Vasarely v Čelákovicích

Vydání: 2008/30 Setkání mládeže ActIv8 na Velehradě, 22.7.2008, Autor: Václav Sokol

Příloha: Perspektivy

Šedivé a nudné časy normalizace občas vyrušilo něco živého a zajímavého, co vybočovalo z dobových souvislostí. Rubikova kostka – vtipný, pestrobarevný hlavolam – vládl snad dva roky. Kamkoli jste přišli, všude s ní někdo točil, hbité prsty skládaly kostku tak, aby měla šest jednobarevných stěn. Studenti soutěžili, jak rychle se jim to povede. Ze začátku byla kostka k sehnání za bony v Tuzexu, jinak jen těžko. Později ale bylo kostek dost, psalo se o nich v novinách a časopisech. Rubik, tvůrce kostky, dostal vysoké státní vyznamenání v rodném Maďarsku, ale také v Anglii. Za objevem magické hračky stála ale ještě jedna osobnost, která nebyla komunistům po chuti. Viktor Vasarely (1906–1997) prožil mládí v Piešťanech. V Budapešti nedokončil studium medicíny, studoval v „Dílně“, maďarské obdobě německého Bauhausu, a se svou ženou Klárou, textilní návrhářkou, odjel v roce 1930 natrvalo do Francie. Pracoval jako grafik v různých firmách a ve svých návrzích často používal černobílého kontrastu, který příroda nabízí na kůžích zvířat: tygrů a zejména zeber. Postupným zjednodušováním a abstrahováním docházel pozvolna k osobitému výrazu, kde převládala geometrie v jednotě barvy a tvaru bez jakékoli vazby na viděnou skutečnost. Pomáhala mu jeho žena a také nastupující vývoj počítačové technologie. Počátkem padesátých let, po vydání Žlutého manifestu vyhlašujícího „plastickou jednotu“, se zařadil rovnocenně mezi přední umělce: Picassa, Dalího a Chagalla.
Vasarelyho umění se ukázalo být výborně využitelné v architektuře i designu, vznikl pro něj název „op art“. Dostávalo se do světových galerií jako opravdový „styl doby“ ale i pokračování holandského hnutí De Stijl Pieta Mondriana či našeho Františka Kupky. Abstraktní umění se podobalo hudbě: barvy, podobně jako tóny, nic nepředstavovaly. Byly „jen“ samy sebou, v dosud nevídané čistotě a plnosti. Úspěch Vasarelyho umění byl obrovský: velké výstavy ve světových metropolích, čestná občanství nejrůznějších měst, jmenování zasloužilým umělcem Francie, řád Čestné legie, zlaté medaile na mezinárodních výstavách atd.
U nás tomu bylo jinak: požadavek „angažovanosti“ stanovil jiné priority, a tak jen občas do časopisu Žena a móda, a tedy také do dámského oblékání, proniklo trochu op artu. Až koncem sedmdesátých let se objevila Rubikova kostka, jakýsi Vasarely pro mládež. V té době vzniklo ve světě několik Vasarelyho muzeí (od nás se jezdilo do Pécse) a mistr chtěl jedno vybudovat také v Piešťanech, městě svého mládí. To ovšem naše „kulturní politika“ stroze odmítla. Neměli jsme rádi ani „své“ emigranty: Jiřího Koláře, Bohuslava Martinů, Josefa Šímu. A ve jméně Viktora Vasarelyho se nedalo najít ani to československé, jako u Ondřeje Varchala, proslulého amerického pop-artisty Andyho Warhola, původem z Humenného.
Po odmítnutí v Piešťanech nabízeli Vasarelyho čeští přátelé (Jan Stěnička) obrazy různým institucím (celkem třiceti), ale nikdo „to“ nechtěl, dohled z UV KSČ, ministerstva kultury i uměleckých svazů byl pořád bedlivý. Nakonec se povedlo: „pod svícnem“, nedaleko Prahy, byla v městském muzeu v Čelákovicích v roce 1987 uspořádána kvalitní výstava Vasarelyho originálů. Je to už více než dvacet let, ale byl to významný počin, a tak ho muzeum svou jubilejní 250. výstavou připomíná. Až do 14. září tedy můžete v Čelákovicích vidět průřez Vasarelyho dílem. Ale radím vám: nechte si čas také na okolí muzea, Čelákovice jsou nesmírně půvabné místo. Když půjdete od nádraží, uvidíte hlavní (Sedláčkovu) ulici skoro stejnou jako na kresbě Č. Jandy. Jen vzadu se rýsuje velké sídliště, související s místním průmyslem. Mezi nízkými domky se zahrádkami stojí barokové pomníčky a blízko kostela je malé košíkářské muzeum, pomník prastarého čelákovického řemesla. Kromě nejrůznějších košů a dětských kočárků zde pletli i závětrné koše, jaké se používají na Baltu. Bylo to pro místní labskou „Riviéru“. Městské muzeum je ve středověké tvrzi téměř na labském břehu vedle románského kostela, oboje na návrší. Od městského muzea se můžete vydat proti proudu řeky ke skanzenu v Přerově nad Labem a dál až k písečným dunám u Sadské. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 29 17. – 23. července 2018

Rekordní charismatická konference v Brně

Rekordních 7 830 lidí všech generací, z toho 1 416 dětí, hledalo po čtyři dny „svou sílu u Pána, v jeho veliké moci“, jak znělo motto letošní Katolické charismatické…

celý článek


Zkratkou přes františkánské ticho

Po staletí v nich mniši meditovali či pěstovali bylinky. Teď slouží všem. Přestože některé klášterní zahrady už svou původní funkci ztratily, jsou plné života.

celý článek


Spiritualita ve filmu

Kde se bere v člověku zlo a kde člověk naopak nachází sílu zvládat obtížné životní situace? Tyto a mnohé další ožehavé otázky se objevily v řadě filmů na letošním…

celý článek


Svět, ve kterém můžete vidět „srdcem“

Vyhledávají staré lidi, kterým hrozí samota. Vracejí radost tam, kde hrozí stereotyp a kde dny začínají splývat. Chodí jim dělat společnost, zpívají si s nimi, povídají,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay