26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Úzkorozchodný klučičí sen

31. 10. 2004

|
Tisk
|

FOTO: Zdeněk a Vlasta: dva kluci, kteří si postavili železnici.

Vydání: 2004/21 Úcta k rodičům, 31.10.2004, Autor: Aleš Palán

Příloha: Doma

Patnáctiletý Vlasta sedí v montérkách s nápisem ÚŽD na zádech ve své klubovně. Po několika hodinách náročné fyzické práce působí dost unaveně, rozdělat oheň v kamnech a opéci si buřty se mu nechce, tak si jen uvaří čaj a zakousne se do buchty. Odpočívá; s přítelem Zdeňkem přitom probírá plány, nákresy, baví se o tom, kde by se daly sehnat náhradní díly... Vlastovy oči se najednou rozzáří: na konci louky projede lokálka a zahouká. Cestující do Slavonic si možná všimnou klubovny ve starém vagónu, ale nápis ÚŽD potřebuje vysvětlení: Úzkorozchodná železnice Dačice.
ÚŽD je příběh, o kterém byste se mohli dočíst v Rychlých šípech - pokud by ovšem skutečně neexistoval. Už tříletého Zdeňka Jirsu vodila babička na mostek za louku (tam, kde jeho kamarád uviděl před chvílí 'Slavoničák') a hošík volal: 'Lak, lak!' Obdiv ke dráze ho neopustil ani poté, co se naučil vyslovovat písmeno 'v'. Bylo mu deset, když se rozhodl, že si na tátově louce postaví vlastní železnici. 'Čekali jsme nějaký modýlek, ale ono se to rozrostlo do takových rozměrů! Před pár lety začal vozit lidi,' spráskne ruce Zdeňkův děda Antonín. Ani prostřední z rodu Jirsů zprvu synově vytrvalosti nevěřil: 'Čekal jsem, že s tím brzy skončí. Vydržel u toho ale už devět let.'
SÁŇKOVÁNÍ V LÉTĚ
'Když jsem byl malý, nebrali mě lidi moc vážně. Zjistil jsem třeba, že ve Slavonicích mají koleje, po kterých vozili močku, a že je chtějí dát do šrotu. Zavolal jsem tam, ale skoro se se mnou nebavili,' vzpomíná na své začátky Zdeněk. Teprve když přijel na místo jeho otec a dotyčným vysvětlil, že 'kluk má koleje na hraní', snížila se cena z původních 150 korun za metr na korunu za kilo. 'Máme vůbec štěstí na hodné lidi, bez nich by to ani nešlo,' shodnou se oba kluci.
Zprvu vypadal provoz železnice trochu jako letní sáňkování: koleje byly volně položené na zemi, Zdeněk vytlačil malý vagónek na kopec, pustil ho, naskočil a - pane, to byla jízda! 'Pak mě ale tlačení přestalo bavit,' popisuje Zdeněk svou cestu k lokomotivám. Ty byly zprvu na dieselový pohon, pak si ale ÚŽD splnila klukovský sen: po letech shánění součástek, studování plánů a práce s železem postavila vlastní parní lokomotivu. Sedmnáctého května mají kluci třetí výročí: právě toho dne poprvé vyjel jejich výtvor na koleje a zahoukal.
Zdeněk se nyní s kamarádem ze sousedství Vlastimilem Šalandou (který se k němu později přidal) schází na louce každé odpoledne, každý víkend. Nemají čas na kino, na muziku, na holky. 'Když už jedeme s rodiči na výlet, tak někam, kde je alespoň železniční muzeum,' směje se Zdeněk. 'Když nepočítám školu a spánek, tak jsem tady vlastně pořád,' dodává Vlasta.
JEŠTĚ VONÍ OLEJEM
Za ta léta odpracovali kluci pro úzkorozchodku snad desetitisíce hodin. Výsledek? Cestující dostane lístek 'ze dvora na louku a zpět' a průvodčí mu ho procvakne kleštěmi určenými původně na cejchování ovcí. Vlak odbaví výpravčí v nádražácké čepici a zelenou vystaví soupravě výpravkou z dačického nádraží. ('Je původní, topůrko bylo krásně cítit kouřem a olejem,' zasní se Vlasta.) Po úzkorozchodné železnici (rozchod 600 mm) projedou cestující s parní nebo dieselovou mašinou opatrně po náspu, v zatáčce naberou trochu rychlost, minou výhybku - a brzdí. Koleje zatím končí na louce, ale do budoucna se počítá s velkými změnami: železničním okruhem, nástupištěm, postavením semaforu (už leží v trávě), a zejména dalším zkvalitňováním lokomotiv a rozšiřováním počtu vagónů. Kluci plánují i znovu oficiálně vozit cestující.
Zdeněk s Vlastou se učí na opraváře zemědělských strojů a v Dačicích by rádi zůstali i po škole. Jejich profesionální budoucnost ale nebude spojena s dráhou - byť je to pro ČD jistě škoda - protože kluci nosí brýle. Vlastovi tak zůstanou aspoň drážní sny: 'Veliké nádraží, všude koleje, mašiny - a já to všechno řídím,' popisuje své noční vidiny.
KDYŽ JSOU STEJNÉ NÁLADY
Příběh dvou kluků z jihozápadní Moravy je možné vnímat jako podlehnutí nádhernému koníčku, ale také jako příběh krásného a hlubokého přátelství. Kluci si po letech společné práce rozumí pohledem, znají své přednosti a slabiny minimálně stejně dobře jako jejich vlastní rodiče.
'Ponorka nás potká málokdy,' svěřuje se Zdeněk. 'I nálady máme ostatně většinou stejné. Třeba jen tak sedíme na vagónu, koukáme, jak je hezky, a nemáme nejmenší chuť jít dělat.' Nakonec to ale dopadne vždycky stejně: kluci se zvednou a přiloží ruku ke společnému dílu.
V klubovně tráví spoustu času a spřádají zde své společné železniční sny. Kam se vypravit pro pražce, ve kterém kovošrotu objevit správné hřebíky, jak si poradit s utěsněním kotle parní lokomotivy...? 'Slavíme tu společně i Vánoce. Vlasta je zkrátka člen naší rodiny,' prohlásí bez známky patosu v hlase devatenáctiletý učeň.
Své známé vozí kluci krokem, ale sami někdy zatopí pod kotlem pořádně a rozjedou to ze dvora na louku klidně třicetikilometrovou rychlostí. Ve vteřině se mihnou kolem přihlížejících a ti - ještě než je zahalí oblak páry - si všimnou alespoň očí topiče a mašinfíry. Z umouněných tváří ty oči září.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou