen poukázat: „Podívej se na toto a pochopíš, o co jde!“ Proto také není možné zpětně je „rekonstruovat“ z žádné objektivizující teorie, která z nich byla abstrahována. Když intelektuální tradice navrší na původní fenomény pyramidu myšlenkových konstrukcí, může se stát, že původní smysl v příslušných fenoménech obsažený se zasuje a základy příslušné vědy se zamlží.
Věda nabyla v počátcích novověku v rukou průkopníků, jako byl Bacon, Galilei, Descartes a Newton, zcela nové tvářnosti. Už nechtěla být součástí celkového filozofického vědění, jehož cílem byla nezaujatá kontemplace vesmíru, tím méně „služkou teologie“, nýbrž sebevědomým nástrojem k praktickému ovládnutí světa. Filozoficky této nové vědě požehnal Descartes, který od sebe zásadně oddělil oblast hmotných věcí, charakterizovaných rozlehlostí, velikostí, a oblast ducha, myšlení. Zdá se, že to udělal spíš kvůli oblasti rozlehlosti, jejíž zkoumání tak bylo zbaveno „zátěže“ vědomí, účelů, hodnocení atd. Přírodní věda se tak mohla stát čistou vědou o rozlehlých, hmotných jsoucnech. Jako metodologické východisko a vzor dalšího postupu se jí nabídla eukleidovská geometrie. To umožnilo konstruovat pomocí přesně definovaných pravidel nekonečný vesmír geometrických tvarů, a to vše s absolutní exaktností, objektivitou a ověřitelností. Geometrizace se ovšem pro řešení praktických úkolů mimořádně hodí (vzpomeňme na dnešní kosmické lety). Pak se ovšem jaksi automaticky nabídla myšlenka, že i celý hmotný svět je vlastně jen realizací takových geometrických (případně obecně matematických) pomyslů.
Postupně byl opuštěn svět bezprostředně jevově přístupného a nahradil ho exaktní prostor geometrie, exaktní čas fyziky, exaktní zákon příčinnosti. Matematicky konstruovaný svět idealit byl tak podvržen na místo jediného reálného světa, totiž předvědeckého názorného „přirozeného“ světa našeho každodenního života. Věřilo se přitom, že touto metodou získáváme identickou, nerelativní pravdu a že zde tedy poznáváme pravé jsoucno samo. Galilei přišel dokonce na myšlenku, která se mohla zpočátku zdát dobrodružná, že totiž nejen rozlehlé věci, ale i kvality vnímané smysly by bylo možné alespoň nepřímo matematizovat. I v tom bylo nakonec dosaženo grandiózních úspěchů, ovšem za cenu, že teoretická konstrukce zavalila vlastní fenomény. Již ve škole se dnes učíme, že červeň „je, když“ do oka dopadá světlo o vlnové délce 690 nm. Učitelé nám už neřeknou (sami byli vychováni v jednostranném galileovském fyzikalismu), že vjem, fenomén červeně je něco zcela zvláštního, něco na žádnou vlnovou délku nepřevoditelného, vlastně nepopsatelného; kdo ho „nezažil“, neví, o čem je řeč.

Od preparace k materialismu
Fenomény se ovšem jeví vědomí, a právě vědomí bylo Descartem pečlivě odfiltrováno od světa přírody. Protože bylo metodicky nezvládnutelné, přestalo pro přírodovědu existovat, což v dalším vývoji, kdy se přírodověda stala vzorem poznání vůbec, vedlo k pokusům vysvětlit vědomí jen jako jakési vyzařování (epifenomén) hmotné struktury nervstva, popřípadě je s touto strukturou přímo ztotožnit. Obecně zavládl v přírodovědě metodologický princip (zvaný metodologický redukcionismus nebo naturalismus), podle něhož je při bádání nutné vždycky nejprve pátrat po „přirozených“, tj. hmotných, koneckonců fyzikálně-chemických příčinách. Tento princip většinou přijímají i ti vědci a filozofové vědy, kteří osobně nejsou materialisty; s podmínkou ovšem, že se z něj nebude dělat tvrzení metafyzické, jako by i ve skutečnosti existovaly jen materiální příčiny a materiální jsoucna.
Bohužel se tak v myslích mnoha vědců, zvláště těch, kteří se zabývají popularizací vědy, stalo. Ti pak s velkým zápalem využívají údajných vědeckých zjištění, „faktů“ a „zákonů“ k potírání všeho, co překračuje obzor smyslové zkušenosti, včetně náboženské víry. Je zajímavé, že hlavním protináboženským beranidlem se ve 20. století stala biologie, zatímco vědy o kosmu jsou mnohem zdrženlivější. K této zdrženlivosti přispěl vývoj ve fyzikální kosmologii, která ukázala, že vesmír je vysoce strukturovaný celek s přesně definovanými a vzájemně nadmíru přesně „vyladěnými“ parametry, jako je jeho věk, hmotnost, entropie, zakřivení, teplota, hustota a rychlost rozpínání. Kdyby se některé z těchto parametrů i mírně odchýlily od empiricky nalezených hodnot, nebyl by vesmír schopen nést život.

Život vědu provokuje
I život – rostlinný, zvířecí, lidský – měl být programově podroben stejným vědeckým postupům jako neživá příroda. Živé bytosti je možné podrobit analýze z hlediska hmotných příčin tak jako i jiná hmotná (rozlehlá) tělesa. V 19. století se ukázalo, že živá těla neobsahují žádné látky, které by nebylo možné syntetizovat mimo tělo. V polovině 20. století předvedla kybernetika, že i podivuhodná koordinace činnosti tělesných orgánů a schopnost organismu adekvátně reagovat na prostředí se dá modelovat umělými regulačními soustavami. Koncem 20. století se podařilo prokázat, že také embryonální vývoj je při vší své evidentní účelnosti řízen hmotnými faktory. Korunu tomuto vývoji nasadila nová disciplína zvaná sociobiologie, která ukázala, že mnohé stránky lidského sociálního jednání se dají vyložit jako výsledek jeho prospěšnosti pro přežití. To všechno jsou nepopiratelné úspěchy biologie postupující podle metodologických schémat novověké vědy. Tyto úspěchy však byly ihned pochopeny ve smyslu materialistické metafyziky. Jak říká filozof Jonas, neživé se stalo vzorově poznatelným, a bylo tedy pochopeno jako pravý a jediný základ reality. Neživot je pravidlo, život je záhadná výjimka z fyzické existence. „Svět“ je jen ona rozsažná sféra, „myslící“ sféra do světa ani nepatří. Jejich setkání v organismu se tak stává neřešitelnou hádankou.
Je to však všechno, co se o životě dá říci? Nezdá se. My sami jako živé bytosti jsme si především a bez jakýchkoli pochyb vědomi své vlastní existence, jsme doslova zaplavováni prožitky svých smyslů a svého nitra a ve středu toho všeho prožíváme své tajemné „jáství“. To všechno jsou fenomény, a ty nelze převést na žádné objektivizující, vědou vytvořené struktury, viz ono vnímání červené barvy. Jsme si také vědomi své svobody a z ní vyplývající odpovědnosti. A co je rovněž důležité, jsme zřejmě oprávněni předpokládat, že jakýsi odlesk schopností našeho vědomého nitra se odráží i ve vědomí „vyšších“ zvířat, především savců a z nich opět primátů. Jonas vtipně poznamenává, že každý chovatel psa se může vysmát Descartovu názoru, že zvířata jsou jen rozlehlými věcmi, bezvědomými automaty. Není důležité, kde přesně v říši živých bytostí vědomí vyhasíná do ztracena; podstatné je, že člověk je prototypem a reprezentantem všeho živého, poněvadž ho není možné z přírodní souvislosti zcela vytrhnout.
Princip metodologického redukcionismu je nutné doplnit principem konti- nuity všech živých bytostí a principem vysvětlovat život „shora dolů“, nikoliv jen „zdola nahoru“, jak je to typické pro vědu. Jonas shrnuje: Existuje oblast organického života, která se mechanistickému popisu vymyká a ke které máme přístup jen jako vtělené bytosti. My totiž víme z vlastní „vtělené“ zkušenosti, co je to život, vědomí, emoce, účel, a víme tedy, že čistě mechanisticko-kauzální vysvětlení neobstojí. Na tom nic nemění okolnost, že nedovedeme určit, jaký je mezi účelností života a jeho mechanickou příčinností vztah. V žádném případě nemůže být problém „řešen“ obětováním toho, co se nám jako život bezpečně jeví, mechanistické vědecké poučce, která byla odvozena zobecněním jevů z anorganické oblasti. Materialistický výklad světa naráží na nezpochybnitelné fenomény našeho sebeprožívání.

Filozofie jako nárazník mezi vědou a vírou
Renesanční věda se svým praktickým zaměřením se oddělila od filozofie a přenechala jí ty oblasti, které se vzpíraly nové metodě zkoumání. Časem se od filozofie oddělily i společenské vědy, filozofie si však uchovala v několika oblastech svébytnost a nenahraditelnost. Samo zdůvodnění metod a možnosti dosáhnout pravdy v přírodovědě leží mimo možnosti přírodovědy a samozřejmě stejně tak i všechna metafyzická spekulace. Podstata života, vědomí a mravnosti není přírodovědeckými metodami řešitelná a pokud se někteří přírodovědci snaží na ni odpovídat, dělají to většinou jako filozofičtí amatéři, často nešťastně. Jejich troufalost bývá úměrná jejich neznalosti dosavadních filozofických řešení. Pro přemýšlivého věřícího člověka je důležité, že výpovědi víry o světě, člověku a Bohu nejsou v přímém „kontaktu“ s tvrzeními přírodovědy, nýbrž filozofie. S prokázanými vědeckými pravdami nemá smysl polemizovat – však ony se také s výpověďmi víry nikdy neprotnou; kde může nastat polemika, to je hranice mezi teologií a filozofií, a to zvláště primitivní filozofií přírodovědeckých filozofů-amatérů. Není třeba vědu zbožňovat, ani se jí bát (obojí má asi týž iracionální kořen). Věda je ve své oblasti mimořádně, snad i absolutně spolehlivým nástrojem poznání, přirozeně v hranicích aktuálně dosaženého pokroku. Na druhé straně existují celé oblasti skutečnosti, a jsou to právě ty, které jsou pro plně lidský život nejdůležitější, jež věda programově vypouští ze zřetele a které jsou nám přístupné jen jako prožívajícím, živoucím, vtěleným bytostem: vědomí samo, prožitek já, emoce, smyslové kvality, krása, hodnoty a účely. O těchto věcech se dovídáme jako o vnitřně prožívaných fenoménech a jistota tohoto poznání není o nic menší, než je jistota smyslového poznání vnějšího světa a z něho odvozené vědy. Věda prostě není jediným racionálním (rozumným) způsobem poznávání světa a není rozumné uznávat za pravdivé či důležité jen to, co se lze dozvědět metodou vědy. Duchovědně orientované vědy o člověku, filozofie, umění a náboženství si podrží svůj nezastupitelný poznávací význam i vedle přírodovědy a spolu s ní.
Jiří Vácha
Autor (nar. 1938) je biofyzik a emeritní profesor patologické fyziologie Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.