Vydání: 2010/1 Bedřich Fučík, 30.12.2009, Autor: Tomáš Machula

Příloha: Perspektivy

Každý rok jsme při schvalování státního rozpočtu svědky nedůstojné parlamentní licitace o miliony, které poslanci všech stran posílají svým obcím, organizacím a jiným zájmovým skupinám, mimo veškeré systémové úvahy. Říká se tomu eufemicky „porcování medvěda“. Je to název rozverný, hravý a nikoho nepohoršuje. Kdyby se mluvilo naplno o rvačce o veřejné prostředky nebo o peníze daňových poplatníků, znělo by to mnohem hůř – i když by to bylo mnohem blíže pravdě. Podobné nedůstojné tahanice se ale nemusí zaměřovat přímo na peníze ze státního rozpočtu. Často může být jejich předmětem nějaký konkrétní resort či oblast veřejného zájmu, zkrátka vše, co lze převést na peníze či vliv a nejlépe na obojí.

V současné době existuje ještě několik málo medvědů, kteří zatím podobnému porcování unikli. Jedním z nich je vysoké školství a vědecký výzkum. Nepřekvapuje proto, že je česká veřejnost již několik měsíců svědkem diskusí jednak o správě vysokých škol, jednak o financování vědecké práce a s tím spojeném osudu Akademie věd ČR a vysokého školství. Pokud chceme porozumět diskusím posledních měsíců, je třeba se aspoň v základech seznámit se spletitým problémem financování vědy u nás. Ten lze zjednodušeně popsat následujícím způsobem. Veřejné prostředky, které stát na vědu dává, se dají rozdělit na dvě velké oblasti: institucionální a účelovou.

Změna způsobu financování

Institucionální podpora jsou peníze na to, aby mohla nějaká instituce jednoduše vzato vůbec existovat. Účelová podpora jsou pak peníze poskytnuté na určitý konkrétní badatelský projekt. Jedná se hlavně o granty udělované vědeckými grantovými agenturami. Institucionální podpora se v posledních přibližně deseti letech rozdělovala pomocí tzv. „výzkumných záměrů“, tedy velkých vědeckých projektů. V ústavech Akademie byly tyto prostředky rozděleny rovnoměrně, jinými slovy každý ústav něco dostal. Na vysokých školách se o ně naopak soutěžilo, takže řada fakult byla bez výzkumného záměru, a tím i bez peněz na institucionální výzkum. Z toho je jasné, že se na vysokých školách staly výzkumné záměry jakýmisi pseudogranty. Svým charakterem odpovídaly tedy mnohem více účelovému než institucionálnímu financování, což bylo nesystémové a nelogické. Rozdíl mezi vysokými školami a Akademií byl také v tom, že zatímco pro Akademii představovaly výzkumné záměry jediný hlavní zdroj financí, vysoké školy měly a mají i zdroj jiný, totiž příspěvek na studenty. Neudělení výzkumného záměru nějaké fakultě bylo tedy pro onu fakultu nepříjemné, ale nikoli osudové. Akademické ústavy naproti tomu musely dostat nějaký výzkumný záměr, pokud měly i nadále existovat. V současnosti se způsob financování mění. Institucionální podpora nemá být poskytována jako dosud formou výzkumných záměrů, nýbrž na základě výpočtu, kde hrají roli předchozí výsledky instituce. To se zdá být logické a spravedlivé, přinejmenším je to obrovský posun od nesystémové a dvoukolejné praxe výzkumných záměrů. Konkrétní navržená a schválená metodika výpočtu těchto peněz je sice stále lepší než dosavadní stav, ale přesto je problematická. Ve snaze udělat systém jednoduchý a přehledný, bez možnosti zájmových vlivů a „přihýbání“ kritérií na tu, či onu stranu, rozlišuje pouze mezi přírodovědnou a humanitní oblastí a pak již „sype“ všechny obory, přístupy a pracoviště do téhož mlýnku. Podrobnější rozlišení není. Za knihu se například získá čtyřicet bodů bez ohledu na to, zda je to stostránková monografie, nebo šestisetstránkové kompendium, na němž autor pracoval řadu let. Pokud to velké kompendium psali dejme tomu čtyři autoři, rozdělí si čtyřicet bodů mezi sebe. Každý tedy dostane deset bodů, což je hodnocení za jeden průměrný článek do časopisu. Je to spravedlivé? Asi není a lze pochybovat o tom, že je to rozumná daň za jednoduchost (i když bude vždycky třeba hledat rozumný kompromis mezi jednoduchostí a spravedlností).

Po Heyrovském jsme si „ani neškrtli“

Nicméně sama metodika by zásadním problémem nebyla. Tím je především narůstající podfinancování celého systému a odliv peněz z oblasti vědy do oblasti průmyslu. Celá reforma začínala ujišťováním, že hlavním cílem je odříznout neefektivní instituce od peněz na výzkum, které tak přicházejí vlastně nazmar. Nejde o Akademii ani o vysoké školy, nýbrž většinou o různá resortní pracoviště některých ministerstev (hlavně průmyslu a obchodu) zaměřených na tzv. aplikovaný výzkum. Současná metodika by jim skutečně penězovod zastavila. Došlo však k tomu, že si průmysl nakonec vyhradil spoustu peněz (víc než dříve), o kterých se zmíněnou metodikou rozhodovat nebude. Tím oblast vědy přišla o velké prostředky a podfinancování se zvýšilo. Dříve nesly jeho tíhu hlavně vysoké školy, pro které to ale díky příspěvkům na studenty nebylo fatální. V současnosti se břemeno zvětšilo a přesunulo na Akademii, která jiné prostředky v podstatě nemá. Došlo to tak daleko, že instituci, která zahrnuje špičková pracoviště v různých oblastech, reálně hrozí zánik. Ironické přitom je, že Akademie na rozdíl od řady jiných resortů prošla v devadesátých letech z vlastní iniciativy rozsáhlou reformou a podstatným zeštíhlením. V této souvislosti se řada lidí dovolává zkušeností a praxe z jiných zemí. Podívejme se na některá typická témata. Jedním je „dvojkolejnost“ výzkumu, který probíhá jak v Akademii věd, tak na univerzitách. Nebylo by lépe celou oblast sjednotit? Ono „sjednocení“ samozřejmě znamená zrušení Akademie věd, protože univerzity dost dobře zrušit nelze. Samozřejmě existují různé typy rozdělení výzkumu. Zatímco ve Velké Británii nic podobného naší Akademii nemají, v Německu existuje podobných institucí dokonce hned několik. Další otázkou může být ono nešťastné hodnocení práce jednotlivých institucí. V metodice, která by se měla od roku 2010 používat u nás, jde o prostou „trojčlenku“ přepočítávající počty publikací na peníze. Ve většině jiných zemí, s nimiž bychom se pravděpodobně chtěli srovnávat, se ovšem instituce hodnotí jinak. Používá se tzv. peer review, tzn. komplexní hodnocení externími odborníky, které sleduje nejen minulé výsledky, ale i trendy do budoucna. Postrádá to samozřejmě kouzlo snadného propočtu bodů a peněz, ale poskytuje mnohem hlubší pohled. Další otázkou jsou kritéria hodnocení. Představitelé českého průmyslu upozorňují často na údajnou slabost českého základního výzkumu tím, že poukazují na nedostatek Nobelových cen pro české vědce. Lze snadno spočítat, kolik dolarů vynaložených na základní výzkum připadá v USA na jednu Nobelovu cenu. Podle tohoto kritéria jsme „sto let za opicemi“, protože po Heyrovském jsme si „ani neškrtli“. Takový argument však zanedbává jednoduchý fakt – v současnosti je přírodní věda mezinárodně provázána a spojena do týmů, kde hrají obrovskou roli i zdroje peněz a infrastruktura. Naši vědci se v mnoha oblastech zapojují do špičkových projektů, ale podmínky naší země dost dobře neumožňují stát se centrem v celé řadě otázek (jednou z oblastí, kde by česká věda mohla na takové světové centrum a snad i Nobelovu cenu aspirovat, je výzkum antivirových preparátů, který na Akademii věd probíhá v týmech navazujících na výzkum prof. Holého). Lze to přirovnat k výzkumu vesmíru. Čeští astronomové jsou špičkoví odborníci, mají ve světě velmi dobrou pověst, ale české rakety do vesmíru hned tak létat nebudou. A není to proto, že by naši vědci byli hloupější.

Počítání chlupů na stonožkách

Přesun peněz z tzv. základního výzkumu do oblasti aplikovaného výzkumu by se mnoha lidem mohl zdát logický a užitečný. Věda má sloužit a nést praktické výsledky. K čemu je počítání chlupů na stonožkách, jak se pohrdlivě vyjadřují o základním výzkumu někteří lidé? Problém je ten, že slušná aplikace musí vycházet z nápadu a objevu ve výzkumu základním. Aplikovaný výzkum by měl být navíc podporován hlavně samotným průmyslem, neboť jemu přináší peníze. Nyní se navrhuje opačný postup. Průmysl nemá dávat peníze na vědu, ale naopak má dostat peníze dříve určené pro výzkum základní. A nikomu není jasné, na co přesně je využije a jaký že převratný a zpeněžitelný objev z toho bude. Celá hra pak působí skutečně jako porcování jednoho ze zbývajících medvědů veřejných prostředků. Vědci jsou na rozdíl od průmyslu politicky a finančně slabí. Nestojí za to je podporovat, a nabízí se tudíž možnost přesunu peněz jinam – tam, kde to vyhovuje různým vlivovým skupinám privatizujícím další a další části veřejného prostoru. Univerzity jsou v tomto hledáčku také. Navrhovaná reforma škol, podle níž by měly mít hlavní slovo na univerzitách správní rady složené z místních podnikatelů, politiků a jiných významných osob a která přináší drastické omezení samosprávy, míří stejným směrem. Uvědomme si, že kauza plzeňských práv nevypovídá jen o selhání samosprávy, na které navrhovatelé reformy poukazují, ale především o ukázce toho, jak dopadne veřejná vysoká škola, když podlehne tlakům politických a jiných lobby. Plzeňské „rychlokvašky“ přece byli typičtí adepti budoucích správních rad.

Vzdělanost je součástí kulturního bohatství národa

Pro křesťana se samozřejmě nabízí otázka, co s tím. Celý problém se netýká kostela. Ovšem týká se odpovědnosti za věci veřejné a za kulturní úroveň vlastního národa. Pokud si křesťan umyje ruce nad stavem vědy a nad narůstáním korupčních struktur, bude spoluviníkem. A oblast vzdělanosti a vědy tvoří nezanedbatelnou součást kulturního bohatství národa. To, jak se společnost a politická reprezentace k těmto oblastem staví, vypovídá o jejich úrovni mnohem více než hrubý domácí produkt nebo zavedení eura. Nemluvě o tom, že jsou ve hře i teologické fakulty nebo akademické Centrum biblických studií, díky němuž máme celou řadu kvalitní literatury o Písmu. Nic z těchto institucí není pro politické a průmyslové lobby důležité. Český průmysl, který se poslední roky projevuje hlavně v „montovnách“ automobilů, se obejde nejen bez teologie a filozofie, ale i bez historie nebo kupříkladu entomologie či ornitologie. Otázkou je, zda se s tímto směřováním české vědy a vysokého školství smíříme. Rozporcovat a sníst medvěda může být někdy nezbytné. Nemají však někteří medvědi přece jen zůstat naživu? Nejen proto, že se při rvačce o medvědinu na nás stejně nedostane.