Vydání: 2006/51 Vánoční dvojčíslo, 19.12.2006, Autor: Ivana Jeništová

Příloha: Doma

OTTO BROCH
Vystudoval stavební průmyslovku, později dálkově Cyrilometodějskou teologickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Pracuje jako vězeňský kaplan Vazební věznice v Olomouci. Je mu 44 let, je ženatý a s manželkou Zuzanou má tři děti.

Jak jste se dostal k práci, kterou v současné době děláte?
Před patnácti lety jsem řešil otázku svého budoucího zaměstnání. Po maturitě jsem nastoupil jako stavební technik do Vazební věznice v Olomouci. Už tehdy jsem tajně snil o tom, že bych chtěl pracovat jako psycholog; trochu furiantsky jsem říkal „pracovat s lidmi“. Po nějaké době jsem dostal místo vychovatele mladistvých obviněných. Vystudoval jsem teologii a po vysvěcení na trvalého jáhna v roce 1997 jsem nastoupil na místo kaplana věznice, kde jsem dosud.

Napadlo vás někdy, že budete pracovat ve vězení?
Do věznice jsem nechtěl a nepředstavoval jsem si ani, že budu jáhnem. Celá moje cesta s Bohem a v jeho službě je zápas, v němž mne Bůh přemáhá a dává mi své požehnání. Práce s vězni znamená především učit se naslouchat a porozumět jim, modlit se s nimi a za ně. Myslím, že i ve věznici mám mnoho pěkných vztahů a přátelství.

Cítíte se být v práci úspěšný?
Úspěch se nedá měřit, projeví se asi až na věčnosti. Ty lidi nepřijímám proto, abych je obrátil na víru, ale abych jim po určitou dobu jejich cesty nabídl odpočinutí, porozumění, povzbuzení. Mnozí jdou dál, aniž by navenek Boha přijali do svého života; někteří začínají Boha hledat.

Jak vaše zaměstnání přijala rodina?
Pro rodinu to bylo zpočátku těžké, hlavně proto, že jsem si práci nosil v sobě domů. Byla zátěží pro naše vztahy. Po letech, které vidím jako Boží milost, jsem dostal dar – umět zapomenout všechno z vězení a nic nepřetahovat do osobního života. Někteří lidé mi doporučovali, že po pěti letech bych měl změnit profesi, abych nebyl psychicky deformován. Ale já i po 15 letech chodím do práce rád a těším se na setkání s lidmi.

Zbývá vám čas na život v církvi?
Jako jáhen jsem stále začleněn do života církve. Jedno z míst, kde čerpám duchovní posilu, je adorační společenství mladých v kapli Božího milosrdenství, která je v Arcidiecézní charitě Olomouc. Bez modliteb by služba ani nebyla možná.

Jak se vašeho života doma i v práci dotýkají Vánoce?
Doba adventu je jedním z nejdůležitějších období roku. Vždy znamená nové vyjití do všedních dnů. A je také nejobtížnější: v předvánočním období je nejvíc starostí a práce. I ve věznici, pro vězně je to nejtěžší období pobytu ve vězení. Zakouší osamění, opuštěnost, oddělenost. Mnohý z vězňů o Vánocích zapláče.

Z čeho máte radost?
Když přijdu domů z práce unavený a mohu zakoušet bezpečí a blízkost rodiny. Také ze společných procházek s manželkou, ale i ze služby Bohu a lidem. Zuzanka je srdcem našeho domova, vše dobré dokáže zužitkovat pro děti i pro mne, je mámou i přítelkyní. Těší mne také moje služba, dělá mi radost, že mohu sloužit. Jsem za to Bohu vděčný.

---

ZUZANA BROCHOVÁ
Vystudovala střední zdravotnickou školu, později Caritas – Vyšší odbornou školu sociální v Olomouci. Nyní pracuje jako sociální pracovnice. Je jí 43 let, je vdaná za Ottu Brocha; jejich dětem je šestnáct, osmnáct a dvacet let.

Jak jste se dostala k práci, kterou v současné době děláte?
Po ukončení zdravotní školy jsem krátce pracovala ve Fakultní nemocnici v Olomouci, na gynekologii. Pak jsem byla deset let na mateřské dovolené a po ní jsem začala pracovat ve sdružení Ochrana nenarozeného života. Dověděla jsem se o něm v Ostravě na kurzu Manželských setkání, které jsme párkrát absolvovali. Tehdy tam hledali zájemce o práci ve vznikajícím sdružení, zaujalo mne to. Nyní v něm pracuji už jedenáctý rok a jsem zde velmi spokojená.

Není jistě jednoduché vracet se z tak složitého prostředí domů, do rodinného kruhu. Nosíte si problémy klientů domů? Jak ses tím jako žena vyrovnáváte?
Snažím se úplně „nevydat“, uchovat si energii i pro rodinu. I když se občas stane, že o nějakém problému z práce doma mluvím – sdělím se, manžel mi pomůže s řešením. Musela jsem se však naučit po návratu domů nechat práci za dveřmi, oddělit osobní život od pracovního. Klientela v poradně se dost mění. Dnešní ženy řeší trochu jiné problémy, než řešily ženy před jedenácti lety. Dnes mají spíš osobní problémy – partnerské problémy, problémy s dětmi, s rozvodem, řeší domácí násilí. Naučila jsem se neposuzovat a neodsuzovat je. Často jsou ve velmi složité situaci, že ten, kdo to neprožívá, nepochopí. Řídím se heslem „Nesuď, dokud jsi nestál na jeho místě!“

Zbývá vám čas na život v církvi?
Naše děti už jsou velké, nejstarší dceři je dvacet a žije samostatně. Uvědomila jsem si, že už je „nedovychováme“, a co jsme nestihli, už nedoženeme. Proto jsem v naší farnosti iniciovala založení skupiny Modlitby matek. Scházíme se pravidelně dvakrát za měsíc a modlíme se za naše děti, řád modliteb si přenášíme i do každodenního života. Už dvacet let se každých 14 dní scházíme ve „spolču“, rozebíráme Písmo; momentálně probíráme kapitoly ze Starého zákona. Když byly děti menší, jezdili jsme na společné výlety, děti na to rády vzpomínají; teď už se scházíme jen k modlitbám.

Jak se vašeho života dotýkají Vánoce?
Doba adventu je dobou očekávání. Je pro mne symbolem blízkosti dětí, manžela, rodiny. Skládá se vlastně z obyčejných věcí – společně pečeme perníčky na stromeček, s dcerou děláme adventní věnec. Když byly děti malé, každá další svíčka zapálená na adventním věnci byla událostí, rozhodovalo se společně, kdo ji zapálí. V adventu také víc prožívám blízkost ve vztazích i k Bohu, ale to spolu souvisí. O Vánocích s námi budou už jen dvě děti. Bude u nás i babička, možná přijede také nejstarší dcera. Nevím, kolik nás bude, ale těším se na setkání.