Večerníček nestárne ani po 40 letech

Vydání: 2005/50 Církev na horách, 5.12.2005, Autor: Kateřina Beščecová

Příloha: Doma

Je deset minut před desátou dopolední a u vily Portheimka v Praze na Smíchově už přešlapují desítky netrpělivých lidí. Mezi nimi mnoho dětí, které poskakují, honí se a ševelí - a tu a tam pohlédnou ke dveřím, jestli už se konečně otevřou a ony budou moct vstoupit dovnitř. Kam? No přece za Večerníčkem! Slaví narozeniny - dokonce čtyřicáté - a až do 17. prosince má ve vile Portheimka výstavu.

Když pak odbijí hodiny na kostele sv. Václava desátou, v mžiku se zaplní třípatrová budova návštěvníky všech kategorií. Od maminek a tatínků s nemluvňaty až po ty, kteří ať jako děti, nebo dokonce jako rodiče pamatují začátek televizního vysílání v Československu. První pravidelné vysílání začalo v únoru 1954, ovšem klasický Večerníček tak, jak ho známe, se poprvé objevil až o 11 let později. Tehdy u nás měly televizi dva miliony lidí.

Tři patra plná pohádek

Přestože vila Portheimka ve všech třech patrech nabízí spíš pohádky klasické, ty nejstarší i o malinko mladší, dětem to ani trochu nevadí - možná je to spíš těší.

Hned v přízemí vítá návštěvníky sám Večerníček v životní velikosti: s červenými kalhotami, modrou košilkou a čepicí z novinového papíru. Tančí, hladí děti a usmívá se na ně... „Jéje, to je Večerníček!“ „Jů, mamí, podívej,“ děti nadšeně tahají své rodiče za rukáv a překvapeně hledí na postavičku, kterou doposud vídaly jen na televizní obrazovce před spaním. V místnosti nazvané Země pohádek je pak vedle Večerníčka ještě tančící myšák, žába a spousty dalších postav v životní velikosti: krteček, Rumcajs a Manka, postýlka, ve které si hoví Křemílek, ale i Rákosníčkovo jezírko, ve kterém si děti mohou hrát. Nedaleko od něj stojí obrovský klobouk kouzelníka Pokustóna a na něm dva králíci: Bob a Bobek. Děti se nadšeně dotýkají postaviček a s široce otevřenýma očima se od svých rodičů nechávají fotit. Připadají si báječně - prostě jako v pohádce.

Ještě pohádkověji se mají děti o patro výš. V promítacím sále totiž běží jeden Večerníček za druhým - bez ohledu na to, že je teprve dopoledne a do „večerníčkova času“ zbývá ještě mnoho hodin. Několik desítek dětí sedí, ani nedutá. Zrovna tam běží Pejsek a kočička. Jakmile ale skončí, přijde pracovník galerie a nabízí na výběr další pohádky. Vítězí Krteček. „Když se ptám dětí, co chtějí, abych pustil, téměř vždy to vyhraje Krteček,“ vysvětluje pan Ladislav. S úsměvem líčí, že promítá i několik ještě černobílých večerníčků, na které se sám jako kluk díval. Ovšem dětem to nijak nevadí. „Jsou prostě nadšené,“ říká Ladislav, který se velmi těší, co na výstavu řeknou jeho vnoučata. Každou chvíli by měla přijít.

Na velké obrazovce zrovna pláče krteček - a dětské publikum jako by plakalo s ním. „Myško, ty asi víš, kde se dostanou takové kalhotky s kapsami?“ ptá se a děti napjatě sledují, jak to dopadne. Vedle mně usedá zhruba sedmdesátiletá paní se svou dcerou. Obě ženy jistě vědí, že krteček nakonec své kalhotky získá, ale přesto napjatě, s láskyplným úsměvem, hledí na obrazovku. „Já ti kalhotky nastříhám,“ říká rak a ze sálu se začne ozývat dětské „uak“. Zatímco mravenci předou látku, klučík na židli nadšeně tleská. Kalhotky budou! Někteří rodiče napjatě sledují s dětmi, jiní mají problém je odtrhnout od obrazovky. Ale čeká je ještě celé třetí patro - s hernou, velikou mašinkou z pohádky Osudy dobrého vojáka Švejka, nebo Pat a Mat před svým patrovým domečkem s číslem popisným 12. A v poslední místnosti je zlatý hřeb!

Všechno nejlepší, Večerníčku...

Sám Večerníček tu sedí v autě, pod ním je obrovský dort se 40 svíčkami a všude okolo desítky a stovky dopisů a přání, které děti napsaly Večerníčkovi. „P-ř-e-j-e-m-e ti všechno nejlepší,“ diktuje tatínek dítěti písmenko po písmenku. Rodiny tu společně dávají hlavy dohromady a vymýšlejí přáníčka ke čtyřicátinám. Pokud ještě dítě neumí psát, maminka nebo tatínek to napíše za něj. „Já jsem napsala Večerníčkovi, že mu přeju hodně pohádek a hodně zdraví,“ říká osmiletá Monika. Večerníček je sice dost starý, ale jí to rozhodně nevadí. Stejně jako čtyřletému Míšovi, který je vlastně desetkrát mladší než Večerníček. „Moc se mi tu líbilo, nejvíc Pat a Mat,“ říká Míša, který také položil k dortu své přání. S psaním mu pomohla maminka - výstavou je nadšena i ona. Pro rodiče často jde o nostalgickou vzpomínku. Na odchodu z šatny se maminka ptá svého syna: „Tak co je hezčí: Harry Potter, nebo krtek?“ „Krtek“, vyhrkne klučík a maminka jen spokojeně kývne hlavou: „To jsem ráda!“ Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay